Květiny pro mrtvé

Je to jakoby z vězeňského deníčku Karla Páčila. Ani nevím, jak mě napadlo to napsat. No nechám už těch omáček. Tak prostě čtěte :o)

Jmenuji se Karel Páčil a momentálně si ve vězení odpykávám svůj trest. To vás asi nemusí zajímat, ale někoho možná bude zajímat aspoň to, jak jsem se sem dostal.
Žil jsem v Praze v jedný z těch panelových králíkáren. Moje přítelkyně bydlela už dva roky se mnou. Náš vztah trval v té době čtyřicet měsíců. Zrovna mě minulej tejden vyhodili z práce a tak jsem byl nucenej zajít na pracák jako každej nezaměstnanej.
Vzbudil jsem se asi kolem osmý ráno, přejel si po svý plešatý hlavě a vydal se směrem k balkonu. Otevřel jsem dveře a vkročil bosou nohou na studenou podlahu. Byl květen a bylo pěkně hnusně. Obloha šedivá a v osmym patře jsem cejtil ten pozemní smrad smogu, psích výkalů a nevím čeho všeho ještě. Sáhnul jsem si do kapsy džín pro zapalovač a zapálil si cigáro. Potáhnul jsem si, vyfouknul a zamračil jsem se, jelikož jsem na sobě cítil, že ten den budu nějakej moc koumavej.
Vůbec nikam se mi nechtělo, ale musel jsem. Zpíval jsem v jedný rockový kapele, která nesla název Sonny. Večer jsme měli mít koncert, ale v to hnusný ráno jsem neměl na nikoho a na nic náladu. Když jsem dokouřil, šel jsem do obýváku a přistál zadkem do měkkého gauče a zapnul televizi. Projel jsem snad všechny programy, co mi můj drahý satelit nabízel a zase to vypnul. Nevěděl jsem do čeho píchnout a tak jsem si vzal ponožky, obul se, do discmana pustil pohodovou muziku a šel jsem se kouknout po městě když už jsem byl tak koumavej.
Moje holka byla v práci, ale nechtělo se mi oznamovat tý tlustý zapšklý vrátný, že jsem Lenky budoucí manžel už asi po sto padesátý. Chodil jsem mezi lidma a vnímal jen tu hudbu a přemýšlel o ničem. Než jsem se nadál, hodinky mi ukazovaly 10:30 a tak jsem pádil na Úřad práce. Divil jsem se, že pro mě jako pro vyučeného instalatéra nic neměli, ale co, myslel jsem, že si něco seženu sám. Rozhodl jsem se, že se vrátím zpátky do králíkárny.
Vyjel jsem výtahem do „osmičky“, chvíli jsem jen tak pokukoval z okna na chodbě, pak vylovil z kapsy klíče, abych si odemkl. Vešel jsem dovnitř, zul se, hodil klíče na stolek u dveří a vydal jsem se naplnit žaludek. V troubě bylo knedlo zelo vepřo. Vložil jsem zpola obsazený talíř do mikrovlnky a čekal na cinknutí, které mi oznámí, že můžu začít jíst. Mezitím jsem naší kočce otevřel konzervu s játrovou pochoutkou a pak se s ní mazlil na gauči. Cink! ‚Pozor, talíř je horký. Trošku si to pofoukáme a můžeme začít jíst,‘ myslel jsem si v duchu. Ani už se mi nechtělo zapínat televizi, tak jsem zkusil rádio. Ale po zmáčknutí knoflíku na mě politici v popolední relaci začali chrlit svá moudra a to mě znechutilo. Bál jsem se zmáčknout další knoflík a tak jsem politické žvatlání ukončil vytrhnutím šňůry ze zásuvky. Byl jsem nemastný-neslaný a tak jsem se rozhodl, že se na chvíli natáhnu. Na to, že mi bylo čtyřiadvacet, jsem si připadal jako důchodce.
