Lavička

Lavička

 Tak už je to tady... podzim. Sychravý počasí, spadlý barevný listí, šedá obloha, mlžnej opar a všude po parku ta zvláštní vůně mokrýho tlejícího listí. Taková... celkově únavná atmosféra. A nesmírně depresivní. Hlavně pro mě. Doma, klasicky hádka, ale to mi nějak moc nevadí. Chce to čas a obě strany musí uznat, že neměly zcela pravdu. Horší je to s mým srdcem. S duševní pohodou. S láskou... láska... při tom slově mi není zrovna nejlíp. Je to, jakoby mi někdo tlačil na žaludek. A ten pocit mě svírá až u krku.

 Se slzama v očích vzpomínám na tu dobu, kdy jsme si naivně povídali o lásce navždy. Navždy. Jako by to bylo včera. Měli jsme se oba rádi. Strašně moc. Možná až příliš na to, aby mezi náma stálo sto padesát kilometrů. Viděl jsem tě o víkendech, snažil jsem se utrhnout každou volnou chvilku, abych byl s tebou. Brečel jsem na nádraží, když jsi odjížděla zase pryč. Týden, co týden. Tak proč to časem začalo slábnout? Vždyť nám to klapalo. Už se skoro zdálo, že jsme to všechno přechodili. Že jsme to zvládli a zlomili nástrahy osudu. Nejspíš jsme se ale radovali předčasně. Vždyť jsme toho spolu už tolik prožili. Tolik přežili. Krize střídala krizi, ale my jsme stáli při sobě. Vždy. V dobrým i ve zlým. A teď? Konec. Konec? Proč? Proč??? Ta otázka mi visí v hlavě a nechce ven. Nemůžu nalézt odpověď. Je v tom někdo další? Nebo je to pouze stereotyp? Vyšší principy? ... lidská povaha a city. To je ten důvod. Nic víc. Osud je nezvratnej. To už vím. Bohužel.

 Marně s ti snažím dovolat. Nebereš to. Už je mi z toho zvuku špatně. Tůůůt... nic... tůůůt... nic. Občas mě dokonce povzbudí hláška: „Volaná stanice je dočasně nedostupná. Opakujte volání později, prosím.“ Dočasně nedostupná... možná už navždy nedostupná. Přes všechny ty bezesný noci, esemesky, na který jsi neodpověděla, přes všechny potoky slz a volaný stanice, co jsou dočasně nedostupný... pořád tě miluju. Rád bych poručil srdci, aby to bylo jinak, ale nejraději ze všeho bych slyšel tvůj sametovej hlásek, jak tiše šeptá: „Já taky.“ Dvě slova. Krátký, ale pro mě znamenají naději. Jedinou.

 Lavička. Konečně. Mokrý dřevo... no a co? Jednou jsem ti jen tak ze srandy napsal dopis na rozloučenou. Zdálo se, že ty depky přestaly. Že už se nemůže nic stát... ale stalo. Stalo se. Pořád dokola si čtu ten dopis. Dokola... pořád. Nosím ho v batohu. Už z toho asi zešílím. Proč tu není nikdo, komu bych mohl říct celej svůj příběh. Od začátku až do konce... Proč tu není nikdo, kdo je ochotnej naslouchat a přečíst si ten zatracenej dopis? Kamarádi? Spolužáci? Ona? Ne. Nikdo. Jen ptáci na větvích. A možná i ti na mě kašlou.

 Ani nevím proč, ale našel jsem doma ty žiletky. Ty, jak jsem si je sám před sebou schoval. Bylo to v dobách, když jsme spolu začínali chodit. To byly časy... rád bych je vrátil. Ještě dvě tam jsou. V bílém papíru. V bílé umělohmotné krabičce. Jen tak ji obracím v ruce. Omnia mors aeguat – tři slova. Jednou mi je někdo řekl a od té doby je nosím stále sebou. Opakuji si je. Uvažuju. Stačí dva tahy a ty tři slova najdou význam a uplatnění. Naplní se ta pointa. Rozbaluju tu na vrchu. Matná a tenká. Tenká, jak ten papír, ve kterým je zabalená. Potom sjíždím zrakem ke kapse. Na lavičku mi vypadla krabička cigaret. Poslední. Ne. Poslední jsem měl už asi desetkrát.

 Chladný vánek mi ofukuje zápěstí. Pomalu přikládám žiletku k žílám. Nezavřu oči. Nechci. Pomalý tah. Jen pohyb v zápěstí. V té ruce zrovna držím ten dopis. Rána začíná pálit. Dost. Nechávám paži viset podél těla. Zavírám oči. Cítím, jak teplá krev pomalu stéká po dlani a končí na tom dopisu. Pomalu se mi začíná motat hlava. Je to... jako první cigareta. Nedostatek kyslíku. V mým případě spíš nedostatek krve. Motá se čím dál víc. Pískání ptáků zní jako vzdálená ozvěna. Barvy mi zmizely. Jako černobílá televize. A začíná zrnit. Hodně zrnit. Možná jsem to přehnal. Možná jsem ani nechtěl. Slyším hučení. Jako když projíždí vlak tunelem. Ale vlak neječí. To paní, co venčí pejska. Pozdě, dámo. Jdete příliš pozdě. Motání hlavy je už neúnosný. Usínám. Navždy. Navždy, jako měla trvat naše láska.

 Vážně! Měli pravdu. Je nebe. Nebe existuje. A tamhleta slečna, to je jistě můj anděl. Anděl... v bílém. V minisukni? To nebude nebe. V nebi nemají hadičky s červenou tekutinou. Anděl mezitím někam zmizel. Slyším jen něco ve smyslu „měl štěstí.“ Štěstí? Jen kdybys věděl, andílku. Ukážu ti co je štěstí. Štěstí v neštěstí. Jen co dosáhnu na támhletu hadičku a ... pozdravuj Honzu, lásko...