Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
A až později, když jsem procházel uličkami starého, hodně starého města, v téměř slavnostní atmosféře, mezi svátky, s tou českou hrdostí "vždyť je to náš Hrad", proč jich tolik míří sem, do těch míst, silných historií.
Jak mi to tu jednou bude připadat, až se vrátím sem do starého světa, zmučen životem, ten domovský hrad, odkud procházím a s lítostí se v hlase loučit s místy nádherně úchvatnými, tolik hrdými na svou minulost? A proč poutníků tisíce lidí zmaří se představy moje ve snu dávném, okouzlení jitra mrazivého kříže. Nač čeká prsten v podstatě bytí svého veřejně vystaven? A co komu dát tak, aby se neurazil v nalezení jiskry dané?
Vidíš ve víru smíchu svého zčeřené posypy nádhery a lesklých plátků zubů? Poetické umění múzy bylo naloženo do láku od okurek, aby se sestavil čas. Nač ten hrom tak hřímat nechávat? Ale kdež, snad jen patos půvabu viděti ve všem starém a neotřepaném, bylož všechno nové prodáno, aby způsobilo potěšení z radosti ve smutku mém zádumčivém. Je hloupé, že nevíš, o kom se komu zdá, láska být jako plátno širokých bulvárů v Paříži, jež věčně nese moje jméno. Proč a nač a už vůbec za co jsem komu udělal nadnesené bytí. Ve strachu pak zůstáváš až do léta stavění.
(To je hrozné výrazivo pro nic neřečení, že? Já vím)
Stětí Páně je určeno živé gilotině, pochodujícím mozkům ve škváru starých slov. Produkce pak nalézá nesmyslné odlišnosti od myslitelna, jsouce ve svých závěrech bohatá. Ač zištnost sama jako lék na nenápravnost konání svého byla sesazena do propastných hloubek nesmyslna. Ani humor nedosáhne hlouběji. Jaksi se zřetelně rýsuje téma neodmyslitenosti všech lidů a homolidů.
Štětka něco cosi řečena byla o opakovaném mytí záchodu. Dekadentní proudy opustivše mysl, zůstaly zasaženy na papíře do rámů stolu vestavěné. Cos o výstavě vyniknouti dalo více bolestem povšechným a lidským. Není možno žít navozeným principem importu z exportu, neb jádro má jiné zkušenosti o jsoucnu metafyzickém slepnoucího psa. Veškeré člověčenstvo pláče, trápí se a trpí ve jménu praporu, vlajícího národa. Nač křik v tichu tvém upozorňuje výpravčí výstražnou cedulkou? Já nejsem pouhá nápodoba, ani ve smyslu tvého konání o zjednodušení se světa. Cítím velikou bolest nitra a není cesty vyhnutí v nalezení nejsilnějších pravd, neb jiný život už pozbývá smyslu určitosti. Ani snad pózou se nezakrývám do chumlavých obláčků, příjemných snění. Mě bolí svět a utrpení osamělosti je již nesnesitelné.
Není možné, aby drahý kožich velebnosti koumání zaškádlil přízraky skryté. Něco silně magického je v automatickém psaní, jež nezakrývá ničeho - leč ani nedostatků prozřivších. Jaké krásné slunce máme, že? Jak úžasné je vidět, cítit ten klam odpudivších se výlupků světa nového jiným. Jakou asi cenu má polívka darem zchudlým přinesená. Zkus přespat venku v půlce února, bído. Leč ani ty nejsi stará známá, já vím, že pracovat je mi zatěžko s tak letícím časem, v daných profesích. Tak prologem uvítal bych vás ve světě temnějším než povrchnost.
Něco kdysi pozřel jsem a teď mutací to vychází na povrch. Nechci jen upozorňovat na své výkřiky jsoucna špatně řízeného osudem. K čemu asi by vám to bylo? A k čemu by to bylo mně?
Pojďme konstruktivně zavěsit přehradu myšlenek svých a myšlenek jejich mezi pomyslné nic, kde kdysi zlatem bývalo nabito jitro večerních lásek.
Darem seslaným z dáli proniknula představa uvědomění si jarních pocitů a cílů seslaných budoucností. Všem náruživě píšícím lidem, úzkostlivě očekávajících svůj soud bylo vyřčeno obvinění ze snaživosti. Velezření díla samého se ohlásilo netečností posluchačů v mincovně jarmarečních svátků. Tolik dílo, nadopováno dotací jasně znaleckých posouzení, začít rád bych terčem trefil.
(Nač myšlení se obává osvobozujících posunů v kladných rolích? A načpak se v těch záporných postavách vmyslet? Má se pointa k čemu přikotvit, lezouce do výšin závratna?)
Oříšek myška rozběhlá tlačila klasiku do formiček z bláta udělaných. Každému hvězdičku přisoudila do kožíšku a našetřila jim majeteček. Pak do dírky si vlezli a všechno to tam propapali.
Ono o ničem to nelze čísti ani zrána ani k večeru. A k bludům nelze vázat žádnou představu. K jakosti ryzí však je povolán málokdo.
Písmák