Jeden den

V souvislosti s ohlasy na mé různé literární pokusy které se objevily na Písmákovi, mne zaujala jedna věc. V řadě z nich se objevovaly jakési povzdechy nad tím, jaké je to asi krásné být novinářem. Postavilo mne to před otázku: Je to opravdu krásné? Pokusil jsem se s trochou odstupu, pokud je to vůbec možné, si představit svůj vlastní život několik dní, měsíců i let zpět. A výsledek? Zjistil jsem, že vlastně nemohu dělat nic jiného, protože nic jiného neumím. A jinak? Udělejte si obrázek sami.

Každé ráno vstávám s pocitem, že se mi chce umřít. Někdy kolem osmé zazvoní budík. Kdyby měl krk, určitě bych mu s ním dávno zakroutil. Nemá. Je v tom zřejmě nějaká škodolibost ze strany výrobce. Každé ráno bych měl být v devět hodin na poradě v redakci. Pravidelně každý den tomu tak není. Z domu vyrážím asi tak za pět devět. dalších patnáct minut porušuji všechna možná pravidla silničního provozu, abych předstihl čas. Pravidelně se mi to nedaří. Cestou pozoruji oblohu. Mohlo by spadnout nějaké letadlo. Tradičně morbidní úvahy o tom, co vlastně budu dneska psát. Vlastně každé ráno přemýšlím nad tím, co budu psát a každé ráno docházím k závěru, že nevím. Za jízdy zoufale přemlouvám telefon, aby se ozval nějaký teplý bonz. Někdy mne vyslyší, někdy ne. Je to náladová mrcha. Minulý měsíc jsem tady měl tři ministry najednou a vyžil jsem z toho asi dva týdny. Dneska nepřijede žádný ministr. Dokonce se v Karlových Varech a okolí ani nechystají přistát ufoni. Ráno jsem se postavil na váhu. Nevím, co mne to v tom fofru napadlo, ale tak nějak jsem o ni zakopl v předsíni a dostal pošetilý nápad zjistit, kolik vlastně vážím. Hodně. Při pohledu do zrcadla jsem musel uznat, že má postava začíná tvarově až příliš nápadně připomínat kancelářskou židli, nebo vnitřní část sedačky u auta. Zařazuji pětku a přidávám plyn. Někde pod kapotou mé šedivé příšerky značky Citroën to zaskřípe moto o obsahu dvou litrů začne ukrutnou rychlostí polykat procenta z mé výplaty. Po silnici se řítí pět metrů plechu rychlostí kolem sto sedmdesáti kilometrů v hodině. Povolená rychlost? Co tím myslíte? Displej na palubce ukazuje devět pět. Zase nestíhám. Včera mi říkal starosta jedné vesnice něco o tom, že dokončili výstavbu nové čističky odpadních vod. No, to bude bomba. Budu zase psát o tom, jak se denně xset metrů krychlových lidských výkalů promění v ekologicky nezávadnou kaši vypouštěnou do vodního toku. Přesně tak, jak je tomu od minulého měsíce v sousední vesnici a od loňského roku v nedalekém městě. Vlastně někdy mám pocit, jako kdyby žádné město nemělo důležitější věci na práci, než čistit exkrementy. Ten chlap přede mnou jede zoufale pomalu. Navíc prostředkem silnice. Poruším asi patnácté pravidlo silničního provozu v průběhu dne a vřítím se do ulic Sokolova. Je stejně tak hnusný, šedivý, hranatý a propletený potrubím místní chemičky, jako byl včera, předevčírem, předpředevčírem. Na náměstí není místo k parkování. Vjíždím na drzovku na vyhrazené parkoviště městského úřadu. Vlastně tam parkuji každé ráno a doufám, že mne městská policie nevyhmátne. Nevyhmátla. Asi je odradí pražská espézetka i velikost a impozantní zjev mého Citrónka. Na těch deset let vypadá fakt dobře... „Zase jsi to technicky nezvládl?