Hankovy děti

Sedím a opírám se o zeď naší školy.Vedle mě stojí v pozoru víno v kartonu a balíček cigaret.Tohle místo má své  kouzlo v určité roční době.Odložil jsem na malou chvíli knihu poezie, abych si zapálil a napsal pár řádek.

            Dneska se mi zdá vše nějak silnější.Víno, tahle cigareta, déšť, dokonce i vzduch.Naproti mně žlutý dům s červenou střechou a otevřenými okny(pozorující mě stará žena s přísným pohledem, jenž si na dálku domýšlím).Začíná se pomalu šeřit a já vím, že za chvíli nedokážu nic přečíst, ani napsat.Včera večer jsem se zase dost opil a myslím, že jsem si trhl ostudu u jedné slečny.Pak jsem se zařekl, že už nikdy víc nebudu.Smutná tragédie, když se teď dívám na ze čtvrtiny kartonu vypité víno.Pochopil jsem, že o nás opilce-Hankovy děti a falešné básníky, samotáře a klauny se smutnými výrazy v obličejích, nemá nikdo zájem.Jen my.My navzájem.

            Každé ráno je pro mě určitým způsobem stereotyp, ale tím nemyslím nějaký fádní stereotyp všedních dnů.Probudím se a myslím na všechny ty lida, ptáky, holuby, lesy, prsa, jež nikdy nebudu držet v ruce, symfonie, na to, že to jeden člověk před dvěmi tisíci lety posral a nechal se ukřižovat na tom zasraném kříži, na všechny ty mše a poslušné katolíky.Věřím v Boha, ale kostely nesnáším o něco víc než veřejné hajzly na vlakovém nádraží.

             A všude kolem mě lítají holubi.Ti, které nesvazuje země, ti, kteří jsou opravdu svobodní, ti, kteří se na svět můžou dívat shora.Moji opravdoví přátelé.Závidím jim, hluboce a upřímně.Celá generace mladých by jim měla závidět.Všichni se změní v anděly a odletí s nimi.Pak nebudou žebráci, otroci, ani hlad, ani smrt, nebo svět, žádní katolíci v nedělních oblecích s nemožnými klobouky, ale jen  krása.

            Dokouřil jsem a zase vzal do rukou knihu poezie, ale je tma, tak jen převrhnu víno a vydám se domů.Už nebudu.