Konec zimy

4

Konec zimy

            Zima začala pomalu ustupovat. Ve sněhu se objevili první sněženky a ledový pokryv řeky už zůstal pouze na březích. Země byla nasáklá vlhkostí a vzduch voněl blížícím se jarem. Voda zkapávala ze střech i stromů, kapičky se spojovali v drobounké potůčky, které se vlévaly do řeky Morlly.

            Dnes ráno Salla probudily jasné sluneční paprsky lechtající ho pod nosem. Chvíli se v posteli převaloval a snažil se paprskům schovat. Když se konečně odhodlal vstát z postele, protáhl se a pořádně zívl.V mžiku se oblékl, opláchl si obličej a seběhl do kuchyně. Ucítil vůni maminčiných koláčů, které pekla ze zbývajícího podzimního ovoce. Jeden rychle ukradl a vyrazil ven.

„Je pěkně, viď? Slunce už má pořádnou sílu.“  zavolal na syna Yorik, který před domem štípal dříví. Sall se zakousl do koláče.

„Jsem rád, že už je tu jaro.“

„Za pár týdnů přijede Yuttan. Jak se těšíš?“

Sallovi zazářili oči. „Nemůžu se dočkat, až uvidím město. Těším se, až se vrátím a budu vám o tom všem vyprávět.“ Zadíval se směrem ke kostelu.

„Jen běž, celou zimu jsi tam nebyl.“ Chlapec se zazubil a vyběhl ke kopci. Zastavil se těsně před kostelem. Sněhová pokrývka už skoro zmizela, jen na okraji střech visely tající rampouchy. Ještě bylo moc brzy na to, aby tu posedával,ale stejně vylezl do zvonice a pozoroval okolí. Byl daleko a přece tak blízko od svých blízkých. Uvědomil si, že nikdy nebyl dál než na tomto kopci. Znal ve vesnici snad všechny a teď ho čeká cesta do města. Desítky, ne-li stovky nových lidí. Byla to zvláštní vzrušující představa.

            Odpoledne ho Anna poprosila, aby zašel do vesnice. Do ruky mu vrazila několik mincí.

„Kup sáček soli a cukru. Bude ještě chvíli trvat než přijedou kupci a naše zásoby už pomalu docházejí.“

Kývl a vesele se vydal k obchůdku ve středu Wall Halle. Po cestě potkal mnoho známých tváří a čím dál více si uvědomoval, že je teď dlouho neuvidí. Vešel do obchodu a vnímal silné aroma. Mísilo se zde mnoho vůní. Cukr, vanilka, skořice, hřebíček a další a další koření.

„Tak co to bude mladíku?“ S prodavačem Tuliem se Sallova rodina dobře znala. Byl menší postavy, ale to, co mu chybělo na výšce, dohnal svou šířkou. Byl to velmi veselý muž a Sall měl rád jeho vtipy, i když některé ne zrovna chápal, ale prý je pochopí, až bude starší. Otec s ním často horlivě diskutoval a občas si přišel poslechnout jednu z Bartollových historek. Nevysmíval se, ale s klidem poslouchal. Říkal, že ho to uklidňuje.

„Dobrý den . Vezmu si sáček cukru a soli.“

„Dobrá, hned to bude.“ Stoupl si na stoličku, aby dosáhl na hořejší polici. Vyndal dva plátěné váčky a položil je na pult.

„Tak, dáš mi dvě a půl zlatky.“ Sall mu podal mince, dal nákup do batohu a už se chystal odejít, když ho něco napadlo.

„Nemáte čokoládu?“

„Čokoládu?“ podivil se Tulius. „Nevím, co to je, ale každopádně to tu nemám. Mrzí mě to.“

„Nevadí.“

„Jo, slyšel jsem, že nás brzy opustíš.“

„Ano, odjedu se strýčkem Yuttanem koncem jara.“

„Máš štěstí. Až se vrátíš, budeš toho mít hodně co vyprávět. Budeš jako Bartoll.“.

Oba se na sebe usmáli. „Tak nashle.“

„Ahoj Salle, přeju hodně štěstí.“

„Díky.“ Odpověděl a zavřel za sebou těžké dřevěné dveře.

            Když vyšel z obchodu, rozhlédl se kolem sebe a pak se zadíval na nebe. V tom do Salla někdo silně vrazil, až ho málem povalil.

„Uhni!“ zařval na něj starší chlapec.

„Spíš ty dávej pozor.“ řekl si tiše sám pro sebe.Otočil se a chtěl odejít, ale on ho strhl zpátky.

