Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVÝSADEK-30
13. 08. 2007
0
0
2384
Autor
fungus2
ČÁST TŘICÁTÁ
Dvojice gestapáků s pistolemi v rukách vnikla na zahradu, přičemž major Marcel Degail, jenž byl přikrčený vedle okna řekl: „Ty jsou tady asi kvůli hajnýmu. Vo nás nemají tušení. Schováme se do skrýše!“
„Nejradši bych do nich vystřílel všechno, co mi zbylo!“ vyhrkl desátník Jean Anyz, který se rychle přikrčeně přemístil ke skříni. V ní major oběma rukama zatlačil na okraje její zadní stěny a ta se vzápětí otevřela. Za ní byl menší žebřík vedoucí do nevelké místnosti, po němž rychle Anyz slezl, zatímco major zavřel dveře od skříně. A když poté i on vlezl na žebřík, tak z něho zadní stěnu skříně také zavřel. Oba se poté ocitli v naprosté tmě a s napnutými nervy svírali v rukách samopaly.
Rána doprovázela vyražení dveří gestapáky, kteří hned vběhli do hájovny.
„Ten hajnej ani nikdo jinej tu není,“ zkonstatoval jeden ze dvojice gestapáků.
„Určitě bude vědět něco vo těch, co mají na svědomí ty výbuchy v tom zámku,“ řekl druhý gestapák.
„Vůbec nechápu, jak se dokázal, tak dlouho před náma přetvařovat.“
„Bude mít co vysvětlovat. A může nás přivíst na stopu dalších vodbojářů,“ mínil první gestapák a otevřel skříň, kterou prolezli výsadkáři do tajné místnosti. Vztekle vyházel veškeré obleky a prohledal u nich kapsy. Jeho kolega též prohledával všechno co se dalo, přičemž se náhle ozval štěkot psa.
„To bude ten hajnej!“ vyhrkl jeden z gestapáků.
„Hlavně ať neuteče!“ vykřikl druhý gestapák, který rychle přeběhl přes místnost ke vchodu hájovny. Sotva se ocitl na zahradě, tak spatřil na lesní cestě jít hajného a před ním běžet psa. Hajný hned věděl kolik udeřilo, když spatřil na cestě stát zlověstně černý automobil. Současně uviděl, jak ze zahrady vyběhli muži v kožených oblecích.
„Halt!“ rozlehl se rázný povel, přičemž hajný rychle strhl z ramene pušku a vzápětí jí namířil na jednoho z gestapáků. O chvíli později se ozvalo několik po sobě rychle jdoucích výstřelů, aby pak bylo slyšet bolestné kňučení psa.
Dva gestapáci dotáhli zakrváceného hajného do hájovny, zatímco třetí klečel u mrtvého kolegy. Vzteky zrudlý gestapák se nad umírajícím hajným sklonil a polil mu obličej studenou vodou.
„Kdo jsou ti, co zaútočili na ten zámek!? Kde se ukrývali a kdo jim ještě pomáhal!?“ chrlil ze sebe otázky gestapák, ale žádné odpovědi se nedočkal.
„Tak vodpověz!“ zahřímal a udeřil hajného do obličeje.
„Myslím, že už nám nic nepoví,“ zkonstatoval jeho kolega.
„Zatraceně!“ procedil vztekle gestapák a udeřil zaťatou pěstí do stolu.
O něco později gestapáci hájovnu zapečetili a za jejich automobilem zůstal na cestě jen pomalu se rozplývající prach.
Major Degail a Anyz až po delší době vylezli z úkrytu, aby poté s pobledlými obličeji zůstali v podřepu před skříní a zadívali se na velkou krvavou skvrnu, co byla na dřevěné podlaze.
„Nejradši bych do nich vystřílel všechno, co mi zbylo!“ vyhrkl desátník Jean Anyz, který se rychle přikrčeně přemístil ke skříni. V ní major oběma rukama zatlačil na okraje její zadní stěny a ta se vzápětí otevřela. Za ní byl menší žebřík vedoucí do nevelké místnosti, po němž rychle Anyz slezl, zatímco major zavřel dveře od skříně. A když poté i on vlezl na žebřík, tak z něho zadní stěnu skříně také zavřel. Oba se poté ocitli v naprosté tmě a s napnutými nervy svírali v rukách samopaly.
Rána doprovázela vyražení dveří gestapáky, kteří hned vběhli do hájovny.
„Ten hajnej ani nikdo jinej tu není,“ zkonstatoval jeden ze dvojice gestapáků.
„Určitě bude vědět něco vo těch, co mají na svědomí ty výbuchy v tom zámku,“ řekl druhý gestapák.
„Vůbec nechápu, jak se dokázal, tak dlouho před náma přetvařovat.“
„Bude mít co vysvětlovat. A může nás přivíst na stopu dalších vodbojářů,“ mínil první gestapák a otevřel skříň, kterou prolezli výsadkáři do tajné místnosti. Vztekle vyházel veškeré obleky a prohledal u nich kapsy. Jeho kolega též prohledával všechno co se dalo, přičemž se náhle ozval štěkot psa.
„To bude ten hajnej!“ vyhrkl jeden z gestapáků.
„Hlavně ať neuteče!“ vykřikl druhý gestapák, který rychle přeběhl přes místnost ke vchodu hájovny. Sotva se ocitl na zahradě, tak spatřil na lesní cestě jít hajného a před ním běžet psa. Hajný hned věděl kolik udeřilo, když spatřil na cestě stát zlověstně černý automobil. Současně uviděl, jak ze zahrady vyběhli muži v kožených oblecích.
„Halt!“ rozlehl se rázný povel, přičemž hajný rychle strhl z ramene pušku a vzápětí jí namířil na jednoho z gestapáků. O chvíli později se ozvalo několik po sobě rychle jdoucích výstřelů, aby pak bylo slyšet bolestné kňučení psa.
Dva gestapáci dotáhli zakrváceného hajného do hájovny, zatímco třetí klečel u mrtvého kolegy. Vzteky zrudlý gestapák se nad umírajícím hajným sklonil a polil mu obličej studenou vodou.
„Kdo jsou ti, co zaútočili na ten zámek!? Kde se ukrývali a kdo jim ještě pomáhal!?“ chrlil ze sebe otázky gestapák, ale žádné odpovědi se nedočkal.
„Tak vodpověz!“ zahřímal a udeřil hajného do obličeje.
„Myslím, že už nám nic nepoví,“ zkonstatoval jeho kolega.
„Zatraceně!“ procedil vztekle gestapák a udeřil zaťatou pěstí do stolu.
O něco později gestapáci hájovnu zapečetili a za jejich automobilem zůstal na cestě jen pomalu se rozplývající prach.
Major Degail a Anyz až po delší době vylezli z úkrytu, aby poté s pobledlými obličeji zůstali v podřepu před skříní a zadívali se na velkou krvavou skvrnu, co byla na dřevěné podlaze.
KONEC TŘICÁTÉ ČÁSTI