Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV PRAVÉ POLEDNE
17. 08. 2007
0
0
2518
Autor
fungus2
ČÁST PRVNÍ
Jarda se pomalu probouzel, přičemž slyšel vyzvánění tón svého mobilního telefonu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se mu to zvonění nezdá. Poté v leže natáhl ruku po mobilu a snažil se zrak zaostřit na jeho display. K jeho překvapení na něm uviděl napsáno Pavla, což bylo jméno jeho manželky. Užasle zamžikal očima a stiskl jedno z tlačítek.
„Ahoj Pavlo. Jak se vede?“ zeptal se zívavě.
„To si Jardo hluchej? Už deset minut zvoním na zvonek! To vyspáváš po flámu, co?“ uslyšel náhle ostrý hlas své ženy.
„Co, co? Kde si?“ vykoktal ze sebe a zároveň pohlédl na budík, jehož obě ručičky byly blízko číslici dvanáct.
„Před domem! Přijela jsem dřív a zabouchla jsem si klíčky v autě, ale je trochu povotevřený vokýnko. A ty máš hubenější ruku, tak ty dveře určitě votevřeš.“
„Aha. Já jsem včera trochu slavil s kolegama z práce,“ soukal ze sebe a přitom pomalu prošel bytem k balkónovým dveřím. Ty otevřel a vstoupil v pyžamu na balkon. Na tváři vyloudil křečovitý úsměv a zamával Pavle, která stála na chodníku.
„Přestaň mávat, hoď na sebe župan a pojď dolu!“
„Už běžím miláčku!“ vyhrkl a otočil se ke dveřím. K jeho překvapení byly zavřené a nešly otevřít. Chvíli manipuloval s klikou a tlačil na ně, ale jeho snaha byla marná.
„Zatraceně! Zase se zasekly!“ procedil mezi zuby, aby vzápětí uslyšel od zdola hlas manželky.
„Co tam děláš Jardo!? Voni ty dveře zase nejdou votevřít, co!“
„Se nějak zašprajcly,“ zkonstatoval a drbal se prsty v rozčepýřených vlasech.
„To je strašný! Přestaň koukat jako vyvoraná myš a dělej něco!“
Jarda se opět neúspěšně pokusil dveře otevřít, načež rozhodil bezradně rukama, ale další výkřik naštvané Pavly ho přiměl k činu. Věděl, že vedle jsou sousedi doma, a tak se rozhodl pro riskantní přelezení na jejich balkon. To se mu podařilo, přičemž ke svému překvapení uviděl na balkoně, vedle neprůhledné části, sedět v lehátku souseda pana Kratochvíla.
„Dobrej den. Já se vomlouvám, ale jsem v prekérní situaci,“ sdělil mu koktavě.
„Já vím. Nejsem hluchej,“ řekl mu soused, který kouřil cigaretu a vedle lehátka měl dvě láhve piva.
„Potřeboval bych se přes váš byt dostat na chodbu,“
„Klidně, ale musíte zabouchat na manželku. Vona mě tu zavřela. Následek menší výměny názorů. Ale aspoň mám klid a jsem na vzduchu.“
„Aha. Snad mě pustí,“ řekl Jarda a začal ťukat na kuchyňské okno i na okna v obývacím pokoji.
„Až se mi vomluvíš, tak tě pustím dovnitř!“ uslyšel vzápětí odněkud hlas paní Kratochvílové.
„Halóó!! Já jsem váš soused!“ vykřikl.
„Jardo! Nehulákej tak a hlavně se vomluv!“ uslyšel vzápětí z parkoviště hlas manželky. Současně pani Kratochvílová užasle hleděla z obýváku na postavu v pyžamu. Když se vzpamatovala, tak rychle došla k balkónovým dveřím, které hned otevřela.
„Dobrý den pani Kratochvílová. Manželka si zabouchla kličky v autě a mě se nějak zpříčily dveře vod balkonu. A já se jen potřebuju dostat dolu,“ sdělil jí.
„Jasně. Dveře na chodbu nejsou zamčený,“ řekla mu ona zkoprněle. A Jarda rychle za opakovaného děkování proběhl obývacím pokojem do předsíně.