„Cos to řek?!“

„Já nic, jen sem...“ Nikdy se nepral a snažil se udržet klid za každé situace.

„Srabe!“ vmetl mu do obličeje a pak do něho silně strčil, až Sall narazil na pevnou zeď za sebou.

„Nejsem srab. Jen se nechci prát.“

„Protože si srab. Nemáš na to.“

Sklonil hlavu, zastrčil ruce do kapes a bezmyšlenkovitě se začal pohupovat na patách. Pomalu se snažil ustoupit a tiše odejít.

„Kam si myslíš, že deš!“ zavolal starší kluk a chytil Salla za rukáv. Vytrhl se mu a dal se na útěk. V tu chvíli si připadal jako veliký zbabělec, ale věděl, že by to nedopadlo dobře. Utíkání bylo něco, v čem si věřil, a tak běžel k jezeru, ale najednou zakopl a upadl.

„A mám tě!“ otočil ho na záda a vrazil mu pěstí. Sall zmateně máchal rukama a snažil se bránit.

Najednou se ocitl ve vzduchu a z ramene mu sklouzl vak s nákupem. Nedokázal se vzepřít a pak už jen cítil, jak mu voda proniká pod oblečení. Jezero bylo i u břehů velmi hluboké a velmi ledové. Měl pocit, že do něj bodá tisíce drobných jehliček. Bojoval s chladem a neschopností plavat v šatech. Pomalu ztrácel sílu a jeho pohyby se začaly zmírňovat. Otevřel oči a snažil se rozpoznat, kde je hladina. Věděl, že klesá, ale v tu chvíli se kolem něho něco mihlo. Rychle se otočil. Držel v sobě poslední zbytky vzduchu, začaly ho bolet plíce. Už to nevydržel a vydechl. Zavřel oči a snažil se plavat za vydechnutým vzduchem, ale už neměl sílu. Najednou se mu kolem obličeje něco znovu mihlo. Jak se lekl, nadechl se, ale místo aby mu do plic vnikla voda, vdechl čerstvý vzduch. Podíval se na ruce a všiml si jemného lesklého povrchu. Rozhlédl se a všiml si pohybů všude kolem sebe. Ryby o rozměrech přerostlých kaprů se přibližovaly a tvořily zužující se kruh. Připadalo mu zvláštní, že se ho nebojí. Když připlavaly blíž, Sall pochopil, že ho tiše pozoruje obrovské množství lidských tváří. Pomalu natáhl ruku a jedné z ryb se dotknul. Byla hladká a chladná, její povrch se třpytil stříbřitou barvou a drobné šupinky lehce přecházely v jemnou kůži. Neměly řasy, obočí ani vlasy. Ryby s obličejem člověka! Proběhlo mu hlavou.

A co se divíš? Salla odpověď hrozně vyděsila. Zadíval se na rybu před sebou. Snažil se uklidnit a racionálně přemýšlet. To ty? Usmála se. Jakto, že můžu dýchat? Ryba ho rychle obeplula a přiblížila se k němu ještě blíž. Jejich obličeje se téměř dotýkaly. Měl bys jít. Najednou začal stoupat a za chvíli už dýchal normální vzduch. Vyškrábal se na břeh, lehl si na záda a odpočíval. Vůbec nic nechápal. Nevěděl, jak dlouho byl ve vodě, ale zdálo se to jako věčnost.

            Domů dorazil pozdě odpoledne, byla mu hrozná zima, položil batoh na kuchyňský stůl a vyběhl do svého pokoje. Rychle ze sebe shodil mokré oblečení a zalezl do postele. Třásl se a jak do něho pomalu pronikalo teplo, usnul. V noci se probudil propocený a s bolestí hlavy.U postele seděla Anna a ustaraně ho pozorovala.

„Křičel jsi ze spaní.“ Položila mu ruku na čelo. „Máš horečku.Spi.“ Sall si natáhl pokrývku až pod bradu a znovu usnul. Zdály se mu příšerné sny plné podivných věcí. Míhaly se mu v hlavě obrazy jezera a ryb, zrzavé dívky z trhu i jeho kouzelné knihy. Slyšel množství tajemných hlasů a divokého křiku. Cítil, že se topí, ve spánku sebou trhal a zuřivě  máchal rukama.

            Když se konečně probudil, viděl Lanu s matkou, jak si tiše povídají . Anna si všimla, že je vzhůru a rychle si k němu přisedla.

