Datel a Datel

Datel a Datel

Za jedním velkým městem byl les. On to ani tak nebyl les, jako spíš háj, ale jak známo, ve velkých městech bývá o stromy nouze, a tak lidé háj nazývali lesem, a rádi do toho lesa chodili. Aby ne – tekl tudy zurčivý potůček, tak průzračně čistý, až to bylo ku podivu (a lidem z města bývá ku podivu máloco), v létě zde dozrávaly maliny, rostla tu vysoká, svěží tráva a ptáci cvrlikali a lesní hmyz tiše bzučel a zkrátka moc krásně tu bylo.

A zde žili dva datlové – dvojčata, která se vyklubala minulý rok na jaře. Protože už byli velcí, nežili v rodném hnízdě s maminkou a tatínkem, ale každý zvlášť. V lese žila spousta členů velké daltí rodinym ale dvojčata z nich byla nejzajímavější. Nejen že byli ti nejzvědavější a nejvšetečnější ze všech, měli ještě jednu zvláštnost: Neměli žádná jména. Říkali si prostě Datel a Datel. Tak to bylo vždycky a tak to i zůstalo.

Datel a Datel byli hrdí na svá jména – nejména. Leccos to také usnadňovalo; alespoň si je ostatní zvířátka v lese nepletla a nezaměňovala jejich jména, jak se to v takových případech stává.

„Myslím, že je skvělé, nemít žádné jméno,“ prohlašoval jeden.

„Ano, naprosto originální,“ přitakával druhý horlivě.

„V dnešní době jsou všecha jména tak všední,“nechal se slyšet opět ten první.

„Všední, všední, obyčejná. Naprosto s tebou souhlasím, bratře,“ kýval hlavou druhý.

A byli se svým názorem spokojeni.

Jednoho mimořádně teplého a slunného dne seděli Datel a Datel v koruně starého dubu u cesty a pochutnávali si na tučných ponravách, které lovili z děr, co předtím vysekali svými zobáky. To je to, co obvykle datlové dělávají po celý den – tesají díry do stromů a mlsají ponravy. Je skvělé, když se jeden narodí jako datel, myslí si při tom.

Datel a Datel se ale dnes tvářili poněkud nespokojeně. Bylo dopoledne všedního dne a oni, tak zvědaví a všeteční, neměli koho pozorovat. Dobře se totiž sleduje z koruny stromu ty podivné tvory, kteří se nazývají lidé, a kteří často chodí sem do lesa a halasí a smějí se a objímají a jsou šťastni.

„Jak malicherné,“ prohlásí většinou první datel.

„Jak prosťoučké,“ prohlásí druhý datel.

Ale oba dva rádi ty tvory pozorují, neboť lidé byli odjakživa k pozorování zajímaví. Přestože nikdy nedosahovali té úrovně, aby byli ze strany datlů k obdivu.

Když už byli toho dne Datel a Datel přejedeni lahodnými ponravami a znuděni tím, že se v lese nic neděje, navrhl jeden z nich (dodnes nevíme který, neboť neměli obyčejná jména):

„Bratře, co kdybychom se proletěli k mýtině na okraji lesa? Vede tudy cestička, snad tam bude něco k vidění...“

„Naprosto souhlasím, bratře,“ řekl ten druhý.

A tak vzlétli. Letělo se jim těžko s těmi plnými břichy, ale naštěstí neletěli daleko. Usadili se na stromě poblíž cesty a čekali, že spatří něco mimořádně zajímavého. Čekali dlouho a byli ještě nespokojenější než dopoledne. Nakonec se přece jen dočkali.

Něco zarachotilo a Datel a Datel napínali krky, aby viděli, co se děje. Po cestě se pomalu valil velmi divný tvor, který najednou zastavil, roztáhl doširoka křídla, a z jeho útrob vystoupili čtyři lidé, kteří se opírali o podivné větve. (Datel a Datel nikdy předtím neviděli vůz ani zeměměřiče.)

Jeden z těch lidí se podíval zkrze tu větev a šeptal si: „skvělé, skvělé...“

A Datel a Datel si taktéž říkali, že „skvělé, skvělé...“, neboť nikdy nic tak zajímavého předtím neviděli, a zase budou mít o čem vyprávět, až bude mít celá datlí rodina výroční sněm. A je velmi důležité mít o čem vyprávět na rodinném sněmu, zejména pokud se jmenujete Datel a Datel.

Bylo to opravdu vzrušující. Lidé chodili sem a tam s těmi větvemi, pořád si něco zapisovali, porovnávali, počítali a kývali při tom potěšeně hlavami. Nakonec jeden z nich vyhlásil:

„Ano, tudy to bude nejlepší!“

Nejlepší! Jak neslýchané pro Datla a Datla!

„Ať je to cokoliv, musíme být při tom, bratře,“ zašeptal jeden vzrušeně.

„O tom není pochyb, bratře. Ať je to cokoliv, je to nejlepší, a my musíme být u toho!“

Od toho dne sedávali Datel a Datel na stromě u cesty každý den, aby jim nic neuniklo. A že se děly věci! Přijelo sem ještě mnohem víc pánů s podivnými větvemi, a ti běhali sem a tam a halasili a radili se a pořád něco měřili.

Datel a Datel byli náležitě hrdí, neboť teď už věděli, že tudy povede dálnice a stavět se bude co nevidět, a oni jsou první, kdo o tom ví! Ha, jak velkolepé! To přece vůbec nevadí, že neví, co to znamená dálnice.... Je to přece to nejlepší! Už se moc a moc těšili na datlí rodinný sněm, až o tom všem poví.

„Ach, jak překvapivé to bude pro všechny,“ řekl jeden.

„To dozajista,“ odkýval druhý.

Ale co to? Žádný datlí rodinný sněm se nekonal. Po cestě do lesa totiž jednoho dne přijela spousta těch podivných tvorů, ze kterých vyskákali lidé, ale ani nic neměřili, ani se nešli jen tak procházet. Za obrovského rachotu ti lidé nastartovali pily, a začali kácet jeden strom za druhým, až vykáceli celý les. Povede tudy přeci dálnice! Ta nejlepší!

Bohužel, zda o tom Datel a Datel někomu pověděli, to už se nedovíme. Když padl strom, ze kterého denně sledovali lidi pod sebou, ustrašeně odlétli neznámo kam. Kdoví, kde je jim teď konec...