Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak to tedy je
Autor
Fazole
Jak to tedy je?
Šla jsem tam s tím, že zabráním utrpení na tomhle světě jedné nenarozené existence. Jaký by to malé stvoření asi čekal život u svobodné matky s existencionální nejistotou ?
Byla jsem rozhodnuta svoji nenarozenou Adélku nebo Vojtíška m
ilovat a obětovat pro ně cokoliv. Pořád jsem si představovala, jak uspořádám svůj byt tak, abych tam mohla s tím malým tvorečkem spokojeně žít. Přála jsem si, ať už mám za sebou těch dlouhých devět měsíců. Těšila jsem se na svoji novou rodinu, i když bych ji tvořila jen já a právě to nenarozené dítě. Byla jsem rozhodnuta pro to, že ono nikdy nepozná citový chlad, nenávist v rodině ani v blízkém okolí. Že pocítí jen lásku, pocit sounáležitosti a jistoty. Chtěla jsem ho ochránit před vším zlem. Koupila jsem mu modré a bílé ponožky a přemýšlela, jak je velké.Z idei o šťastné budoucnosti mě vytrhla až krutá realita potrhaných životů nešťastných dětí, potulujících se po nocích na nádraží. Nepoznali a ani nepoznají lásku a teplo rodinného krbu, neuslyší od mámy, že je má ráda, ani nepocítí teplo otcova pohlazení.
Mají dlouhé a mastné vlasy, otrhané kalhoty a smutné vzpomínky, které se snaží zamaskovat drsným a drzým vystupováním. Aby se mohly najíst, žebrají a kradou. Kde se stala chyba ? Kde se stala ta chyba, co způsobila, že jsou bez domova. Kde se stala ta chyba, že přišly o dětství prožité mezi hračkami v dětském nevinném světě ?
Kdo je nutí takhle nelidským a krutým způsobem dospět ? Čím se vůči nám, dospělým, provinily, že se je snažíme nevidět, neslyšet ?? Čí je to vina ?
Rodičů ? Úřadů ? Společnosti ?
Všech ! Většinou je to právě rodič, kdo se zapříčiní jejich osudům. Úřady nedělají nic pro to, aby je z nefungujících rodin a později z ulice dostali. Společnost- MY- zavíráme oči před těmi “ vyvrhely “.
Je nám smutno při pohledu na krásnou, kudrnatou zlatovlásku s temně modrýma očima , která se na nás smutně kouká z titulní stránky časopisu s článkem o neveselých osudech dětí z dětských domovů. Jsme naštvaní na celý svět, nefungující sociální systém a už počítáme peníze v peněžence, které jsme ochotni poslat na konto těch ubohých, malých, roztomilých capartů.
Jak uctihodný čin !!!
Ale co když na té stránce u takového článku je fotka malého cigánka, dvanáctileté prostitutky, nebo stejně starého narkomana ?
Co když tam je vyfocená i dvanáctilet
á holka, která poprvé ve dvanácti letech poznala chuť sexu ve formě znásilnění svým otcem ? Co když je tam devatenáctiletý cikán, který začal fetovat ve třinácti letech, abych utekl před strachem z fyzických trestů svého otce ? Co uděláme pak ? Zamrazí nás při představě blízkého kontaktu s takovým “ odpadem “ a rychle otočíme stránku. Máme- li už děti, pochválíme se, jak dobře jsme je vychovali .Přitom právě my jsme ti, kdo odsuzují tyhle nešťastné existence k jejich osudu. Přejdeme na protější chodník a pro jistotu odbočíme za roh,
co kdybychom se jich jen dotkli nebo se oni na nás jen letmo podívali a naše oči se měly střetnout ?
Možná, kdyby se tomu tak stalo, zastavili by jsme a viděli, kolik toho je v jejich očích smutného. ... Ale přiznejme si ! Kdo uvěří nezletilému narkomanovi jeho těžký životní příběh ? !? Málokdo ! Alespoň já jsem se osobně s nikým takovým nepoznala. Každý si přece cestu osudu určuje svým jednáním a způsobem žití sám. ...
Ale každý k tomu potřebuje také pomocné lano. Kdo ho hodí dětem a mladým lidem na ulici ? jaký je rozdíl mezi malou zlatovláskou v dětském domově a nezletilou prostitutkou na ulici ?
Říkáte velký ?Ta malá má šanci na lepší život, ta velká už je zkažená a nasáklá pouličním životem. Šanci mají ale obě s trochou pomoci stejnou. Nebude- li pomoženo té velké, skončí při nejlepším někde v teple výchovného ústavu nebo věznice. Nebude-li pomoženo té malé, čeká ji život stejný jako tu velkou . Takže rozdíly děláme jen my.
A přitom je to tak jednoduché. Tluč a bude ti otevřeno. Přej a bude ti přáno. Pomáhej a bude ti pomoženo. Nenabádám nikoho házet zlaté mince do čepic dětem na ulici. Netvrdím, že každý z těch společností odepsaných se šance na pomoc chytí a využije ji správným způsobem. Tvrdím jen, že každý z
nich má právo na lásku , život a štěstí rodinného zázemí stejné , jako děti z plných a fungujících rodin, nebo jako roztomilé děti v dětských a kojeneckých domovech, čekajících na tu svoji novou mámu s tátou, jako ti odrostlí puberťáci na pokojích s těmi zlatovláskami a stejně tak ti odepsaní na ulicích, bez kterých by spoustě lidí život připadal hezčí.Jenže pak jsou tu opět ty nedokonale propracované sociální zákony a úřady. Ale o těch až příště, nejdříve musíme se sebou něco udělat sami.