Smrt jako řemeslo

Moje první dílo, které umísťuji na písmáka, kritika je VELMI vítana a budu za ni vděčen. Tato povídka, stejně jako její pokračování, se snaží co nejvíce vrýt do podvědomí čtenáře, tak jako by měl pocit, že ji psal někdo, kdo v té době skutečně žil. A to nejen samotným vyprávěním ale i věcmi ostatními. Mám na mysli slovník, který je zde poněkud „tvrdší“ než bývá obyčejně. A to z jednoho jednoduchého důvodu. Takto se tehdy skutečně mluvilo a pokud ta povídka má být autentická, musí být autentická i mluva. Vždy, když čtu nějakou fantasy knihu a vidím, že kněz z kláštera mluví stejně jako ten nejhloupější trol, tak skřípu zuby, byť samotný příběh je napsán skvěle. Proto mi prosím nepište, že tam mám hodně pravopisných chyb. Je to účel. To samé se týká také násilí, které je zde popisováno opravdu dopodrobna. Proč jsem to tak udělal víte. Prostě v té době bylo násilí na denním pořádku. Pokud vám tato značka nevyhovuje a zdá se vám takovýto přístup k psaní nechutný, zvrácený či dokonce perverzní, klepněte na tlačítko „zpět“. Pokud máte chuť ponořit se do skutečného světa se syrovou atmosférou, přeji vám pěkný zážitek ze čtení…

Po podlaze lezla krysa. Pohyboval se nepravidelně, trhaně. Chvíli stála na zadních, čichem a zrakem kontrolovala okolí. Seděl jsme zády opřený o zeď, v ruce kámen. Ani jsme se nehýbal. Čekal jsem na vhodnou chvíli. Krysa teď málem přelezla přes mříže. Na poslední chvíli si to ale jakoby rozmyslela a zůstal vevnitř. Její chyba. Ani o mě nejspíš nevěděla. Nebo mě možná nepovažovala za hrozbu. Bude se ještě divit. Tedy pokud jsme stále dost rychlý. Krysa se teď zastavila, postavila na zadní. V ten moment moje ruka jakoby vystřelila dopředu, pouštějící kámen. Zásah. Vystříkla krev, krysa zapištěla a rychle utekla skrz mříže. Ušklíbl jsem se. Stále mám rychlost. „Co to tam kurva děláš?! Mám tě jít přetáhnout šmejde? Za chvíli budeš makat, až se z tebe kouřit bude, tak si užij tyhle chvíle tady!“ To byl hlavní dozorce. Idiot. Dobře ví, že za mřížemi jsme bezmocní. Ale dostat ho do rukou… Ani vlastní matka by ho nepoznala. Vzdychl jsem. Eskele, Eskele, ovládej se, takovéhle fantazírováni nemá smysl. Do téhle zasrané díry si se dostal vlastním přičiněním, takže si nemáš na co stěžovat. Utáhl jsme si cop, který mi vzadu držel mé vlasy a přemýšlel. Co se vlastně zvrtlo? Proč teď nesedím někde na farmě a žiju spokojený život? Tuhle otázku jsme si kladl každý den. Ani nevím proč. Nestěžuju si na svůj život, byť tak hříšný a temný. Nevěřím na žádný osud, nebo bohy. Co se stane a co udělám ovlivňuju pouze já. A velmi pochybuju, že by ze mě bůh chtěl mít nájemného vraha. Při téhle představě jsem se cynicky ušklíbl. Pokud nějací bohové nebo bůh existuje, mají na práci důležitější věci, než se zabývat tímhle titěrným světem s ubohými lidmi. Všude jsou vyobrazeni s ženami tak krásnými, že je beztak od rána do večera šukaj a na nás se můžu vysrat. Takže co, ať si nechaj svý baby a nám daj pokoj.
