Nesmrtelnost lásky a pomíjivost života

Tolik ocelově temná a neprostupná je dnešní noc. Člověk by ani nevěřil, že hvězdy skryté za oponou nabubřelých mraků vůbec existují. A ty mi tu básníš o jejich záři. Je mi chladno a marně se kousám do rtů, aby se ti nezdály mrtvolně bledé.Jakoby padala ranní rosa, ale ty trváš na tom, že sedět v trávě, je ohromně romantické. Pokukuji tajně po lavce mezi dvěma pomníky, avšak ty si to, jak tě tráva pošimrává neskonale pochvaluješ. Zvedl se vítr a ty si mu nastavil svoji tvář, přestože už se blížila zima a byl bodavě mrazivý.V záři měsíce, který na chvíli odrazil stíny náhrobků a strašidelně vyhlížejících křížů jsem si prohlížela tvoji tvář. Byla plná jizev a krvavých šrámů.Zalekla jsem se, ale pak se konejšila, že to soumrak mě děsí a z andělské krásy tvoří ti na líčkách běsy. Dotkla jsem se tvé ruky a polekala se chladu a klidu který v ní třímal, ale byla už půlnoc a kdo by v tom sychravu jak oheň plál. Přiblížila jsem se k tobě a pohlédla ti do očí! A hle, místo nich děsivé důlky jen, bez řas a barvy jen tupě zíraly do prázdnoty. Ze rtů, z nichž vycházelo tolik libých slov  o dnešní noci, zbyl jen prach a několik zubů, zuřivě se šklebících. Z vlasů jen chmýří jež se ještě zachycovalo o náhrobní urnu s žalostně blikajícím světýlkem. Chtěla jsem vykřiknout, utéct z brány hřbitova, avšak, má ústa byla němá. Nohy nehybné tělo bezvládně složeno v hluboké jámě. Bála jsem se té tmy. Neviděla jsem slunce, ni měsíc či jeho družky hvězdy. Jen ten těžký kříž nade mnou a tíha hlíny nasáklé vydatným deštěm.žádný vítr, ani rosa. Tu ses na mě otočil. Ležíc vedle mě a  zírajíc na moji odpornou kostru jsi řekl, že mě miluješ. Držel jsi mě za ruku. Už se mi nezdála tak odpudivá, neb ta má, byla ze stejných kostí. Najednou, jako bych viděla i tvé oči, a v nich spoustu slov o tom, jaký je svět krásný.Škoda jen, že být v něm je jako jeden bláznivý večer, kdy si ani  neuvědomíme,jaký je to dar.