Píseň pro zapadající slunce

Za lesy, v kraji zázraků,
kde voda prší do mraků,
kde není bolesti a není trápení,
tam chci žít v opojném mámení.
Čas běží pozpátku,
z hnijících ostatků
život vznikne krátký,
jenž zhyne v lůně matky.

Vladaři bez žezla
ned mocí dobra, zla,
nad studní naděje...
Štěstí se usměje
na lidi bez cíle
ovečky zbloudilé.
Koho jen mám se ptát,
kudy na cestu se dát?
Kudy jít...
O čem snít...

A všichni stojí jako němí,
když večer co večer líbáš zemi,
rdí se ti tvář,
zhasíná zář.
Neumíš lhát,
musíš jít spát.
Dovol mi vyslovit poslední přání:
naději dej mi do svítání.

---