„Jak dlouho jsem spal?“

„Několik dní. Měl jsi vysoké horečky a mluvil ze spaní. Museli se ti zdát hrozné sny. Jak se cítíš?“

„Mám hlad.“

Anna se usmála. „Hned ti něco přinesu.“

Lana vyskočila na postel a objala ho. „Nezlob bratra.“ „Mě to nevadí. Jsem rád.“

            Ještě několik dní nesměl z postele ani na krok. Když ho přišel navštívit Bartoll, vylíčil mu,  co se přihodilo v jezeře. „Snažil jsem se něco o těch zvláštních rybách najít ve svojí knize, ale zatím nic. Co víš o jezeře?“

„O jezeře se toho vypráví mnoho, ale většinu věcí nemám z důvěryhodných zdrojů, proto to nikde nevyprávím. Slyšel jsem spoustu historek o mořských panách, o království pod hladinou i o podivných zvířatech, ale nic z toho zřejmě není pravda. Bohužel ti nic nového nepovím.“

Chlapec smutně kývl hlavou.

„No, možná by jsi se měl vyspat. Pořád nevypadáš nejlíp.“

„Už je mi dobře. Nebaví mě ležet v posteli."

„Salle nehádej se se mnou. Jsi slabý. Musíš se pořádně vypotit.“.Bartoll vstal a přešel k oknu. „Nezapomínej na to, že brzy odjíždíš. Až budeš ve městě, najdeš tam jednoho chlapíka. Pak ti vysvětlím, kde bydlí.“

„Proč? Kdo je to?“

„Je to můj starý známý, dlouho jsme se sice neviděli, ale...tvá teta je sice milá žena, ale moc tě o životě nenaučí. Noren je můj přítel z dětství, vysvětlí ti co a jak.“.V jeho očích bylo vidět , že mu Noren schází.

„Je to asi dobrý přítel, viď?“

„Ano, to je.“ a vyšel ze Sallova pokoje.

            Sall se konečně po několika dnech uzdravil. Stoupl si na verandu a zadíval se přímo do slunce, až ho rozbolely oči . Zavřel je a ještě chvíli viděl zářivý oranžový kruh.Na tváři se mu objevil široký úsměv.Otevřel oči a vydal se svižným krokem ke kostelíku.

            Posadil se do zvonice,vytáhl zápisník a pomalu se rozepsal.

„Byl sem dlouho nemocný,ale teď už je mi dobře.Za týden dorazí strýc Yuttan a já budu muset odjet.Zvláštní pocit.Nevím,jestli se těším.“.Opřel se zády o zábradlí a zaklonil hlavu.Najednou zaslechl zvuky pod sebou.Vyskočil a rozhlédl se.Najednou z kostela vyběhla dívka.Dívka se zrzavými vlasy.Na chvíli se zastavila,otočila se na Salla a zasmála se.Zdálo se mu,že si chce hrát.

„Počkej!“

Rychle vyběhla směrem k lesu.Sall bleskově seběhl ze zvonice a vyrazil za ní.Zrzka běhala velmi rychle.Nechápal,proč je tak těžké ji dohnat.Dívky jsou pomalejší a on běhal rychle.Ale ona byla mnohem rychlejší,jako by se ani nedotýkala země,její bosé nohy kmitaly jako nožky králíků.Zaběhla do lesa.Sall se zprudka zarazil.Nikdy v lese nebyl,ale dlouho nepřemýšlel a vydal se za ní.Proplétali se mezi kmeny stromů,když v tom děvče zmizelo.

Dlaněmi se opřel o kolena,sklonil hlavu a snažil se chytit dech.Když se narovnal,stále rychle oddychoval,otáčel se kolem sebe a hledal ji.Kam se poděla?Tohle není možné!Jako by splynula se stromy,rozpustila se v jarním vzduchu nebo se propadla do země.Prokletej les!Pomalu se Sallovi vyjasnilo a došlo mu,kde se ocitl a začal couvat.Vůbec si neuvědomil,jak daleko doběhl,ve své touze dotknout se záhadné víly.Když konečně došel na kraj lesa,zastavil se u jednoho z posledních stromů a objal ho,jako by objímal svoji zrzku.Vybavoval si její tvář,její zářivé vlasy a zázračný úsměv.Dívky ve vesnici byly úplně jiné,řádně stavěné pro práci na statku,ale ona...ona byla křehká,křehká a lehká jako peříčko.Tolik si přál slyšet její hlas,mluvit s ní a snad se jí i dotýkat.Nikdy netoužil po ženě,po dívce.Neznal žádnou,která by měla takové kouzlo,jako ona.Jako ta jeho!Jeho dívka.