Čas ve vězení ubíhá pomalu. Většina vězňů mlčí. Přemýšlí. Vzpomínají. Taky jsem propadl tomuto stereotypu. Vzpomínal jsem hlavně na své dětství. To bylo veselé, skoro jako každého dítěte co vyrůstalo v Myrthaně. Bydlel jsem krásném statku. Každé ráno nás budil kohout. Vždy jsem vyběhl z postele a zamířil na můj pravidelný ranní okruh, kolem celého statku. Tím jsem si udržoval fyzickou kondici. Poté následovala výborná snídaně. Tu vždy dělala moje maminka. Nikdo neuměl péct buchty jako ona. V kuchyni to krásně vonělo. Tymiánem, zázvorem a další koření, které máma sušila. Zpocen z běhu jsem zasedl za stůl, přímo k té dobrotě. Máma mě vždy sledovala s radostí v očích. Byl jsem jejich jediné dítě. Po snídani mě táta většinou bral do města. Zapřáhl koně za náš vůz a jeli jsme! Město jsem měl rád. Bylo v něm spousta mumraje a lidí. Trhovci se překřikovali a předháněli cenách svých výrobků. Připadal jsem si tam jako mravenec. Svět kolem byl tak velký a úžasný! Táta mě vzal za ruku a vedl mě. Chránil mě. Ten stisk ještě teď cítím. Šli jsme od krámku ke krámku, hádali se s trhovci, že nás chtějí podvést. Když jsme nakoupili všechny věci na farmu a naopak naši úrodu prodali, zavedl mě táta do hospody „U červeného raka“. Sobě poručil pivo, mě šťávu z hroznů. Na to jsem se těšil nejvíc. Táta se totiž v takovéhle chvíli rozpovídal. Vyprávěl mi úžasné příběhy o dracích, elfech, nebo se prostě se mnou podělil o nějakou zkušenost či radu do života. Pak jsme naložili zboží na vůz a rychle domů na oběd! Ten byl stejně dobrý jako snídaně. Moje máma byla nejlepší kuchařka na světě. Po obědě šel táta spát a já si hrál s dětmi ze sousedních farem. Hráli jsme na honěnou, babu a spoustu dalších dětských radovánek. Když jsme se dostatečně vyblbli, lehl jsem si k tátovi. Dělal, že spí, ale to jsem rychle prokoukl. Stulil jsem se k němu zanedlouho usnul. Táta mě hladil po mých dlouhých vlasech. Poté jsme se oba pořádně odpočatí odebrali do kůlny, kde byl náš pluh. Ale hlavně tam měly příbytek zbraně. Táta byl totiž bývalý voják v královských službách. V kůlně bylo vše, co si bojovník mohl přát. Meče, sekyry, palcáty, dokonce i kuše a luky. Dovedete si představit, jaký dojem na malého kluka jako já ty zbraně vždy udělaly. Většinu jsem ani uzvednout nemohl, ale táta vždy vybral nějakou, která se ke mně hodila. Za statkem byl velký holý plácek. Tam jsme cvičili. Vzhledem k tátově vojenské minulosti, byl velmi znalý v boji. Ovládal snad všechny zbraně co byly v kůlně. Dostal jsem do ruky meč či sekeru, táta sedl na kámen a sledoval jak se s ním oháním a bojuju proti neviditelnému nepříteli. Pirueta, finta z dexteru, bodnutí, sek z boku, otočka, prudký výpad. Táta neustále stával z kamene, radil a opravoval mě, jak mám meč držet, co jsem udělal špatně. I když jsem byl farmář a meč jsem nikdy nepoužíval, táta vždy říkal. „Cvič Eskele, cvič Nikdy nevíš kdy se ti to může hodit. Možná celý život strávíš zde, ale třeba se budeš muset někdy v životě bránit. Správný muž má ovládat všechny zbraně. Meče, sekery, ale i kuše, luky.