miniatury bez souvislosti

Bylo nebylo,

Ale spíš bylo, protože jinak by se o tom nevyprávělo. Tak tedy, za sedmerými horami a sedmerými řekami leželo jedno malé, ale docela hezké království. Jak už to bývá, měli tam krále a ten měl mladou dceru. Král kraloval poddaným a princezna se pilně připravovala na svou královskou budoucnost a kvetla do krásy a všechno by šlo poklidně až do konce věků, kdyby tu však nebylo jedno staré temné proroctví.

Proroctví, ve kterém bylo předpovězeno, že se v království jednoho dne objeví krutá, velice hladová a nenasytná příšera, která princeznu sežere. Král I všichni poddaní o tomto proroctví věděli a s hrůzou očekávali ten okamžik, kdy nad krajem potemní nebe a vzduch se prosytí sírou. Jen princezna nic nevěděla, protože ji  chtěli šetřit vědomí budoucího neštěstí. Ale co v životě dobou dlouhou to v pohádce chvílí pouhou a než králi zešedivěly všechny vlasy na hlavě, potemnělo nebe nad královstvím, vzduch začal páchnout po H2So4 a z jeskyně v nedalekém temném lese se začaly linout podivné zvuky. Kdo šel kolem, myslel si, že nějakému medvědu kručí v břiše.

Ale nebyl to medvěd, byla to ta příšera z proroctví. Už kňourala hlady a její krvežíznivost stoupala každým dnem čekání na chutnou královskou dceru. Král samozřejmě rychle poznal, cože mu to v lesní jeskyni sídlí a musel s pravdou ven. „Milá dcero,“řekl princezně, „ naši zem potkalo veliké neštěstí, přiletěla sem příšera nevýslovné krutosti a chce tě sežrat, mé dítě ubohé.“

„A nemohl by mne zachránit nějaký princ?“otázala se vtipně chytrá královská dcera, které se líčko po této zprávě zabarvilo do zelena, a jejíž něžné prstíky začaly se neovladatelně klepat. „Nikoliv mé dítě, příšeru princové nezajímají, dokonce I obyvatelstvo nechce baštit, jde jí jen a pouze o tebe.“řekl starý král a zamáčkl slzu, aby princeznu nedemotivoval úplně. „Tak proč tu obludu prostě neignorujeme,otče, když I obyvatelstvo nechává na pokoji?“ „Protože mé dítě, tato obluda je mnohem zákeřnější, ona sice obyčejné lidi nepožírá, ale když jí nevyhovíme a nedáme tě jí k sežrání, spálí celou naši krásnou zem ohněm chaosu na prach.“ Po těchto slovech princezna debatu ukončila a protože byla zodpovědná a uvědomělá dívka, šla se rozloučit se všemi svými přáteli a známými, hodila si přes rameno kabelu a odebrala se do temného lesa k ještě temnější jeskyni, kde už na ni čekala hlady polomrtvá a pološílená obluda.

Opustila rodný hrad a ubírala se po polní cestě k lesu. Když se blížila k Božím mukám, všimla si, že u okraje cesty někdo sedí. Nebyla to polednice, ale starý dědeček, který vypadal, že každou chvíli omdlí. 

Byla totiž zima a dědeček byl silně podchlazený. „No co,“řekla si princezna, „stejně jdu na smrt a nějaká ta hodinka bez bundy mě skutečně nezabije.“ A sundala si péřovku a přehodila ji polozmrzlému dědečkovi přes útlá ramena. „Děkuji ti, milá princezno, že se ti mne zželelo, zato ti prozradím tajemství. Není pravda, že by tvůj osud byl definitivně určen, když budeš odvážná a prokážeš neobvyklý rozum a cit pro logiku, můžeš příšeru porazit. Sice se jí nikdy nezbavíš úplně, ale život si zachráníš. A že je ta péřovka od tebe pěkně zahřátá, dám ti mocnou zbraň, která ti v boji s touto zlou obludou pomůže.“A dal princezně tlustou knihu. Princezna si myslela, že to bude nějaká čarodějnická příručka, pěkně dědečkovi poděkovala, knížku hodila do kabely a šla dál do lesa.