“ zeptá se mě mezi dveřmi šéf a škodolibě se ušklíbne. Ten toho nadělá, jen deset minut… Sedím u kulatého stolu a pokouším se tvořit události. No, dneska by se asi mohlo stát… Totéž co v tuto dobu loni a zhruba totéž, co v tuto dobu předloni. Prohrabu archiv. Nemýlím se. Loni zkolaudovali čističku. A pak že je to pestrá práce. Po půl hodině ze sebe vysoukám několik neurčitých vět o tom, že asi něco napíšu. Dva čtyráky, jeden dvoják, podval na titulní stránku a komentář. Chce se mi umřít. Je jedenáct. Dopíjím asi čtvrté kafe. V krabičce mi zbyla poslední cigareta. Někdo by měl jít do trafiky. Nejde někdo náhodou do trafiky? Nejde. V místnosti sedí mí tři kolegové a jedna kolegyně a všichni hledí do hrnku s kafem a krabičky s poslední cigaretou. Komu dřív povolí nervy? „Jé, vy jste fakt novinář?“ vykulí na mne telecí modré oči asi osmnáctiletá sekretářka ředitelky finančního úřadu. Snažím se být aspoň trochu příjemný. Stála by možná za hřích, ale nechám si raději zajít chuť. Chvíli jí odpovídám na různé více či méně neuvěřitelné otázky a pak jdu dělat článek o daňových přiznáních. Plátce daně je povinen, plátce daně musí, plátce daně je zproštěn povinnosti pokud… Sedím v redakci. Zoufale buším do klávesnice a snažím se seřadit věty, aby měly alespoň trochu smysl. V poledne doráží poslíček s pizzou. Pět lidí začne na povel drobit do klávesnic a v nepravidelných intervalů z nich vysypává rajčata a olivy zase zpět. Pak se místnost vyprázdní. Několik aut zoufale brázdí silnice okresu a hledají pevný bod. Sněží. Hurá, napíšu o tom, že sněží. Ale to je blbý. Sněží málo. Stromy, jo, to je ono! Ve městě mají stromy! To určitě nikdo ještě neví, bude to pecka! Ale to je taky blbý. Nakonec se jedu podívat na čističku. Velká betonová krychle. Starosta, projektant, šéfová okresního úřadu. Všichni se snaží tvářit slavnostně. Všude kolem se linou různé nedefinovatelné zápachy. Parfém paní přednostky, cosi, co před půl hodinou spláchli na druhé straně obce, doutník páně projektantův, protékající barel s desinfekcí. „Je to významný přínos v oblasti ekologie, přibližujeme se k evropským standardům, budeme zdravější, krásnější, blbější a chytřejší. A nezapomeňte to napsat nějak hezky…“ „Co jste to napsal za pitomost!“ klepe se sluchátko telefonu vzteky. „Já jsem neřekl že budeme usilovat o sesazení předsedy, ale že budeme iniciovat jeho odvolání!“ „Ale vy v tom článku nic takového neříkáte.“ „Jenže to z toho vyplývá.“ „Protože jste to v tom smyslu řekl.“ „Já jsem v tom smyslu nic neřekl. Já jsem řekl, že budeme iniciovat…“ „Ano pane poslanče, jistě pane poslanče, samozřejmě pane poslanče…. „Ten titulek by mohl sedět, nebo néé?“ „Kterej blbec poslal do tiskárny tu blbou fotku? Já jsem jasně říkal poslat tu druhou!“ „Nevíte jak se jmenuje starosta tý vesnice jménem?“ „Mám napsat, že nás policajti poslali do prdele, nebo jen že se odmítli vyjádřit?“ „Já tu fotku neposílal.“ „Já taky ne.“ „Napiš tam co chceš…“ „Miláčku, v kolik přijdeš domů? Aha, tak to já jedu. Večeři asi dělat nemusím, že jo?“ Na kostele naproti odbíjí devět hodin. Placiruju na stránku komentář a posílám ji do tiskárny. Za oknem padá sníh. Já padám na hubu. Zítra je sobota. Přijde pan ministr. V deset nula nula jednání s hospodářskou a sociální radou, v jedenáct návštěva dolů, ve dvanáct oběd. V jednu prohlídka chemičky, ve tři tiskovka, v sedm neformální setkání na zahradě u pana poslance. Sedím zabořenej v křesle, a upíjím sedmé kafe. Měl bych to asi omezit, jinak umřu na infarkt. Na lampičce nad počítačem visí malý růžový hroch a posměšně na mně mrká očima. „Nevíš, kdo řekl, že novinařina je fajn práce?" ptám se ho. Mlčí. Cigarety mi došly v půl osmé.

---