“ A měl kurva pravdu. Meč je mé řemeslo, živím se jím. Ale takhle to táta určitě nechtěl. Štěstí, že se toho nedožil, aby viděl co se ze mě stalo. Jenže díky smrti táty se ze mě stalo co jsem. Ale srát na tyhle úvahy, radši jsem na chladné kamenné podlaze vězení dál vzpomínal. Při trénování se mnou dokonce někdy táta i bojoval. Vzal si meč a zkoušel proniknout přes moji obranu. Většinou se mu to podařilo, ale časem jsem se zlepšoval a jednou se mi dokonce povedlo, odrazit jeho výpad, provedl jsem parádu, piruetu, výpad a lehce škrábl otce na rameni. Ztuhl jsem. Tak a teď dostanu nařezáno. Táta se díval na krve, která pomalu tekla z jeho ramene, pak na mě. Couvl jsem. Táta pustil meč, a vyrazil rukama proti mně. Zakryl jsem si tvář. Ale táta mi nechtěl ublížit, vzal mě pod ramena, zvedl do vzduchu a smál se. Já taky. Dlouho jsme takhle blbi, než jsme dorazili na večeři, po které jsem hned chodil spát. V měkké posteli jsem pak dlouho ležel otevřenýma očima a přehrával jsem si v duchu celý den. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za pár let budu spát denně na tvrdé podlaze a třást se zimou…
Noci ve vězení jsou ještě horší než dny. Všude profukuje, zima zalézá do všech koutů. Někteří slaboši, především lidi, co byli zvyklí spát na měkké posteli v noci tiše brečí. Ostatní se jim jako hyeny smějou. Máme tady jednoho zbohatlíka, který ovšem nebyl tak bohatý, aby se mohl vykoupit. Ten pořád kňourá, že je tady neprávem. Dozorce už to pěkně sere, jen otázka času, kdy si to sním vyřídí. Předpisy jim to sice zakazujou, ale co Andreho oči nevidí, to jeho srdce netíží. Jen si pěkně počkají na nějakou záminku a pak mu zmalujou hřbet. Dnes, stejně jako každou noc, se zase rozbulel, že chce pryč.
„Ne, ne, ne to je zlý sen. To není pravda! Nejsem ve vězení! Zdá se mi to. Ráno se probudím a budu zase pěkně spát v posteli!“ tohle byly jeho oblíbené fráze. „Drž tu svoji tlustou hubu, ty vyžrané prase! Někteří tady chtějí spát.“ To byl Darbren. Tenhle lump tady snad žil od té doby, co se vězení postavilo.
„Co to tady je, do psí prdele?! Držte klapačky a spěte!“ Přišel hlavní dozorce se svými poskoky. Dnes toho měšťana zmlátí. Všichni s sebou měli dřevěné hole. Zkurvysyni jedni. Zbohatlík však nepřestával skučet. Celá banda dozorců došla k jeho cele.
„Ty máš nějaký problém?“
„Ano, ano! Já tady nemám být! Došlo k omylu! Puste mě!“
Zavři zobák, říkal jsem si v duchu. Zavři ho a oni tě nechají být. Sakra, drž hubu! Mé přáni na záchranu ovšem nebylo úspěšné. Naše neviňátko dál prosilo dozorce. Hlavní z celé skupiny kývl na dva ostatní ať otevřou celu.
