Čte se to těžko, ale myslím, že to stojí za to. Pro mě je toto důkazem, že se dá psát i tandemově. Jak vidno, autoři jsme dva - Já a pan Daniel Satyr Stráník

Satyrova povídka

 

Celý tento podivný příběh o několika zvláštních setkáních začal jedné noci v parku, kde ocelová věž svým kymácivým pohybem dává všem na vědomí, že čas se ještě nezastavil.

 

Možná sis to tehdy myslel, ale já chci napsat ten příběh tak, jak jej utvářely moje myšlenky, které jej nakonec zastavily. Ptáš se asi, proč chci ten příběh napsat a dopsat bez vás. Bude to jednodušší pro nás všechny, věř mi.

 

Celý tento podivný příběh začal jednoho sychravého odpoledne. Vystoupila z tramvaje a zakopla o něj. Pozdravili se na křižovatce z kabelů a kolejí a dál o tom nepřemýšleli. Možná došlo ještě k dalším bezvýznamným setkáním,ale oba vnímali pouze důležitá fakta, a tato setkání k nim nepatřila. Možná to tehdy byla chyba, mnoho věcí mohlo být jinak, možná by se proud neustále tepající, zuřivé a horké krve tehdy ještě dal zpomalit…

 

Oba znali jen masky, které nosili v jiném úseku života, proto možná nesnesli pohled na odhalenou tvář . A tak došlo ke třetímu setkání.

 

Nejsme andělé, tak nám neříkejte, já osobně bych se nazval vypravěčem, co své příběhy ztrácí již v myšlenkách. Ty lepší z nás, co našli sobě vlastní cesty, mnohdy považujete ze blázny a podivíny, se kterými jednáte celkem dosti nekompromisně. Dokázal jsem se poučit z chyb nejen vlastních , neboť znám Vaši skrytou touhu, proto se stále ještě pohybuji mezi Vámi. Doposud jsem neudělal první krok, první náznak chyby. Nejsem dokonalý, to si nemyslete, jen si rád všechno promyslím a Vy jste mě naučili, že je nutností pro přežití být podezřívavý a na první pohled tuctový. Neboť kdo vybočuje z vašich řad jakýmkoli způsobem, musí být zlikvidován. V noci v jedné uličce o toho kontejneru, více než týden tekoucí voda byla nahrazena rudou živou vodou. Již dávno nebyla nevinná. Nikdo z Vás neví, kdy to celé začalo.

 

Zavolal jí a zeptal se, jestli má čas. A protože čas měla, přišla. Ovce také chodí poslušně na porážku, to nás učil už Kristus. Pili čaj a povídali si o věcech které mají, které znají, které chtějí. Smáli se, v čaji se vlnily jejich oči, její důvěřivé, jeho schované za stěnou ze skla. Neměla to dělat, otevírat svoje okna, poznal z její duše, že dávno čeká na změnu, která pohne zledovatělým pramenem jejího toku života. Proč je Světlonoš Luciferem? Proč je Lucifer pánem nad činy padlých andělů. Proč nemůžeš nenávidět ta usychající křídla? Věděl, že čeká, a tak se rozhodl její život navždy změnit.

 

Šel jsem asi jen o krok před tebou a na to, že mě již dávno znáš jsi zapomněla. Kdosi se Ti začal zavrtávat do mozku a našeptával Ti pravdu. Pravdu se zkřivenou tváří, pravdu jež on nosil v srdci, patřili spolu do jiného světa. Křičela Ti do uší, támhle za tím stromem, celé představení skončí a nastane konec. Mýlila ses, park se nenapil tvé živé vody. Přesto tekla, ale toho jsi si nemohla všimnout, tvůj rozum a duši ovládl strach. Bylo to na rohu té budovy, okapem jak brčkem Vás pomalu vysával.