Dost tvrdě jsem usnul, protože mě nevzbudil ani silný vítr, který mi vysklil balkonové dveře. Nechal jsem je od rána otevřené. Vzbudil jsem se asi až v sedm hodin večer a zhrozil se. Koncert začínal v osm a já jsem ještě doma. Mobil jsem měl od předchozího dne záhy vypnutý. Po zapnutí jsem zjistil, že oběd mám v troubě a k večeři si mám něco ukuchtit a moje milá přijde z práce o něco později. Hm. Dále jsem si musel odpovědět kde vězím, že koncert začíná za dvě hodiny. Byl jsem bez kreditu a tak jsem nemohl nikomu ani odepsat, ani zavolat. Ten koncert se měl navíc protáhnout, protože náš kytarista tam měl slavit narozeniny, tak jsem napsal Lence na papírek vzkaz, že přijdu asi hodně pozdě, tak ať na mě raději nečeká. Prošel jsem kolem zrcadla a zbystřil, když jsem si po dlouhé době zase prohlédl svou jizvu v obočí z nehody na bicyklu a připomněl si, že mám modré oči. Skočil jsem do bot a upaloval do klubu, kde jsme měli hrát.
Naše kapela lezla zrovna na pódium a začala se rozehrávat a byli velice rádi, když mě spatřili. Dali jsme dohromady seznam asi deseti písniček, který by měly vystačit na plus mínus asi hodinu živého hraní. Po rozehrávce jsme spustili na publikum první (u našich stálých posluchačů oblíbenou) písničku. Lidi se konečně začali hrnout k pódiu. Kámoši dělali docela slušnej support a zpívali s náma texty. Ti co je neznali jen tak stáli s rukama v kapsách a poklepávali si nohou do rytmu. Holky se vlnily a házely hlavou. V jedný ruce pivo nebo drink aby se mohly odvázat a v druhý ruce cigaretu, aby to dávalo ten konečnej rebelskej efekt. Sám jsem kuřák, ale u holek jsem to prostě nesnášel. Čím se naše vystoupení blížilo ke konci, tím bylo publikum lepší a lepší. Dohráli jsme a dozpívali poslední akordy, když si publikum vyvolalo další přídavek, což nás překvapilo. Zahráli jsme tedy další dvě neplánované písničky a definitivně ukončili vystoupení kapely Sonny. Alespoň pro tenhle večer.
Šli jsme si dát k baru pivo, kterým jsme si ťukli na úspěšně odehraný koncert. Náš bubeník mi sdělil, že oslava narozenin našeho kytaristy se přesouvá na další den k němu na zahradu. Zjistil jsem, že je 21:09 a tak než dorazím domů, může být maximálně půl desátý a tak bychom si mohli udělat s Lenkou ještě pěknej večer. Omluvil jsem se tedy společnosti, se kterou jsem popíjel, své pivo nedopil. A vypůjčil si stokorunu od Petra na kytku.
Utíkal jsem do květinového stánku jako o život, abych ještě stihl koupit nějakou hezkou květinu. Květinářka mě dobře znala a tak mi ještě na poslední chvíli něco naaranžovala. Vypadalo to báječně a tak jsem jí za její ochotu nechal spropitné.
„Tak a teď jen běžet domů za Leničkou. Doufám, že ještě nespí,“ mumlal jsem si pro sebe celý udýchaný. Doma jsem byl během tří minut. Přesněji řečeno před domem. Když jsem stál před dveřmi bytu, bylo zhruba 21:37. Strčil jsem klíč do zámku a otevřel si. Dveře byly na řetízek. Ale proč? Už se mi to párkrát stalo a tak jsem si otevřel. Věděl jsem jak na to. Byla to hračka. V obýváku bylo zhasnuto. Zakopl jsem o něco. Poznal jsem, že to budou asi boty. Nechápal jsem proč je Lenka nechala vystrčené přede dveřmi. Chtěl jsem jít potichu, abych ji nevzbudil. Byl jsem v domnění, že spí. Ale zaslechl jsem z ložnice její smích a tak jsem zase nabyl dojmu, že svou kytku upotřebím a že má dobrou náladu. Říkal jsem si, že si určitě čte vtipy na internetu a směje se. Kradl jsem se tedy potichu přes obývák k ložnici jako překvapení. Neslyšela mě přijít, takže ji překvapím.
