Války

2

 

            „Salle! Kde si?!“ volala žena pobíhající kolem statku. Chlapec stál nahoře na kopci. Její slova neslyšel, ale věděl, že ho Anna hledá. Usmál se a otočil se ke statku zády. Došel k malému kostelíku stojícímu nad celou vesnicí a čekající, až jej někdo opraví. Nahoře ve zvonici visel velký zvon z šedomodrého kovu. Od té doby, co přestal zvonit se kostel uzavřel a lidé si postavili nový na druhé straně vesnice. Sall sem ale chodil rád, kdykoli nemusel otci pomáhat na statku. Vyšplhal se nahoru do zvonice, opřel se lokty o zábradlí, bradu si složil do dlaní a pozoroval vesnici. Odtud byla vzdálená a tichá. Tady byl aspoň chvíli sám.

            Po nějaké době sešel z kopce dolů a vyrazil směrem k řece Morlle. Za týden bude Sallovi šestnáct let. Stane se mužem. Zastavil se u břehu a zadíval se na svůj obraz na hladině. Voda plynula pomalu a odraz se vlnil jako vlajka ve větru. Sall si prohrábl vlasy a zamračil se na sebe. Popadl nejbližší kámen a mrštil jím po svém obraze. Ten se rozvlnil a na okamžik zmizel. Od malička nosil své tmavé lehce vlnité vlasy po ramena a všichni si jej pletly s děvčátkem. Sall vytáhl dýku, kterou nosil u pasu a zkrátil si vlasy. Pak si klekl a hlavu namočil do řeky. Po zádach mu z chladné vody přeběhl mráz. Rychle vstal a oklepal se. Zčeřená hladina se uklidnila, Sall se naklonil a zazubil se na svůj odraz. Byl spokojen. S úsměvem na tváři se vydal do vesnice.

            Namířil si to přímo do krčmy U Sedmi slepic, kde sedával jeho strýc. Ten byl známý především svými historkami a příběhy. Znal je každý, od dětského věku až po ty nejstarší. Všichni si chodili starého muže poslechnout, i když nikdo z posluchačů ho nebral příliš vážně.

„Aáá, Salle, jdeš právě včas, “ usmál se hostinský Rollis „Starý Bartoll začíná se svou ohranou pohádkou.“

Sall se usmál a prošel do malé zadní místnosti. Byla osvícená pouze několika petrolejovými lampami, které házely oranžové světlo a nacpaná až k prasknutí. Kolem velikého stolu sedělo asi patnáct lidí a dalších deset postávalo v rozích salonku a mezi dveřmi. Vyprávění se neslo vzduchem jako vůně domácího chleba. Všichni mlčeli a poslouchali. Když se Sall konečně prodral mezi lidmi, Bartoll se právě nadechoval.

„Pojď chlapče, posaď se mezi nás,“ zvolal a odsunul muže vedle sebe, aby chlapci uvolnil místo. Sall kývnutím poděkoval a posadil se na lavici. Nad stolem visela lampa větší než ty ostatní a kolem ní poletoval noční hmyz. Mušky světlem přivábené příliš blízko ležely na stole se spálenými křídly. Když hostinký donesl korbele piva, Bartoll se napil a začal vyprávět.

„Hm... kdysi dávno žili v lesích okolo Wall Hallu lidé. Myslim, že nemluvili jako my, jako naší řečí. Vlastně, pokud si dobře vzpomínám, nemluvili vůbec. Byli ale mnohem rychlejší a hbitější než my. Žili v souladu s lesem, uměli na stromy vyšplhat rychlostí veverky a zmizet v nich bez jedinýho zašustění. Byli tu mnohem dřív než přišli první osadníci, mnohem dřív, než tu začali vládnout všichni ty mocný králové.“

„A kdo jim vládnul, když neměli krále? Někdo musel psát zákony...“ přerušil ho mladík sedící naproti u stolu.

„To se mýlíš...tenkrát nebyly zákony. Žilo se podle těch přírodních.“

„Když to bylo tak dávno, jak to víš? “ ozvalo se z rohu. Bartoll se jen usmál a pokračoval.

„Vypráví se, že po moři připluli první osadníci. Tahle země byla čistá a svobodná. Možná, že taková měla i zůstat, ale osadníci chtěli čerstvou půdu a nový pozemky. Chtěli postavit paláce a dosadit na trůn svoje krále a prince. Nechtěli se s nikym dělit. A tak začala válka. Vleklá válka bez výsledku. Válka mezi osadníkama a lidma, kterejm tahle země patřila. Jeden příběh vypráví, že na straně lidí Země stáli i obři, draci, hadi žijící v půdě a veliký vlci. Osadníků bylo míň, ale byli pěkně lstiví a podlí, nedodržovali dohody. No ale takový už naši lidi sou. Na jejich stranu se přidal Pán Ohně, kterýmu za to slíbili věčný otroctví.“

Rozhlédl se po místnosti, jako by pohledem chtěl zhasnout všechna světla.

