Vítr nese mraky,

slunce střídavě mizí,

schovává se taky

za mraky vizí.

 

Z těch prší stále,

jako by sami plakali

nad tím málem,

čím vizi nazvali.

 

Ty ubohé se snaží skrýt,

protože nemají-li sílu lidé

musí mraky smýt

tu špínu, co tu nechali.

 

Vize ubohých, těch co nemají nic

jen svoje vize jako domov,

jako vodu, jako chléb, nic víc.

Nic co drží, co by byly ...

 

Smutné šedé postavy se hroutí,

večer je pro ně stvořený, příšery,

vzlykají, křičí a při tom se kroutí,

bolest a ztráta citů z nevěry.

 

Vize rozprášené po zemi

a lidé po nich šlapou,

nemají co dělat ve dne sami,

myslí si, že už svět chápou.

 

A vize pohlceny,

rozprášeny slzami,

plné kaluže vizí,

přeplněné ztraceným, nenalezeným.

---