Lhostejní

Na nádvoří se rozhořely pochodně. Praetorova tunika se míhala mezi lesklými štíty ozbrojenců, kteří mu klestili cestu a hrdelními výkřiky přehlušovali dav. Malá Euni stála s matkou u prodavače rohoží a žádostivě hltala ruch nádvoří. Hlídka se blížila. Emy viděla barevné chocholy na přilbách,husté, černé vousy a zlé oči těžkooděnců. Lidé před nimi ustupovali a hluk vzrůstal. Někdo převrhl hromadu rohoží a ty byly vzápětí rozšlapány. Na Euni se tlačili lidé. Nad nimi práskaly rány bičíků a svištěly svazky prutů. Ranění sténali a uklízeli se z dosahu důtek. Euni se otočila, aby nahmátla ruku matky. Dav s ní smýkl na místo, kde dříve stál prodavač bobulí. Kolem byli samí cizí lidé. Vysocí, zaprášení a strašně cizí lidé... Euni vykřikla. Výkřik zanikl v zástupu dřív, než stačil odeznít. Pokusila se protlačit na místo, kde tušila matku. Dav byl neprostupný. Unášel ji na sever nádvoří k velkému chrámu. "Praetor jde vybrat dávky!", vykřikl jakýsi Syřan vedle ní. Euni jej zatahala za rukáv. Byl z východního hedvábí a krásně zdobený. "Nevíte, kde je maminka?" Syřan na ni zlostně pohlédl. "Kliď se odtud, parchante, nebo taky nějakou slízneš!" --- Euni bylo do pláče. Stála na posledním schodu chrámového schodiště a hleděla na rozlehlé nádvoří. Hustou tmu rušily záblesky mnoha pochodní, které rozhýbaly stovky stínů ve strašidelný tanec. "Pane, prosím vás..." "Nevíte, náhodou..." "... ztratila jsem maminku..." "...paní, já jsem..." "...nevíte?" "Prosím vás, neviděli jste moji maminku?" "Nevíte?!!" Lidé se tlačili kolem ní, spěchali a nadávali. Kdosi do ní vrazil až upadla. Nádvoří se dmulo přívaly dalších lidí. Světélkovalo bludičkami pochodní a hučelo vstříc noci. --- Noc pokročila. Bledý měsíc zalil svým studeným světlem chrámové schodiště. Na posledním schodu sedí schoulená Euni a pláče. Zkřehlým tělíčkem lomcují záchvěvy pláče a zimnice. Hluk slábne a nádvoří se pomalu vyprazdňuje. Vzhůru k chrámovým sloupům letí šeptané, těžko slyšitelné a přece hořce vyslovené: "Nevíte....?"

---