„Ach, děkuji vám, páni dozorci, děkuji, to vám nezapomenu… Ale co to děláte?! Puste mě!“
Svist hole, výkřik a tohle pořád dokola. Pískovcový kámen, s kterým jsem si hrál, se pod tlakem mojí ruky proměnil na prášek. Dýchal jsem přerývavě, zuřil jsem. Jestli se mi ty hajzli dostanou pod ruku, tak jim vyrvu střeva! Ostatní vězni teď byli úplně z ticha, jen poslouchali skučení mučeného. Konečně to skončilo. Dutý náraz, jak zbité tělo padlo na zem, skřípání zavírající se mříže. „Jestli má ještě někdo pocit, že je tady neprávem, stačí říct!“ Nikdo ani nedutal. Dozorci začali docházet. „Svině jste.“ Zamumlal jsem. Dozorce se otočil k mé cele. „Říkals něco? Chceš se taky seznámit s mojí holí?“
„Klidně ty zasraná svině! Ale dej mi do ruky taky hůl! Nebo chceš říct, že umíš bojovat jen proti neozbrojenému a s těma svýma mamlasama za zády?“
Dozorce už skoro dal rozkaz ke zvednutí mojí mříže, ale nakonec jen řekl. „Jednou si to s tebou vyřídím. A pak budeš litovat, že ses narodil.“ Kývl na své poskoky a zmizel. Stále jsem byl velmi rozrušen a mačkal v rukách slámu na podlaze. Z cely nešťastníka byl slyšet tlumený nářek. Zřejmě spadl přímo na obličej. Nikdo nevydal ani hlásku. I Darbren mlčel. Nemohoucně jsem vzdychl. Takhle to tady chodí pořád. Spal v posteli s nebesy a teď tady kňučí na podlaze, zmlácen strážcovým obuškem. Někdo v jeho životě nastal obrat. Včera ještě bohatý měšťan, dnes opovrhovaný zločinec. Jednou nahoře, podruhé dole. Vzpomněl jsem si, kde nastal můj obrat. Nastal díky podobnému člověku, jako tenhle, co se tu o pár metrů dál válí ve vlastni krvi…
Na farmě jsme s rodinou žili pokojně i nadále. Vyrostl jsem, začal jsem pomáhat při práci na poli. Nebyli jsme bohatí, ale chudobu jsme také neznali. Množství peněz v rodinném měšci se měnila podle toho jaký byl rok. Když se prodala všechny úroda, bylo posvícení, když ne, holt jsme se museli uskromnit. Ale život to byl nádherný. Nádherný čistý vzduch, vůně květin z maminčiny zahrádky a spousta dalších věci, které nám zpříjemňovali život. Byl to až moc bezstarostný život. Něco se prostě musel pokazit. A taky že ano. Celý můj život se změnil během jednoho dne. Jednoho normálního slunečního dne. Od rána bylo velké dusno. Schylovalo se na bouřku. Jak v počasí, tak i na farmě. Tátovi už se schylovalo na padesát, klouby začaly bolet, proto už většinu prací přenechával mě, vysokému, statnému šestnáctiletému mladíku. Zrovna jsem svážel seno do stodoly když tu náhle přijel pánský vůz. Vzadu na voze stáli dva strážní.Vozka dovedl koně až ke mně, pak beze slova hbité seskočil z kozlíku a otevřel dveře do vozu. Objevila se tlustá noha v kalhotách z drahé látky a v bohatě zdobeném střevíci. Za nohou i zbytek tlustého těla s kulatou hlavou nahoře, které svítila jak pochodeň. Neznámý se nadechl vzduchu, položil ruce na prsa, obhlédl si celý náš statek a vydechl. „Nádhera, opravdu nádhera.“ Pak si jeho prasečí očka našla mě. „Hej! Ty fakane! Kde najdu majitele tohohle statku?“ Oslovení se mi příliš nelíbilo ale kývl jsem hlavou směrem ke kuchyni. Tlusťoch se zašklebil, kývl na svůj doprovod a všichni vešli do světnice, která jsme používali jako kuchyni. Chvíli jsem stál jako solný sloup, pak odhodil vidle a pomalu a tiše jsem se začal přibližovat ke kuchyni. Vešel jsem do statku a všiml si, že dveře od kuchyně jsou nepatrně otevřeny. Zaposlouchal jsem se. „Tady, vidíte ten glejt? To je oficiální příkaz o zabrání tohohle statku. Podepsaný přímo soudcem.“ To byl tlusťoch. Při jeho slovech se mi málem z pusy vydral výkřik. Na poslední chvíli se mi ho podařilo zadržet. Hned po vyřčení slov od tlusťocha bylo slyšte přidušené „Ach…“. Máma omdlela. Táta ji ještě stačil zachytit, než spadla na zem.
„To přece nemůžete. Jen tak nám sebrat statek. Je to náš život, náš zdroj výdělků.“ Táta.
