Příhody skřítka Pořádníčka 2

PŘÍHODY SKŘÍTKA POŘÁDNÍČKA 2

                                 Jak naučil Fandu hrát šachy

Náš skřítek Pořádníček měl stále plné ruce práce. Sotva vyřešil jednu svízel, hned se nahrnuly další. Jednou takhle přivezli babička s dědou malého Fandu z nemocnice, kde byl na operaci kýly. To sice není nic tak vážného, aby byl musil Fanda ležet, ale  klid zachovat měl. Jenomže doteď byl na lůžku a moc se těšil, že doma už bude všechno zase normální. Takže se hned převlékl do tepláků a zamířil ven.

Zastavila jsem ho ve dveřích. Fandův elán rázem ochabl. Odploužil se do pokoje, pustil si televizi, usadil se v křesle a jal se vzdychat. I do kuchyně, kde jsem právě zavařovala okurky, byl jeho smutek slyšet. A také vidět. Seděl tam jak slepička na hřadě, jako by mu skončil svět, jako kdyby ho čtvrtili a pálili. Oči klopil a nezvedl je, ani když jsem ho přišla pohladit a navrhnout, aby pozval kluky k nám, že si mohou pustit nějaké grotesky. Zlomeným hlasem mi sdělil, že by je to nebavilo, vždyť jeho to také nebaví. A nebude jim nabízet, co sám nechce! Kámen by se ustrnul! Nakonec jsem Fandu ven pustila, když mi  svatosvatě slíbil, že bude jen posedávat, nanejvýš popocházet.

Chvíli to Fanda vydržel. Ale potom mne zatahal Pořádníček za sukni. Vznesl se na okno, a když jsem se také podívala ven, spatřila jsem Fandu na stromě! Ihned jsem ho zavolala domů a mocně jsem mu vyhubovala. Zákaz chodit ven jsem opět potvrdila, a to nejméně na dva dny.

„Jak´s to mohl udělat, slíbil jsi mi, že budeš posedávat!?!“ hřímala jsem.

„Vždyť jsem na tom stromě seděl!“ opáčil Fanda s nevinnou tváří.

Tentokrát jsem Fandu vykázala do jeho pokojíčku. Dál jsem pracovala na okurkách, ale všechno mi padalo z rukou. Když mi vypadla pátá okurka, podával mi ji Pořádníček. Tvářil se moc smutně. Zval mne do obývacího pokoje a ukazoval na skříňku, ve které máme šachy.

„Já vím, já vím, je to pro něho těžké, ale nedá se nic dělat, musí to vydržet,“ řekla jsem Pořádníčkovi.

Ten svěsil ramena. A zase namířil prstem na skříňku.

„Počkej, ty myslíš, abych si s ním zahrála? Vždyť víš, že to vůbec neumím! Sotva vím, jak se táhne kterou figurkou!“

Pořádníček ukazoval na svou hlavu, pak na svou hruď a nakonec na mne.

„Ty chceš říct, že mi budeš radit?“

Horlivě přikývl.

„Ale on si to nezaslouží,“ mračila jsem se.

Pořádníček zavrtěl hlavou a potom sepjal ručičky.

„Myslíš, že mu mám dát příležitost?“

Opět prudce přitakal.

„A já mám moc práce, podívej se do kuchyně!“ odporovala jsem ještě.

Pořádníček se hrdě uhodil do prsou. Tím mi již mnohokrát sdělil, že mi s prací pomůže.

Rozestavila jsem šachy a zavolala Fandu. Když je uviděl, nahlas zajásal. A tak jsme se do toho dali. Za Fandou na sekretáři hrál Pořádníček pantomimu, pochodoval, skákal jako kůň a nasazoval si korunu či  mířil pomyslným lukem, aby znázornil figurky. Prstovou abecedou mi diktoval tahy. Když jsem Fandu několikrát dostala – vlastně  když jsme s Pořádníčkem Fandu dostali – do těžké herní situace a když jsme dokonce vyhráli, prohlásil Fanda, že si to musí nastudovat v chytrých knížkách.

Následující dva dny střídavě ležel Fanda v odborné literatuře a hrál se mnou -  totiž s námi – čím dál těžší partie. Pořádníček mi pomáhal v kuchyni i při hře. A v sobotu toho léta poprvé vyhrál Fanda nad dědou v šachách. To byl pro Fandu počátek mnoha a mnoha partií, které ještě v životě může hrát.

A nejhezčí je na tom, že díky téhle hře jsme vlastně vyhráli všichni!