Večerní automatika

„Je tu hrozně zatuchlo, a bylo tady i plesnivo, ale to už je dávno“, zavolal kdosi v bytě.  

       Je 21:43, právě píšu cosi nad čím se mozek vypařil. Odlétám do absolutna a  papír kdesi v místě opilém, tak píšu na stůl, to prosím omylem. V mysli nosím Tebe, spanilá labuti. Květy nesu ti, přes nebe na okřídlené židli, kde bydlí termiti. Tvé oči hnědé, zlaté, vzácné, připité se ozývají v kráse jak si letím k tobě celý, i s postelí, pokryt mechem. Nevolám k tobě, nevolám hlasem, nýbrž dechem, zasypaným, s kvetoucí něhou na prošitém břehu, na hřívě pod křídly, na křídlech pod vřídly, v tekoucím hlase…

      I s postelí, posedlý, bojím se splynutí, na ostružině vřelé, schoulím se do postele a jsem zcela zakrytý, před tvými hábity, převzácně krásnými a tím co je za nimi.

      21:54. píšu na stůl, hlavu skloněnou, skoro v kolenou, teď si chci jako malé dítě  hrát něžně se slovíčky. Hraji si do noci, jsem blatník, básník, blázen, bazén..psadlo s víčky, lehký vor..cosi putovního, takový  tvor z prostředí záhrobního.