„A ty tam hezky ještě zůstaň!“ zaslechl hlas pani Kratochvílové, když otevíral dveře na chodbu. O chvíli později pocítil díky bosým chodidlům studené linoleum, po němž se hned rozeběhl ke dveřím od výtahu.
„Ahoj Pavlo. Jak se vede?“ zeptal se zívavě.
„To si Jardo hluchej? Už deset minut zvoním na zvonek! To vyspáváš po flámu, co?“ uslyšel náhle ostrý hlas své ženy.
„Co, co? Kde si?“ vykoktal ze sebe a zároveň pohlédl na budík, jehož obě ručičky byly blízko číslici dvanáct.
„Před domem! Přijela jsem dřív a zabouchla jsem si klíčky v autě, ale je trochu povotevřený vokýnko. A ty máš hubenější ruku, tak ty dveře určitě votevřeš.“
„Aha. Já jsem včera trochu slavil s kolegama z práce,“ soukal ze sebe a přitom pomalu prošel bytem k balkónovým dveřím. Ty otevřel a vstoupil v pyžamu na balkon. Na tváři vyloudil křečovitý úsměv a zamával Pavle, která stála na chodníku.
„Přestaň mávat, hoď na sebe župan a pojď dolu!“
„Už běžím miláčku!“ vyhrkl a otočil se ke dveřím. K jeho překvapení byly zavřené a nešly otevřít. Chvíli manipuloval s klikou a tlačil na ně, ale jeho snaha byla marná.
„Zatraceně! Zase se zasekly!“ procedil mezi zuby, aby vzápětí uslyšel od zdola hlas manželky.
„Co tam děláš Jardo!? Voni ty dveře zase nejdou votevřít, co!“
„Se nějak zašprajcly,“ zkonstatoval a drbal se prsty v rozčepýřených vlasech.
„To je strašný! Přestaň koukat jako vyvoraná myš a dělej něco!“
Jarda se opět neúspěšně pokusil dveře otevřít, načež rozhodil bezradně rukama, ale další výkřik naštvané Pavly ho přiměl k činu. Věděl, že vedle jsou sousedi doma, a tak se rozhodl pro riskantní přelezení na jejich balkon. To se mu podařilo, přičemž ke svému překvapení uviděl na balkoně, vedle neprůhledné části, sedět v lehátku souseda pana Kratochvíla.
„Dobrej den. Já se vomlouvám, ale jsem v prekérní situaci,“ sdělil mu koktavě.
„Já vím. Nejsem hluchej,“ řekl mu soused, který kouřil cigaretu a vedle lehátka měl dvě láhve piva.
„Potřeboval bych se přes váš byt dostat na chodbu,“
„Klidně, ale musíte zabouchat na manželku. Vona mě tu zavřela. Následek menší výměny názorů. Ale aspoň mám klid a jsem na vzduchu.“
„Aha. Snad mě pustí,“ řekl Jarda a začal ťukat na kuchyňské okno i na okna v obývacím pokoji.
„Až se mi vomluvíš, tak tě pustím dovnitř!“ uslyšel vzápětí odněkud hlas paní Kratochvílové.
„Halóó!! Já jsem váš soused!“ vykřikl.
„Jardo! Nehulákej tak a hlavně se vomluv!“ uslyšel vzápětí z parkoviště hlas manželky. Současně pani Kratochvílová užasle hleděla z obýváku na postavu v pyžamu. Když se vzpamatovala, tak rychle došla k balkónovým dveřím, které hned otevřela.
„Dobrý den pani Kratochvílová. Manželka si zabouchla kličky v autě a mě se nějak zpříčily dveře vod balkonu. A já se jen potřebuju dostat dolu,“ sdělil jí.
„Jasně. Dveře na chodbu nejsou zamčený,“ řekla mu ona zkoprněle. A Jarda rychle za opakovaného děkování proběhl obývacím pokojem do předsíně.
„A ty tam hezky ještě zůstaň!“ zaslechl hlas pani Kratochvílové, když otevíral dveře na chodbu. O chvíli později pocítil díky bosým chodidlům studené linoleum, po němž se hned rozeběhl ke dveřím od výtahu.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI