Pročež

Pročež k uctění památky předávám ti žalm esejistické činnosti kuřecího plátku, jenž ve snaze nápodoby věřil příliš formám stylu. Jakýsi dungeon se ve schvácení vleže vstal napospas monogramům jakýmsi. Ve falši tónu zahrát prim tak, aby se neublíženo ozvalo pozvání početí. Opisným slohem určeno k památce jakosti ryzí. Toť vše bylo uznáno vinným jakbysmet. A tak nezbývá než zvolat: ráno, zítra zas… bude asi sakra ráno. Já už vlastně ani nevím, co to píšu, jakési básnické obrazy se v tom rýsují a formovat se je snažím velice, ale nejistota v kolenou mi dodává přec trochu odvahy smeknout. Před čím? A koho uctívat vlastně? Zač vdolek psáti jest ono ku potřebě všeho plynoucího času. Času? Kvasu rodinnému se oddávat hýření pak párek nedočkavců smete se stolu shrnutím. (Ha ha - párek krkavců!) (Už nemůžu psát tyhle nesmysly) Kývnutím naznačit jas. Ku POTŘEBĚ HLAS! Prázdnoty obývati nesnadno. Komu kyne hranutí ledové? Jakže je čas? Aha 10.15. - celkem jasné. Sdělením mě však neobalamutíš potvoro! Že veskrze jsi prodchnutá mršinou! Co udělat - znáš jinou?

---