Dopis Jí

Nečtěte to!!!

V Praze 6. 12. 2001 Drahá, Tohle je další z mých výlevů na tvou adresu. Řeším své depresivní stavy tímto způsobem, a tak se nediv, že ti zase píšu. Ono mi to prostě pomáhá přežít v tomhle světě, který podle mne není založen na citech, ale na materiálních potřebách. Dnes jsem s tebou byl v čajovně. Tvoje kamarádka byla s námi. Díky tomu jsem na tebe mohl pohlédnout z trochu jiného úhlu. Tím myslím, jak se chováš mezi ostatními lidmi. Docela jsem nepochopil vaší konversaci na téma mobily a co kdo komu napsal. To se už neumíte bavit o ničem jiném? Nebo jsem možná já tak stár. Na světě je přece tolik krásy! A nejsou to debilní kusy plastu, skrze které si formou krátkých zpráviček hrajeme na stvoření, jimiž nikdy nejsme. Pak, když jsme spolu byli na procházce za vašim domem. Sledoval jsem to hemžení pod námi, v Praze. Mraveniště plné lidí, o kterých vůbec nic nevím a přesto shora jako bůh, shlížím na jejich příbytky a získávám pocit, že jsou všichni součástí mně. Proč tyhle krásné pocity nahrazujeme nějakou digitální hračkou, která opravdovou krásu není schopna vytvořit? Mým problémem je stávek, jež jsem si vybudoval v poslední době. Jedná se o až přehnané sympatie k tobě. Je ostudné, psát tyto věci, papír, nebo obrazovka monitoru, která v životě nezachytí to, co cítím. Jenže tohle ti do očí prostě nepovím. Říkej si o mně, že jsem srab. Asi jsem. Ale jedno ti napsat musím. Miluji tě, jak nikoho před tím. Tak a je to venku. Otřepaná fráze, kterou na světě denně vysloví tisíce úst. Některé to myslí vážně, jiné nikoliv. Já bohužel patřím k těm, kteří to myslí naprosto doslova. Mockrát jsem jí nepronesl, jenže tobě bych jí mohl říkat stále dokola třeba celé věky. Bohužel pro mne, díky shodě náhod, nacházím se teď v citovém rozpoložení, kdy by jsi mne mohla vláčet bahnem, používat mě jako koberec, večeřet na mně. To ty nikdy neuděláš. Protože je tu ten tvůj. Nevím jak vypadá, jak se jmenuje, jak existuje v tomhle necitelném světě. Ale je. Už jenom tento fakt mě dohání k zoufalství, které jsem v životě nepocítil. Je to on, s kterým trávíš ty pravé chvilky, je to on, s kým jsi si mnohem blíž. Jak to dokázal? Mluvil na tebe také skrze tu plastovou divnost s anténkou? Jak se mu povedlo získat si tvou přízeň? Ne ? Tak jak? Snažím se na tyto otázky odpovědět, ale myslím, že odpovědi v životě neuslyším. Nyní jsem ale konečně nalezl lék, jak z toho ven. Cesta je to relativně dobrá, a hlavně rychlá. Už jsem nad tím párkrát přemýšlel. Nebude to nijak těžké. Pokud člověk zvolí správný úhel a zmáčkne spoušť, nemůže nic cítit. Vím, že je sobecké to udělat. Budeš muset nějaký patek myslet na to, co jsem provedl a nebude ti z toho nijak dobře. Ale pak se všechno srovná. Ty půjdeš zase dál životem s Ním a já? Já se snad probudím v kůži novorozence, které nebude mít potuchu, že existuješ. Tím budu vykoupen já. A hlavně tím vyřeším všechny své problémy. Nechci ti tím způsobit žádnou bolest, ale pochop, že já prostě nemůžu dál žít a koukat se na tebe, jak své srdce dáváš někomu jinému. Sbohem, pokud v nějakého věříš. Honza Z Lásky? Praha (čtk) – devatenáctiletý muž dobrovolně ukončil svůj život v sobotu 6.12. Sousedé zaslechli výstřel a kontaktovali policii. Ta pronikla do bytu. Na místě nalezla mrtvolu muže a jeho dopis na rozloučenou.

---