„Že nemůžu, sedláku? Tak si to ještě jednou dobře prohlédni! Oficiální glejt, pravý podpis. Máš tři dny aby ses zpakoval. Pak ať tě už nevidím nebo si mě nepřej!“
„A kde máme bydlet? To tě nenapadlo?“
„To je tvoje starost, klidně se zabydli v lese a žer si kůru stromů. Tohle je od teď můj statek!“
„Zasraný měšťane. Kolik jsi musel dát soudci aby ti vydal ten posraný papír?! Nesnáším vás! Máte plnou prdel peněz, ale chcete pořád víc! Chce se mi z vás zvracet! Táta plivl slinu na měšťanovy vyleštěné boty. Stráž tasila meč a namířili ho na tátovu hrdlo, čekajíc na měšťanův pokyn. Táta se cynicky ušklíbl.
„Ano, všechno si zaplatíte. I tyhle posrané poskoky. Tak dělej! Řekni jim aby mě zabili! Protože ty sám na to nemáš, ty jeden zasraný měšťáku!“ Na boháči byly vidět dopady tátových slov. Tvářil se zaraženě a zároveň dotčeně. Nakonec se donutil k úšklebku, který ale nedokázal zamaskovat původní výraz. „Nechte ho. Za pár dní ho budou žrát vlci.“ Strážní odtáhli meče z tátova hrdla. „Sbohem ty jeden podělaný farmáři. Jdeme.“ Strážní schovali meče zpátky do pochev a následovali, stejně jako vozka, který mu otevřel dveře. Musel jsem uskočit, aby mě dveře nepraštily. Měšťan si mé všiml. „Máš odvážného otce, spratku. Jen aby mu ta odvaha vydržela, až vás bude pomalu žrát lesní zvěr.“ Posměšně se ušklíbl a pokračoval ven na nádvoří. Rychle jsem vběhl do kuchyně. Máma byla pořád v bezvědomí, ležela na lavici. Táta seděl vedle ní a hladil ji po vlasech. „Táto! Co budem dělat?! Co si počnem?!“ Křičel jsem.
„Klid hochu, neboj, z toho se dostaneme.“
„Ale vždyť nás vyhodí, sám jsem to slyšel.“ Táta byl podivuhodně klidný. Pohladil mě po mých dlouhých vlasech a vstal. „Počkej tu u mámy.“ Stačil jsem jen říct: „Ale vždyť…“ Táta už byl pryč a mířil do stodoly. Zaraženě jsem klečel a pokoušel se vzbudit mámu. Najednou jsem zaslechl ze dvorku nějaké zvuky. To mi nedalo a šel se podívat co se děje. Měšťan se chystal nastoupit do vozu, ale najednou se otočil. Mířil k němu totiž táta. V ruce meč, čepel dolů, měkké kroky. „Co chceš sedláku? Schovej tu svou hračku, nebo ti mí lidi vyřežou na prdel ornament.“ „Ne, já naopak vykuchám tebe, ty svině jedna.“ Měšťan zkřivli tvář a pokynul svým strážcům. Ti opět vytáhli meče z pochev a blížili se k tátovi. „Tati!“ křičel jsem. Táta ovšem nereagoval, meč v pohotovostní poloze. Ti dva co na něj šli, nebyli žádní profesionálové. Drželi meče tak, že kdyby jim do nich někdo pořádně třísknul, tak jim vypadnou, nehledě na jejich špatné kroky. Na druhou stranu měli mladickou pružnost, zatímco táta již měl kosti staré a slabé. Taky měli na sobě samozřejmě zbroj, zatímco táta se chránil pouze lehkým tílkem. Jeden z dvojice provedl výpad. Táta se ani nenamáhal s obranou a lehce se mu vyhnul půlobratem, zatočil se v krátkém mlýnku, pozvedl meč obouruč a sekl zpříma na druhého ozbrojence. Ten ho tak tak odrazil a ztratil rovnováhu. Snažil se mu pomoct jeho druh, který to zkusil na tátu s parádou z kvinty. Táta paríroval v oblouku, čepel zvednutou nad hlavou. Žasl jsem. Nikdy jsem neviděl tátu takhle bojovat. Ten mezitím neznal jakoukoli tělesnou únavu slabost. I druhý ztratil rovnováhu a čímž úplně odkryl své břicho. Táta ho ale nesekl, pouze ho mocným kopancem poslal o pár metrů dál. Ještě v tom samém pohybu sekl po druhém ozbrojenci. Ten sice ránu odrazil, ale bylo jasné, že další již půjde přes něho. Lokaj od koní znenadání vytáhl z pod pláště malou ruční kuši a namířil ji na bojujícího tátu. Tlusťoch, který mezitím zežloutl vztekem, mu ji vytrhl a namířil sám. Táta, který právě úderem ruky zneškodnil druhého strážce, se akorát stihl otočit na můj výkřik „Pozor!