Něco uvnitř

Slova nìkdy nejsou jen slova.

Za oknem skøípe sonátová píseò

a já nemohu spát.

Strašnì ráda bych nazvala své pocity

pravými jmény,

bez lží, pøedsudkù, bez mé matky.

Vlasy zmáèené špínou ulic,

je lehké stoupnout si pod sprchu,

ale myslíte,

že ty kristalky zašlých kaluží,

prachu, oloupané staleté omítky,

tak lehce spláchnete do konálku,

kde plavou naše vlasy,

náš každodenní pot a døina?

Ba né.

Svetr válející na podlaze

a já se poøád snažím pochopit.

Proè radost, chtìní, smutek, nic neøíkání

plavou dohromady,

jako auqabely,

které nacvièují nové èíslo?

Koukám na display mého mobilu,

vím, že je hluchý, že je mrtvý,

pøesto...

oko plane.

Nerozumím si,

ale vím,

kde se hledat

a jak...