 

Někdo tvrdí, že vědomí strachu je cítit jako mrazení v zádech. Cítila však cosi jako dlouhou jehlici, která jí projela tělem. A po ní zůstala jenom malá tečka, v těle však dlouhá ulička z hrůzy. Ztrácela se v labyrintu bez východu, a z okolních zrcadel ji pozorovaly rozšklebené tváře. Nechtěla tomu nejdřív věřit, její svět byl příliš malý a ohraničený na to, aby přijal celý další vesmír, zoufale se snažila udržet brány chránící její realitu zavřené. Ale jarní řeku plnou vzteku a zloby a nového života, se ještě nikomu nepovedlo přehradit. A tak se snažila postavit a nechala strach projít vším co nazývala sebou. A doufala, že se ho tak zbaví.

 

Sama ses nakonec odsoudila k tomu, že se staneš jednou z nás.

 

Dívali se na malou, vyděšenou holčičku, která klečela v koutku mezi bílými stěnami a volala svojí maminku. „ Neboj se, my jsme tu, abychom se o tebe starali, abychom tě chránili. My ti ukážeme svět, který už na tebe dlouho čeká a chce tě. Jen pojď.“ Podívala se na ně a slzy jí přestaly zdobit obličej. Vztáhla ruce po naději. Obsypaly ji jako hladové vosy, ani nestačila vykřiknout, když zmizela v propasti jejich myslí.

 

Jinak to byl úplně normální den, mrazivá noc oblékla nehybné tělo do krystalků ledu.

Osoba v plášti stínu čekala. Ale vypravěč měl zpoždění. To ji mrzelo. Chtěli znát svou další cestu, pro teď byli v bodě, kdy cesta končí v poušti a cáry kolejí výsměšně otáčejí smyčku poslední stanice. Blížil se. Tentokrát to věděli, čekali s napětím, těšili se na další úkol, který jim dával další čas v těle. Už dávno jí nepatřilo, vzdala se ho sama oné chladné noci, kdy vytryskla horká živá voda a zavřela nad ní neprodyšně hladinu, jako nad všemi, kteří jsou odsouzeni skončit. Jen občas zaslechli její pláč.  Vypravěč se usmál. Dvě lidské schránky, uvítal nové společníky. Pili čaj, vyprávěli si o tom, co znají, co mají, co chtějí. Uprostřed sametu rána noci se rozhodli, že půjdou pozorovat iluze světel jejich lesa z betonu a železa. Dívali se na poslední řeku, kterou znali ještě jako masky, když byli v sobě sami a přesto méně osamělí než dnes.

 

Čekala, ukrytá v poslední skvrně světla, předčasně dospělá, vysílená a prázdná. Čekala odhodlaná ubránit svou nikdy neexistující podstatu. Čekala, odhodlaná udělat cokoli pro přežití. Nikdy neměla co ztratit, ale i to si uvědomila příliš pozdě.

 

Nejdřív bodla váhavě, jakoby to byla jen náhoda, nechtěný omyl a trapný nápad. Ruku jí omyla horká, příliš živá voda. Polekala se toho života a bodla ještě jednou, aby jej zničila, aby je zničila, všechny ty, co náhle přišly a propíchly dlouhou ostrou jehlou její bublinku světa. Bodala, řezala, párala a snažila se tu armádu psích vojáků rozdělit a vypravěč se usmíval. Usmívali se s ním, všichni, kteří v něm žili od věků, nebylo to poprvé, kdy pozorovali zoufalé divadlo, hru umírání života. Usmívali se, když jejich tělo objala bílá hladina nočního sněhu. Usmívali se když oči přestaly odrážet okolní iluze.

A ona bodala znovu a znovu do mrtvé a dávno opuštěné schránky a doufala, že tohle je konec……

 

Salome a Satyr

 

Není toulavých psů, protože není směr.

 

Píšu ti těch pár řádků, které jsem vložila mezi ty tvoje, jen tak v klidu noci. Už jsem si na ně zvykla. A jak si sám řekl: „ Nějak tady fungovat musíme.“ Už se nebojím jejich dechu za svými zády, už mě nepřekvapuje jejich lehký noční krok, když se snažím usnout a oni hodují na našich snech. Teď už vím, že tady se mnou vždycky byli a skoro mě mrzí, že museli čekat tak dlouho.

 

Smrt je cesta, na kterou by člověk neměl jít sám, a my máme ještě mnoho příběhů, které musíme říci. Čím více nás je, tím  více se nastavuje délka času, který nám věčnost k tomu měří.

 

 

Salome

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---