Za svítání

památce R.M.R.

tobě, má zpěněná

rozvlněná krajino

němá řeči srdce

toho srdce, jenž v prachu cest

vysmýkané blátem

našich životů, v tichu

obřadů sebe-obětování...

 

věru podivné kraje navštěvuješ !

věz tedy, že bláhově ač,

tobě své odkazuji příští dny :

to nezkrocené bytí, tobě

ty srdce mlčící, co stíny

kreslí na mámivé zdi

(ach, ty sladce milostná

křeči samotného pekla !) vždyť

než rozbřesk - co horšího nás podetne

jsme-li sami !

 

tak hořce sami

v křiku labutí

polekaných padající hvězdou  

v pláči jezdců Apokalypsy

a svět, tak nemoudře zašlý

za mraky, ba i měsíc

nalit očekáváním, kdy

a do čí stopy vstoupíš

do jakých očí vtiskneš

svůj věčný erb

své nekonečno slaných lží

 

tak tobě, srdce mé

vyprávím

---