Když došla na okraj lesa, všimla si  bílé lišky, chycené v pasti. „Pomoz mi, prosila ji liška, zlý myslivec mi nastražil chutnou návnadu a teď každým okamžikem přijde a stáhne mě z kožichu. I tady se projevilo princeznino dobré srdce. Rozevřela okovy a liška šťastně vykulhala na svobodu. „Za to, že jsi mi tak pomohla, ti dám jednu dobrou radu. Příšera je sice krutá a bezcitná, ale není neomylná a velice často vůbec neví, co chce. Nenech ji  na tebe zařvat, vždycky mluv první, a když už na tebe zařve, odrovnej ji spoustou formulí, které najdeš v magické knize.“ Princezna lišce pěkně poděkovala za radu a šla dál do lesa. „Tak ta kniha nebude na to, abych ji příšeře omlátila o hlavu, no to jsou mi ale kouzla,“ pomyslila si.

Došla k prvnímu rozcestí, a vidí, jak u ukazatele cesty sedí krajánek a vesele si píská na píšťalku. „Kdo jsi?“zeptala se velice inteligentně princezna. Krajánek přestal pískat, podíval se na princeznu a řekl: „ Já jsem pánem té obludy, co tě má sežrat, když se ti povede moje milé zvířátko porazit v nerovném a zákeřném boji, odměním tě .“ Princezna si pomyslela cosi o prohnaných krajáncích. „Ale abys neřekla, že jsem mizera, ukáži ti, která cesta vede k obludě. Je to ta valenční.“ Princezna zalitovala, že se od pohůnků v hradě nenaučila nějaká vulgární slova, aby jimi mohla krajánka počastovat. Tak mu jen slušně poděkovala a vydala se cestou nevalenční.

Proto ji velice nepříjemně překvapilo, když za dvě minuty stanula před slují, ze které se ozývalo rozladěné chrčení. „Hej obludo, já, princezna, jsem tady! Vylez ven!“Zakřičela princezna hrdinně a v zápětí toho litovala. To, co vylezlo před sluj by nepopsal ani profesionál H.P. Lowecraft. A ještě ke všemu to nechutně páchlo. Jsem SYNTAX a sežeru tě! Zařvalo to .Princezna se rychle pomodlila a hmátla do kabely pro magickou knihu, otevřela a zplna hrdla zakřičela: „Syntax dělíme na valenční a nevalenční!“ A obluda se rozpadla na dvě menší obludy. Docela ji to šokovalo. Princeznu ostatně taky, protože takhle si tedy kouzelnou formuli rozhodně nepředstavovala, proto se podívala na obal čarodějnické knihy. Bylo na něm napsáno : Akademická mluvnice3. Obludy se ale náhle zdvihly a s výhružným syčením se blížily k princezně. Zalistovala : „ Aktanty mohou být fakultativní, obligatorní a potenciální!“ A skutečně, obluda se opět rozpadla na další menší obludy, bylo jich už celkem pět. Princezna se tentokrát nenechala zaskočit a temným hlasem přečetla: „ Juxtapozice je volné pokládání aktantů vedle sebe!“ A obluda se rozpadla na prach.

Ale ten prach se  zvířil  v mrak a zahalil na malý moment princeznu do neprodyšného pláště.

Princezna se pochopitelně zakuckala, rozkašlala se a přitom se toho obludího prachu nadýchala. „Tak, vyhrála jsem krutý boj a nakonec umřu na otravu syntaxí,“řekla si v duchu než omdlela.

Cosi jí olízlo tvář. Otevřela oči. Byl to malý roztomilý pitbulteriér. Krajánek stál nad ní a usmíval se. „Slíbil jsem ti, že když porazíš tady mého mazlíčka, tak tě odměním, a svému slovu dostojím.“ A podával jí malou knížečku. Princezna tu malou pitomost nevěřícně otevřela ( po zkušenostech s „magickou knihou“ byste taky nevěřícně zírali na ten poklad) : „Započteno“ A chystala se znovu omdlít. Avšak krajánek už byl netrpělivý, vytáhl ze své haleny píšťalku, podal ji princezně pravil: „ A teď půjdeš bojovat se stylistikou.“

Princezna se hořce rozplakala a pláče dodnes.