“. Šipka mu vletěla přímo do břicha. Táta vykřikl, ale meč nepustil. Rozběhl se přímo ke svému nepříteli. Mezitím se na dvorku objevila máma a když viděla poraněného tátu, začala hystericky křičet. Táta se těžce belhal k měšťanovi, ve tváři hlubokou nenávist. Ten nabil další šipku, která bez problému našla v tátovi cíl. Ten teď už definitivně padl. „Zasraný farmáři! Tady máš svou spravedlnost!“ Odplivl si. „A vy! Koukejte se sebrat, vy bando líná! Takový stařík a přemohl vás. Kurva a vás ať tady zítra nevidím, zasráná chátro!“ To patřilo mě a mámě. Ta se mezitím zhroutila. Jen tiše vzlykala na zemi. Měšťan si naposledy odplivl, nastoupil do vozu a odjel. Já hleděl nepřítomně na odjíždějící kočár. Až tátovo zaskuhráni, při kterém vyplivl krev na zem mě vrátilo do reality. „Es. Eskel, Eskele…“ „Ano tati? Jsem tu s tebou.“ „Postarej, postarej se o matku, slib mi, mi to…“ „Ano. Slibuji. Tati?“ Odpovědi jsem se ale nedočkal. Táta vydechl naposledy. Začal jsem řvát. Křičel jsem. Strašně a dlouho. Klel jsem a nakonec jsem se rozbrečel. Na má kolena doléhala tátova krev. Jako přízrak z dálky jsem slyšel matčino skučení. Náhle se mi zvedl žaludek, při tom pohledu. Začal jsem zvracet…
Vyplivl jsem stéblo, které jsem žvýkal a vzal si z vězeňské podlahy další. Jeden den a celý můj život se změnil. Díky podobnému člověku vedle v cele. Kdo ví? Možná taky někoho takhle vyhodil z domu, jen pro své potěšení a pro své bohatství. Možná si ten výprask zasloužil. Ale taky možná ne. To se nikdy nedovím a upřímně na to seru. Natáhl jsem se na studené podlaze, pod hlavu jsem si dal seno, aby se mi lépe leželo. Měsíční světlo pronikalo přes mřížované okno a vytvářelo na stěně roztodivné útvary. Pomalu, polehounku se na mě začal vkrádat spánek. Stéblo mi samovolně vypadlo z huby. Oči se klížily, srdce ustálilo svůj tep. Sténající tlouštík asi taky spal. Po výprasku byl asi notně unavený. Ostatní vězně již taky přepadl spánek. Jen Darbren si zpíval: „ Jó, to bylo toho roku povím vám, co sem přefik starou Arvenovou, co rozkázal náš pan král, že prej na skřety pudem a bít se budem jó. Jenže pan král byl v hajzlu, jó, poněvadž došla ruda, jó, a tak pán král si rum dal a všechny lidi do Kolonie rubat rudu dal, jó. A teď tu sedíme jak magoři, jó, rubat rudu pudem, aby pak král mě za co rubat ty svoje skřety, jó. Ale na tohle my mu serem, jó, do prdele pudem pane králi, ne rudu rubati. Jó!“ „Drž hubu do prdele!“ Dozorce. Ale Darbren si nevšímal jeho slov a pokračoval: „ Jenže pák král si dup, tak my na rudu hup. Hubu sušit budem, baby jebat nebudem, jó to je život!“ No, to tedy je život, pomyslel jsem si v duchu. Přesně takovýhle je skutečný život. S touhle myšlenkou jsem usnul na podlaze špinavého vězení v Khorinisu…

---