Dolétnu

                                                             Dolétnu

              Rezaví elektřina v drátech a nebe vypadá jako kolorovaná pohlednice ze Sudet. Nezbývá než si říct, budu mlčet a v ústech převalovat sprostá slova navenek slušný. Není to tak dlouho co jsme s bratrem v lese našli mrtvé ptačí pero se zbytky barev létání. Rozhlédl jsem se na chvíli být snivcem až za obzor času abych poté sklouzl očima ke svému pokraji, vidíc šeď nelétavého. A přitom když ne a ne usnout cítím zbytky křídel na svých zádech. Štvaný rozumem zapomněl jsem na létání, přikovávajíc se řetězy vlastní hlouposti k lhostejné zemi, která mne stejně jednou pozře aniž by to postřehla. Přitom letěl bych a mám kam. Nejdříve však půjdu a koupím si krabičku zápalek abych za sebou zapálil zemi zašpiněnou mými tápajícími kroky nyní již nehledajíc návrat, ale něco co letíce nemůžeme nahmatat. A jestli je letem i pád – dolétnu…