Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Jdu kolem plotu, je krásný letní den. V dálce uvidím koupaliště. Je plný lidí, děcka piští a skáčou do vody. Přicházím blíž. Najednou přiskočí stařec a vtáhne mě do podzemí. Jedeme výtahem dlouho dolů. Potom se otevřou ocelový dveře od výtahu a před nama je strašně dlouhá chodba, šedá, uprostřed je žlutá čára. Pořád nechápu, proč tam sem, ale mám špatný tušení. Jdeme tou chodbou a po straně vidím bazén. Je v něm čistá modrá voda. Jdeme dál. Chodba už není šedá, ale podlaha je do červena, vlastně je to jakási červená voda, teda né voda, vlastně krev, a pak... tam leží ty těla, poskládaný vedle sebe. Chci něco říct tomu starci, ale on tam najednou není, sem sama. Podívám se na zem a ty těla tam leží pořád, plno krve, jeden nemá ruku, další nohu, krev teče z pusy a tak a pak si všimnu, že ty těla, všechny, otevírají pusu, jakoby chtěly něco říct, ale nejde jim to, nevychází žádný zvuk. Nevím co mám dělat. Překračuju je, opatrně, abych na žádnýho nešlápla a jdu dál. Chodba je už zase šedá, nade mnou blikají zářivky. Na konci chodby svítí světlo, je to nějaká místnost. Blížím se k tomu rychleji a rychleji. Když sem skoro tam, zpomalím a nevím jestli tam mám nakouknout. Ozve se ňáký hlas, že mám jít dál. Váhavě tam vejdu. Uvnitř je doktor, je to něco jako operační sál, plný přístrojů a uprostřed lůžko. Doktor říká: "Tak tady to děláme." "Co?" Ptám se. Jenom se směje, zle se směje. Slyším ňáký divný zvuky, otočím se dozadu a zjišťuju, že je tam ještě jedna místnost. Nakouknu dovnitř. Na posteli tam leží člověk, přikurtovaný ruce a nohy, pusu přelepenou páskou, na zemi je krev. Vydává pištivý zvuky. Snažím se utýct. Na chodbě pořád leží ty těla, musím je přeskákat. Potom doběhnu k tomu bazénu. Skočím do něho, plavu pod hladinou a ve vodě můžu dýchat. Vynořím se a chci ven, ale klouže to a nemůžu se vyškrábat nahoru. Něco mně narazí zezadu do hlavy. Otočím se a je tam tělo. Je jich spousta. Jenom tak bezvládně leží na hladině. Musím pryč. Utíkám a najednou sem venku, u toho bazénu, kde blbnou děcka. Potkávám taťku a ten se ptá, kde sem byla tak dlouho. Odcházíme podél plotu.
Písmák