Celou cestu domů musela myslet na Romanina slova. Dobře věděla, že si ráda vymýšlí, ale na ní nikdy nic takového nezkoušela. Byla tak moc zaujatá svými myšlenkami, že vůbec nezpozorovala, že už stojí před domovními dveřmi.

„Pozor prosím tě…“ řekla sousedovi, který seděl na schodech a tím ji bránil vejít.

„Asi jsi měla rušnou noc, viď?“ zeptal se a na tváři měl úsměv.

„Já… Omlouvám se…“ pronesla koktavě a pokusila se jeho úsměv opětovat.

„Dobrý. Mě se stali i horší věci, ale já myslel, že ty nepiješ!“

Věděla dobře proč to říká. Ona byla v domě známá spíše jako ta slušná dceruška a on jako ten frajírek, kterého její rodiče považovali za největšího grázla. To ale Romanin názor nebyl. Právě naopak! V ní vždycky vzbuzoval spíš obdiv a hlavně jí před ním bylo vždy ohromně trapně.

„No, já… Jen někdy…“

A trapně jí bylo i teď, což způsobilo, že ze sebe vykoktala jen tak ubohou odpověď a rychle proklouzla dovnitř.

„Já jsem ale pitomá!“ řekla si hned za dveřmi a raději rychle utíkala po schodech nahoru.

Doma se už podával oběd, tak se jen převlékla a usedla s rodiči ke stolu. Matka se pokoušela vyzvídat jaký byl večer, ale s tím u dcery příliš neuspěla. Odpovídala ji pouze jednoslovnými větami.

Matka se však odbít nenechala:„A co jsi pila?“

Tohle byla pozitivní stránka její dobré pověsti. Rodiče by ani nenapadlo zpochybnit její odpověď: „Měla jsem asi tři koly.“

To ukončilo rozhovor o jejím včerejším večeru a rodiče se začali zaobírat jiným tématem, které však šlo naprosto mimo Ivanu. Ona pořád přemýšlela, zda jsou Romaniny slova pravdivá a skutečně se jí Honza pokoušel sbalit. Nemohla tomu uvěřit!

Hned po obědě se rozhodla napsat mu. Vzala si mobil a přemýšlela, co by asi tak bylo vhodné… Nakonec se rozhodla pro tohle znění: „Ahojky, jen jsem ti chtěla poděkovat za ten včerejšek. A omluvit se jestli jsem se chovala hloupě.“

Byla se svým výtvorem docela spokojená a tak našla v adresáři jeho jméno a potvrdila odeslání. Od té doby doufala v jeho odpověď, která však nepřicházela. 

 

Odpoledne se vydala ze svou sestrou, u které trávila každý víkend. Simona, což je jméno její sestry, bydlela sama jen o pár ulic dál. Byla o celých sedm let starší, ale přesto si Ivana s nikým nerozuměla lépe.

„Ahojky.“ Pozdravila Nikolu ve dveřích a už se hrnula do pokoje, kde se převlékla z nepohodlných džínů do tepláků, které tu už dlouhou dobu měla.

Hned začala sestře vyprávět, co se včera stalo. Ta zvědavě naslouchala a pak jí jako vždy sdělila svůj zkušenější názor.

„Třeba nemá kredit nebo má moc práce. A taky když se nedávno rozešel se svojí holkou, tak třeba hned nechce začít chodit a někým jiným Ale pochybuju, že by na tebe byl naštvaný. Choval se hezky, a to že ti dal pusu znamená, že mu nejsi úplně lhostejná. …“

Ivana ještě tak musela dodat to, co se dozvěděla u Romany. Na to sestra jen pochybovačně zavrtěla hlavou: „Prosím tě, tahle holka hrozně kecá. Vždyť to sama víš! Nesmíš věřit všemu co říká.“

Zbytek dne spolu obě sestry nějak proflákaly. Na chvíli se šly projít, dívaly se na televizi a hlavně si hodně povídaly. A tak jim den rychle utekl a ani se nenadály a už se připravovaly do postele. Ještě než si Ivana lehla, zkontrolovala mobil. Bohužel na něm však ani teď nebyla vytoužená zpráva.