Smrdutá planeta

tohle je další moje šuplíkovka, největší sranda je, že mi tu nejdýl trvalo vymyslet název :-) když jsem to psal, šlo mi spíš o to, co se s povídkou dá udělat. jak ji napsat trochu jinak, než obvykle. snad se to bude líbit. mějte se

Petr Mazal – smuteční host

Pršelo. Jemně, ale už dlouho. Voda, prach, mour a olej vytvořily ze silnice jednu velkou čvachtavou klouzačku. Opatrně jsem přes ni přebíhal, abych se moc nezacákal, a aby mě nesrazil žádný z řidičů – závodníků. Byl jsem ve svátečním, i když dnešek moc svátkem nebyl. Navíc jsem měl zpoždění.

Vstoupil jsem bránou na prostorné nádvoří před krematoriem, kde stálo asi dvacet aut a ve dvou stáncích prodávali předražené smuteční věnce, květiny a svíčky. Rychle jsem vyběhl po nějakých třiceti schodech k samotné budově “spalovny“.

Byla to impozantní stavba béžové a černé barvy, s mnoha černými špičatými věžičkami a s obrovskou prosklenou vstupní halou. Tam stálo nebo sedělo čtyřicet černě oděných pozůstalých a přátel mrtvého Jana Cibulky, podnikatele z Brna, věk 45, zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým ve své garáži a pro jistotu si ke konci vystřelil mozek.

Zašel jsem se na jeho mrtvolu podívat, ne z nějaké falešné naděje, že si budu déle pamatovat jak vypadal, ale prostě proto, že mě zajímalo jak dali jeho z poloviny vystřelenou tvář dohromady. Téměř jsem nepoznal rozdíl od doby, kdy žil.

Vlastně ano, byl lépe oholený.

Vrátil jsem se zpět do čekárny a následujících patnáct minut jsem otrávil pozorováním zdrcené a plačící vdovy a tří zaražených dětí nechápajících, co se děje. Pak se otevřely dveře a my vstoupili dovnitř a potichu se posadili. Nejbližší rodina nebožtíka si sedla do první řady. Trochu nevhodně mě napadlo, že v divadle by se o ně všichni rvali a tady se sunou co nejvíc dozadu. Před sedadly stál malý stupínek s řečnickým stolkem a mikrofonem.Vedle, na elektromotorem poháněných kolejnicích byla položena černá, stříbrně kovaná rakev. Nad ní, na ní, kolem ní i před ní ležela záplava tuctů rudých, žlutých, černých i bílých růží, věnců, lilií a mnoha jiných rostlin a květin.

Ze své vzdálené pozice téměř až u dveří jsem rozeznal smrkový věnec “Od spolužáků z vysoké…“, kteří “Nikdy nezapomenou…“. Ten byl vlastně ode mě, protože s nikým jiným se Honza moc nestýkal.

Z diskrétně ukrytých reproduktorů se linulo tiché Rekviem a ohleduplně překrývalo smutek rodiny. Odněkud vešel řečník a postavil se ke stolu, Rekviem se ještě více ztišilo.

Byl to vysoký, bledý muž s černými vlasy a nápadně velkýma očima. Ty oči byly to nejzajímavější z celé jeho tváře, ty oči, jako by viděly věky. Tiše promluvil do mikrofonu a jeho jemný a přece zvučný hlas začal odbourávat smutek a chlad v duších všech přítomných a nahrazoval je teplem klidu, naděje a síly do dalšího života. Jeho hlas se postupně vytrácel, a když ztichl, rakev  se jako mávnutím kouzelného proutku rozjela do zejících úst spalovací pece, odkud už šlehaly oranžové plameny. Hudba opět přidala na hlasitosti, ale ne tak, aby to narušilo posvátnost chvíle.

Jak jsem se dostal ven si vůbec nepamatuji, ale jistě vím, že jsem pozůstalým popřál upřímnou soustrast, která šla vážně od srdce. Jakousi povznesenou náladu toho dne mi zkazilo jen to, že z kalhot ten bordel nešel vyčistit.

 

Robert Bláha – řečník na pohřbech

Vyšli z kina ve stejnou dobu jako já. Pokřikovali na sebe a předháněli se ve šťavnatých popisech hlavní hrdinky z právě uplynulého filmu. Tváře zčervenalé žádostí a oči podlité touhou. Moc jsem si jich nevšímal, byli pro mě jen další skupinkou bláznivých nedospělých spratků bez pevné otcovské ruky a řemene. Na sobě měli odřené kožené bundy a kalhoty z pytloviny – nová velká móda.

Šel jsem pěšky, v sále byl odporný a těžký vzduch a bolela mě z něj hlava. Navíc jsem si chtěl utřídit myšlenky. Zamyšleně jsem pozoroval hvězdy scházeje z kopce trochu rychleji, než bylo třeba. Náhle do mě něco zezadu vrazilo až jsem zakopl a spadl na zem.

„Jejda, hrozně se vomlouvám!“ vykřikl mladý hlas.

„To nic.“zabručel jsem a vstával ničeho zlého netuše.

„Jak nic, to nemáš ani kouska sebeúcty?“ Další šťouch a už jsem se válel opět na zemi.

„Ne, nemám,“ pokoušel jsem se stále si zachovat chladnou hlavu a nerozzuřit se. Hlavně se nerozzuřit. Jenže mladík, ne starší jak 18 let, se rozhodl jinak. Možná ho k tomu vyhecovali kamarádi, možná přítomnost kamarádek a alkoholu v krvi, ale nemínil toho nechat. A má omluva ho ještě víc rozzuřila.

„Za co se vomlouváš ty zgarbe! Si mysíš, že seš lepčí člověk než já?“

„Jistěže ne! To jistě nejsem!“Otočil jsem se k němu a pohlédl mu do očí. Menší, koukal jsem na něj svrchu, robustní, ale ne atletický. Obličej mu kvetl jedna báseň. Navíc se zkouřil a opil.

„To máš recht ty rypáku, protože seš magor, vole!“ Rozehnal se po mně pěstí, ale ztratil rovnováhu a místo rány mi utrhl řetízek s křížkem. Než ho odhodil, držel jsem jeho zápěstí a tiskl.

„Aůů!“řekl překvapeně a nesouhlasně, když jsem mu kroutil ruku za záda.

„Co to kurva dělááš!“ Jeho kamarádi se rozutekli, aniž se mu pokusili pomoci. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem vysunul zuby a rozsvítil oči. Muselo to být strašné. Svého zajatce jsem otočil čelem k sobě, zvedl  si ho k očím a zasmál se. Na tvář mu káplo několik tahavých slin. „Nejsem lepší člověk než ty!“ dýchl jsem mu do obličeje výpary, které by porazily i ruský boxerský tým. „Nejsem člověk blbečku.“ omdlel. Odhodil jsem tu pomočenou hromádku zvratků a nechal ji ležet v křoví.

Mladíkův vyzývavý postoj mnou hluboce otřásl, již osmdesát let si žiji klidně. Bez konfliktů, jen s občasným nočním úlovkem v podobě bezdomovce nebo štětky a upřímně řečeno se mi to líbí. Mám svoji práci, kde mě nikdo neruší, a která uspokojuje mou lidskou stránku a noční tahy jdou zase k duhu mé zvířecí části.

Vešel jsem pod stromy blízkého parku a tiše se prodíral houštím bezů a hlohů. Nic mi nedokáže pozvednout náladu jako noční procházka… A piknik.

Pár metrů ode mě spal švédský stůl. Starý, vetchý, prolezlý nemocemi a špinavý. Potichoučku jsem se k němu přiblížil a... Nechal ho být. Z jeho oblečení se linul silný zápach alkoholu a zvratků. Nevím, jestli ho i vypil, ale nechtěl jsem to riskovat. Alkohol je pro upíry jedovatý, sice ne smrtelně, ale i tak to stačí. Po celém těle se vyrazí jakési červené pálivé pupínky, migréna, nevolnost, horečka a hrozná únava, to je jen několik průvodních znaků otravy opilcem. Okamžik jsem pozoroval tulákovy zmatené sny, ale byla to jen snůška alkohovadin.

Kousek dál, na břehu malého jezírka, jsem uslyšel čísi myšlenky. A nebyly nijak příjemné, spíše nenávistné a žádoucí a taky jako by s cizím přízvukem. Nejspíš se tam schovával nějaký cvok. Připlížil jsem se těsně za něj a celou dobu dával pozor, jestli něco netuší. Netušil. Pravou rukou jsem ho rychle zachytil za hlavu a levou mu přitiskl paže k tělu. Vyjekl vztekem a bezmocí, a pak už jsem se zakousl do jeho pulzující krční tepny. S tím alkoholem to je vždycky tak trochu sázka do loterie, ale většinou se trefím. Stejně i teď. Alkohol určitě nepil alespoň deset hodin. Vysál jsem sotva dvě decky, když mi podivně ztěžkly údy a hlava se zamotala, až jsem sebou plácl do prachu u jeho nohou. To je poslední, co si pamatuju.

 

Nizol Tooran – průzkumník

Seděl  jsem na lavičce v parku a chvěl se zimou. Takovou zimu u nás doma nemáme, zbavili jsme se jí před staletími pomocí úžasného vynálezu Nizolské Techniky nazvanému regulace počasí. Jenomže tyhle zaostalé opice jsou eony za ještěrkama, nebo z čeho to vlastně vznikly. Vypadají jako hlupáci, s malinkou hlavičkou, velikým tělem a nešťastně malým počtem údů. Zvláštní, žádný Nizol by nebyl schopen žít s méně jak půltuctem končetin. A co se týče Ralogů, těm sotva stačí jejich deset noh. Proto se domnívám, že malý počet pohyblivých částí těla je příčinou neschopnosti využít jistého technického potenciálu těchto tvorů. Vždyť  i s obyčejným letem na vlastní oběžnici mají obrovské problémy, nemluvě o plýtvání přírodními zdroji.

Na té jejich smrduté planetě jsem nebyl jen tak z nějakého rozmaru, ale měl jsem zadán určitý úkol. Chytit, pokud možno živý, exemplář lidské bytosti a dopravit jej na Nizol, pokud možno živý, kde bude podroben detailnímu zkoumání a pozorování. Ze zjištěných faktů se pak určí, jestli může být lidský rod nebezpečný naší Ralog – Nizolské federaci. Pokud ano, přemění se jejich směšná hvězdička v supernovu. Samozřejmě žádný z Nizolů by se nebyl nikdy snížil k vyhlazení nějakého inteligentního druhu, přestože u Ralogů si tím nijak moc jistý nejsem, takže každá Nizolská Odchytná stanice pro mimoživot dostane rozmnožování schopný pár dospělých jedinců. Čímž bude zajištěno přežití druhu.

Nad tímto jsem uvažoval, čekaje na jednoho jedince přijímacího pohlaví, se kterým jsem se nedávno seznámil. Proto jsem také byl metamorfován do jejich podoby jedince dávajícího. Myslím samec a samice tomu říkají.

Už tu měla být pře dvěma hodinami. Že to těm samicím ale trvá, dokonce ani naši vědci si s tímto fenoménem zatím neporadili, takže to bude neřešitelný problém. Snad jedině Ralogové na to vyzráli, jsou totiž oboupohlavní.

Vítr zafičel víc a mě náhle někdo strhl hlavu doprava a přitiskl paže k tělu, že jsem se nemohl hnout. Něco mě píchlo na krku a já ucítil prudké sání, někdo mě pojídal! Za okamžik stisk povolil a ozvalo se tiché plácnutí, jak se tvor svalil na zem. Rychle jsem si ho zběžně prohlédl, ale člověk to nebyl. Dlouhé zuby, červené oči, podivná bledá pokožka. Zvláštní, že mě nikdo neinformoval o přítomnosti dalšího rozumného živočicha. Teď už je to jedno, ale jak se vrátím, pěkně to těm tupým tlustým Ralogům spočítám! Nizol by tohle nikdy neudělal, ti jsou svědomití, pracovití a navíc chytří. Rychle jsem tvora položil do přepravního signálu a zabalil ho do něj. V momentě se materializoval v mé lodi a já signál opět narovnal. Zajímalo by mě, proč se najednou tak svalil, nejspíš to zase zpackal ralogský transmutační přístroj. Tohle se mi už několikrát stalo, místo pravotočivého DNA vytvoří levotočivé, místo DNA transkribuje RNA, místo vodíku dusík a tak podobně.

Podíval jsem se na místní zastaralý přístroj měřící čas a zjistil, že společnice má už zpoždění osminu otáčky planety. Rozhodl jsem se zůstat už jen dvaatřicetinu a poté odejít. Za devětadevadesát procent b´vymezeného času se přibatolila tím svým husím krokem s rozpačitým úsměvem na tváři. Jelikož jsem byl už notně zmrzlý, rychle jsem ji omráčil elektromagnetickým pulzem a přepravil se s ní do lodi. Na tuhle planetu se už nikdy nechci vrátit, protože tak nehostinné místo jsem už dlouho neviděl.

