Otec Dušinka

Uprostřed stolu na čistém bílém ubruse leží silná zlatá mince.

Na stole ležel zlatý dukát podobný lesknoucímu se temeni františkánského kněze a já se jej ani nepokoušel sebrat. Jen jsem ho pozoroval a přemýšlel, co by se za něj všechno dalo pořídit.

S očima dokořán jsem si představoval, jak ho strkám do kapsy a v obchodě, u Šulců, ho pokládám na nákupní desku podoben milionáři. Nonšalantním pohybem jej vytahuju z kapsy, usměju se, po jeho svítícím hraně nechám přelítnout pár zbloudilých slunečních paprsků dnešního jarního dne a prstem a ukazováčkem jej ledabyle cvrnknu po čistém a vyleštěném povrchu k prodavači, až to zasviští.

Šulc starší na to jen vyděšeně a s žárlivostí, nadšením a touhou hledí a jako obvykle unylým, ale veskrze podlízavým, hlasem se ptá: "Čímpak mohu-li posloužiti, vaše lordstvo?" a skloní hlavu jako bych byl velkomožný pán. Levé oko se mu přitom koulí jako čamrda. To se mu stane vždycky, když je z něčeho nervózní.

Já pak procházím jeho obchodem, vlastně aní není obchod v pravém slova smyslu. Spíše vetešnický krámek plný pavučin, loňského i staršího listí a novin a od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu zaskládán hromadou toho nejrůznějšího zboží, pomůcek k hospodaření, přístrojů na všecko možné a třeba i knížkami, různými uměleckými předměty, obrazy, soškami místních umělců, starými zarámovanými fotkami, dokonce by se tu našla i trocha starožitností, pokud by měl člověk čas a trpělivost všecko prohledat.

Nádobí, desítky druhů dýmek, na to je Šulc opravdový fajnšmekr. Po stěnách visí několikero paroží a roží z různých zvířat, to když místní noblesa rušila panství a stěhovala se do menšího a samozřejmě levnějšího vejminku v Pomoraví. Pár vycpaných ptáků, kterým peří skoro vypadalo, ale ještě stále vyzařují úctu a prach zašlých časů staré školy. Staré kolo po dědečkovi, jež loni našel Zemlčinka na půdě a pět týdnů s ním jezdil jako kdysi pánové a dámy na kolonádě, než si jednou špatně poměřil výšku větví a nabil si nos.

Jak ukážu na něco, Šulc ochotně přiskočí, zvedne a přinese mi to. Já to vezmu, prohlídnu zblízka orlími zraky a zase mu to zpátky předám se zamítavým zavrtěním hlavy a pokrčením nosu, jaké jsem často viděl u bohatých a významných lidí, jako by se tu ve vzduchu vznášel nevyvětratelný puch.

Když si konečně vyberu velkou sochu anděla s prosebně sepjatýma rukama, s ohromnou barokní drapérií a s pokloněnou hlavou z mramoru nebo pískovce nebo z čeho já vím, Šulc si nadšeně promne ruce. Zachichotá se suchým hrdelním smíchem, oko mu rejdí jako myška zahnaná do kouta.

Tenhle krám mu tady překáží pěkně dlouho, ale mně se líbí. A už vím, co bych s ním udělal.

Za kostelem je zahrada. Pusté a temné místo je to, zarostlé plevelem a býlím, skrz beziny a akáty není možné se málem protáhnout. A ani ptáček sem nezaletí, žádný vítr sem nezaduje. Je tu ticho, tak jak v zahradě sebevrahů má být.

Na nevysvěcené půdě bude andělu dobře a možná i pomůže některou ze zbloudilých ovcí zachránit. Třeba, rozhodně by to byla dobrá vzpomínka na mě.

Trhnutím se proberu ze snění, mince stále leží na stejném místě. Nikdo se jí ani nedotkl. Všichni stojí kolem mě. Peřinu mám až na bradu. Zvedá se zároveň s mou hrudí. Ale pomalu, mělce, slabě.

Dnes je tak strašné ticho. Nikdo neřekne ani slovíčko, asi se bojí by se bál, že i s tím nejmenším zvukem ulétne i ten zbyteček mého vědomí pryč. Mého svědomí.

Otec Dušinka, tak mu říkáme, mi přetře čelo mokrým prstem. Až po chvíli mi dojde význam jeho slov.

"Chceš se vyzpovídat?"

Ó ano, moc bych chtěl. Nic jiného jsem si nikdy nepřál, než aby mě někdo poslouchal. Poslouchal a slyšel. Podíval se a viděl. Aby chápal a rozuměl.
"Lituješ, že jsi urazil Boha, stejně jako všech hříchů svého uplynulého života?" tato věta končí zpola udušeným vzlykem jednoho z příbuzných.

Sotva se vzmůžu na pokývnutí bradou, které však necítím ani sám. Přivřu oči na znamení souhlasu.
"Ego te absolvo in nomine Patris et Filii, et Spiritus Sancti. Amen."

Podívám se na Dušinku, snažím se mu povědět o té soše, o všem, co chci říct, ale nemůžu nic. Už to nejde. Měl jsem to říct dřív. Moje chyba. Snad příště...

Otec Nováček, zvaný celým okolím Dušinka, silou vůle a vší silou svých osmdesátiletých vrásčitých a mozolnatých rukou, přivřel zemřelému oči. Ten pohled ho, i desítky dalších, jež za své dlouhé "kariéry" viděl, bude pronásledovat do smrti. Že nezabránil té zbytečné a hloupé smrti mladého Chramosty. Že neviděl znamení, jež ten mladík do svého okolí poslední měsíce spíše chrlil. Že opět nedokázal splnit poslání, jemuž zasvětil celý život.

Matka a vdova se právě začaly sápat po těle zemřelého a vydávat strašlivé skučivé a ječivé výkřiky žalu a bolesti. Velké slzy jim tekly po tvářích. Slzy tajné radosti a falše. Tlupa sousedek jim v tom ze všech sil pomáhala a otec Dušinka to nemohl snést. Rychle se rozloučil, popřál upřímnou soustrast a co nejsvižněji odešel z místnosti s dřevěným stolem a mrtvým v posteli zvonit umíráček.

Až odslouží krátkou mši, bude se modlit zbytek noci za jeho duši v kostelní kapli, několik desítek metrů od místa, kde jej před pár hodinami nalezl.

Za zbloudilou, hříšnou, chybující duši. Za duši mrtvého člověka.

I za sebe sama.

Na ubruse zvolna dohořívala krásná barvená hromnička. Slunce zapadalo. Umíráček dával do daleka tušit, že něco skončilo.