Pomalu jsem otevřel dveře, ale ona překvapila mě. Ležela na posteli nahá s roztaženýma nohama s lahví šampaňského v ruce a nějaký neošacený čtyřicátník jí mával svým údem před obličejem. Jen jsem zíral na jeho černě chlupaté tělo, přehazovačku na hlavě a na Lenku, jak se tomu všemu směje. Zeptal jsem se jestli náhodou neruším. Lenka se mi smála do obličeje a vytkla mi, že je moje blbost, že už jsem tak brzo doma. Kytku jsem zahodil ani nevím kam. Myslel jsem, že je to jenom zlej sen. Ale nebyl. Chytnul jsem maníka zezadu pod krkem a začal ho škrtit. Nahromadil se ve mně hrozný vztek. Škrtil jsem ho a mlátil mu hlavou o tvrdou podlahu. Při tom jsem jen řval: „Ty hajzle, já tě zabiju, ty hajzle!“ Pak jsem ho pustil. Dal jsem mu šanci se nadechnout. Lenka vytřeštěne koukala z postele. Nemohl jsem si pomoct. Nemohl jsem přestat. Musel jsem to dokončit. Nechtěl jsem toho hajzla jen tak nechat odejít. Zvednul jsem ho ze země a táhl ho do obýváku. Tam jsem ho hodil na zem a rozsvítil. Seděl na zemi úplně bezbranný a držel si přiškrcený krk. Na čele se mu dělaly kapky bílého potu. Stál jsem nad ním se zaťatými pěstmi a koukal jsem mu do očí. Lenka stála ve dveřích a přikazovala mi ať ho nechám vypadnout. Nešlo to. Mlčel jsem a díval se mu do očí. Viděl jsem, že to je pohled před smrtí. Díval se tak. Nevěděl jsem co mu běželo v tu chvíli v hlavě, ale určitě něco jako: „Teď to přijde! Teď to přijde! On mě zabije!“
Já se na něj díval a věděl, že ho vidím naposled. Rozběhl jsem se k němu jako stroj, čapnul ho jako odpadkový koš a prohodil ho vysklenými balkonovými dveřmi. Vůbec jsem netušil, kde se ta síla ve mně bere. Z chlapa chcala krev. Evidentně už nemohl. Prošel jsem lehce už totálně čistými balkonovými dveřmi, zvedl chlapa z podlahy a s chlapáckým řevem ho přehodil přes balkon. Jako ozvěna se mi vrátil jeho řev, který trval osm poschodí bez zastávky. Pak jsem slyšel dopadnutí lebky na beton. A bylo ticho. Otočil jsem se na Lenku. Zhrozila se. Viděl jsem na ní to, jaký má strach a jak nechce umřít. Pronesl jsem: „A teď si to vyřídím s tebou ty svině!“ Věděla to. Neměla úniku. Běžela do ložnice pro lahev šampaňského. Ne že by chtěla oslavovat, ale přišla mě s ní praštit po hlavě. To se jí podařilo, ale já jsem jí podkopl nohy a ona spadla tvrdě na zem. Kopal jsem do ní. Do břicha, do hlavy. Rány sršely stejně jako nadávky. Nemohl jsem se toho nabažit.
Před posledními asi třemi kopanci už totálně vystřízlivěla, svíjela se v bolestech, brečela, z nosu a pusy jí tekla krev a prosila mě, ať ji nechám, že udělá co budu chtít.
„NE!“ rozhodl jsem jasně.
„Prosím, Karle, prosím,“ dostávala z posledních sil záchvat pláče, který střídala s bolestným sténáním. Kopl jsem ji ještě jednou do břicha a dvakrát do hlavy. Jako do fotbalového míče.
Skácel jsem se na kolena, hlavu položil do dlaní na podlahu a brečel jako malý kluk. V tu chvíli se rozrazily dveře a zatýkala mě policie. Křičel jsem, ať mě zabijí, ale nikdo mě neposlechl. Uvědomil jsem si pozdě co jsem udělal.
Dnes sedím v té nejostřejší věznici, mám nejostřejší ostrahu a taky mám sám pro sebe pocit, že jsem ji dostal snad z toho důvodu, abych svůj život neukončil sám.

---