„Poslední den války se zvrhnul v krveprolití. Spíš bych moh říct v samotný peklo. Oheň spálil úrodnou půdu do veliké hloubky. Tam,kde sou dneska pouště bejvali kdysi obrovský lesy a pole. Osadníci zničili zem, kvůli který vedli tuhle nesmyslnou válku. Lidi Země a jejich zvířata zmizeli. Prostě od tý doby je nikdo neviděl. Ale...lesy za vesnicí sou hluboký.“ Při poslední větě nadzvedl obočí a významně se podíval po několika přítomných dětech. „Hm...stejně si myslim, že by nás moc nepřívítali. Přecejenom sme potomci osadníků.“ Na okamžik se zarazil, jako by litoval činů, které spáchali jeho předci, pak zakroutil hlavou a zasmál se. „No nic...ale slyšel sem, že v lesích za Wall Halle žijou různý tvorové. A mezi nima i lidi Země. Prej tam maj vesnici, ale nikdo se tam nedostane. Cestu do vesnice hlídaj Strážci a ty nikoho, kdo najde do vesnice cestu, nenechaj odejít. Asi nám nevěřej, co myslíš Salle? “

„Asi máš pravdu...ale nijak se jim nedivim. A ty... Strážci, to sou obyčejný lidi? A chodí sami? Kdyby sme tam šli třeba ve skupině...“

„Počkej! Zpomal! “ zasmál se starý muž. „Musíš na mě pomalu. No...“ na okamžik se odmlčel. „...obyčejný lidi...sou vysoký, hodně vysoký. A hodně rychlí. Nikdy nevíš, odkud přídou, kde se objeví. A s nima chodí vlci. Kam se hne strážce, tam jdou vlci za ním. Myslím, že s nimi nějak mluvěj,ale... nedokážu vysvětlit jak. A jestli se na ně chceš podívat zblízka, nebudu ti bránit, ale už se asi nevrátíš,“ zazubil se na mladíka a napil se piva. Ještě několik vteřin bylo ticho.

„No, hezká pohádka. Ale řekni mi, Bartolle, jak tohle všechno víš? Jestli je tohle všechno,co řikáš pravda, musíš znát někoho u zdroje. Prozraď nám ho! Všichni by ho jistě chtěli znát,“ ozval se svalnatý muž opřený o rám dveří s rukama založenýma na prsou. U košile měl ohrnuté rukávy a kalhoty přidržovaly široké šle. Všichni v místnosti dali hlasitě najevo souhlas.

Bartoll se zasmál. „Já jsem přeci jen starý blázen!“ dopil své pivo a vstal. Sall ho podepřel a podal mu dřevěnou hůl. Muž u dveří zakroutil hlavou, usmál se a vrátil se zpět ke svému stolu.

„Tak Salle, půjdeme. Anna na nás jistě čeká s večeří.“

I když bylo teprve krátce po páté, stíny se prodloužily a nebe zešedlo. Vedle starého muže ubíhala cesta jen velmi pomalu.

„Koukám, že máš novej účes. Vypadáš starší, chlapče.“.Sall se potěšeně usmál. Po zbytek cesty mlčeli. Na zápraží dřevěného statku seděla Sallova sestra Lana a v ruce žmoulala hadrovou panenku. Bylo jí čerstvých šest let a na rozdíl od bratra měla blonďaté vlásky. Sall jí říkal malá princezna. Jeho rodina pro něho byla svatá, i když Anna nebyla jeho vlastní matka. Od plen se o něho ale jako o vlastního starala. Věděl, že otec si přál, aby jednou převzal statek. Sall ale nechtěl zůstat ve Wall Hallu, chtěl vidět svět. Vidět to, co četl v knihách, které Bartoll kupoval od kočovných obchodníků. Projít hustým lesem a podívat se do měst. Nebo přejít Křišťálové hory na druhém konci jezera, do kterého se vlévala řeka Morlla.

Ze dveří se vyhrnula žena s dlouhým copem a širokým úsměvem. Anna vypadala starší než ve skutečnosti byla, život na statku zanechal své stopy na její mladé tváři. Ale v očích jí zářily dvě mladistvé jiskřičky.

„Tak pojďte vy dva! Večeře čeká!“

 

 

---