Nevésta stínu

Slza za slzou v němé symfonii,
dopadá na rozedraná ústa
běloskvoucí víly.

Ta víla skvějící se v nočním vánku,
pochopí někdy
temnou duše stránku?

Temnota duše řeže po tváři,
bytosti jež stíny ve světlo
přetváří.

Teď rudé krůpěje pleť ji olizují,
sten za stenem
stínu touhy prohlubují.

Víla zmítá se na prahu všeho bytí,
cítí odlesk luny,
která tiše svítí.

Svítí na pobledlou pleť
té jemné čisté víly,
zří však odlesk temný-hleď-
již vyprchaly všechny síly.

Síly života v sílu smrti,
je na vždy prokletá
krvi vsříct v tmách letí.

---