 

Ralog Ču-Don – vědec

Měl jsem blbej sen. O vodě a že ji piju. Nejspíš to je tím, že jsem zase přepracovanej. Tolik práce, kolik na mě v poslední době nakládá Úřad pro Vyhodnocování Nebezpečnosti Galaktických Společenství je nesnesitelné. Každý druhý cyklus mně přivezou jinou biologickou entitu, abych ji pozoroval, zkoumal a zjistil, jestli ji je možné využít jakýmkoliv prospěšným způsobem, a když ne, tak ji zničit ve jménu svobody a bezpečí naší federace. To zkoumání a pozorování by mi nevadilo, ale já o tom musím referovat Nizolům a to není sranda. Mnohdy to musím desetkrát přepisovat, přidávat různé formuláře, razítka a tak. Jsem jen obyčejný vědec, takže se nemůže nikdo divit, že to poslední dobou flákám. Navíc mám v práci jistého krogvena En-Loga. Docela rád bych si s ním vyměnil několik gamet. Z biologického hlediska by to bylo možné, protože je krogven a já rojid, ale překážkou zůstává, že je mým přímým zaměstnancem asi deset cyklů. Nešťastně jsem si ulkl a vstal z antigravitačního polštáře.  Když jsem přišel do laborky, En-Log tam pilně studoval nový subjekt. Přistoupil jsem k němu, dvě paže mu položil na páteřní výrustky a podíval se mu ze strany na kostěné chrániče hlavy. Měl je jemně nachové od zaujetí.

Při pohledu na zkoumaný objekt jsem odporem vykřikl, takhle šerední nejsou ani Nizolové.  No považte, velký sotva jako má noha, bledý, bez osrstění, na dotek slizký a tělesně nevyvážený. Hnus. Hned od začátku jsem mu přál to nejhorší, co jsem byl schopen si vymyslet. Dva cykly jsme ho zkoumali, prověřovali, co dovede a vydrží. Vypadalo to, že se tím docela dobře baví. Já postupně zjišťoval, co si o mně En-Log myslí a zdálo se, že mu naše spojení není proti šupinám. Jenže jsem si stále nebyl úplně jistý. Nakonec jsem se rozhodl, že mu to řeknu, jak skončíme s tímto tvorem. Teď nám zbývalo jen hlášení.

„Pište si En-Logu.“ Povídám bujaře. „Zkoumaný tvor i přes svoji zjevnou manipulační schopnost nedosahuje v selekčních tabulkách ani nutného minima racionálně se projevovat – doplňte příklady. Ne, nutného nahraďte nezbytného. Pokračujem: Po předložení všech historických, klimatologických a planetárních podkladů je dospěno k názoru, že tento tvor je před brzkým vyhynutím následkem kanibalismu, objevenému při průzkumu. Tito ubozí tvorové už v dávných dobách, přibližně sedmnáct milionů oběhů, přestali užívat své další končetiny, kteréžto jim díky tomu… Ne, to změňte na následkem toho, zakrněly a odumřely. Podle Federálních patentů nárokovosti byl porovnán obsah jejich mozkovny s počtem končetin, do závorek pět, z nichž  jedna zakrňuje a u přibližně poloviny jedinců již odumřela, a došlo se k výsledku, že tato civilizace, v odrážkách, nemá šanci, natož schopnosti, přežít bez vnějších zásahů svou budoucnost. Podle těchto patentů jsou někde pod kolonií váleče, což je nejinteligentnější tvor planety v závislosti na počtu končetin. I přes svoji nedostatečnou flexibilitu jsou fyzicky schopni odolávat rozdílným teplotám, tlakům, zářením i jiným přírodním podmínkám, samozřejmě v omezené míře, a proto vědecké oddělení navrhuje jejich využití v kolonizaci a raloformaci nově objevených planet. Případně v těžkém průmyslu, či jiných pracovištích s těžkými podmínkami provozu, nebezpečnými Ralogům.“ Oddechl jsem si.

„Tak zlatíčko, to je zhruba vobsah tý zprávy pro toho Nizolskýho zmetka tam nahoře. Všecko to přepište, přidejte nějakou tu vatu, tak na dvě až tři stránky a po cyklu mi to přineste.“ Dělal jsem, že se chystám k odchodu. „A mimochodem,“ protáhl jsem dýchací oblouky v úsměvu. „Nezajdeš se mnou na drink z perfektně vychlazených říčních řas?“

---