Svoboda, chlast a pratelstvi

Sedím v chladivé místnosti, nohy oprené o rám okna a pozoruji ten nejlepší film na svete. Neveríte? Ale verte. Slunce se opírá do své síly, zelen jakoby se více zelenala a príroda hlásá, že je léto. Cas zbláznených hormonu, neklid tel. V pravé ruce pivko, smích ozývající se z podkroví a hlas Janis Joplin, který plaší zvedavé brouky, kterí se pokouší prijít na návštevu. Nezváno.

Tohle je opravdu ono. Nátahnu se po krabicce cigaret, která se válí mezi flaškami od vína, pachuti rumu a zbytku vcerejší nálady. Hlava trochu treští a plíce žadoní, že by chtely pauzu. Presto vyfukuji kour a loknu chladivého pivka. Nejde to jinak. Mužu konecne s chutí ríct, jsem doma. Oslava neceho - navrátu? Težko, ale presto citím, že jsem štastná. Vím, že za pár dnu se už zase budu vznášet v jiném prostoru a tak užít do každé minuty.

Vstanu a protáhnu své telo, které se tvárí po vcerejšku unavene. Pch, to ješte neví, že dneska se pokracuje. Vlak nezastavuje. Osolím Janis a jdu zkontrolovat posádku tam nahore. Pohled spocine na trojicce na letišti. Má nejlepší prítelkyne, její prítel a její bývalý prítel. Usmeji se, život si s námi opravdu nekdy hraje prapodinvou hru, a tak abych je nenechala o samote, vklouznu do stredu mezi ne, abychom mohla jen tak obejmout Markétku a cítít veselost z našeho setkání.

Druhá cást Podkopské výpravy (?) ješte spí, ale škoda spát v tak nádherný den a tak my vzbuzení vymýšlíme nesmyslné debaty o poznatelnosti sveta a o tom, že nemusí být špatný sex ve ctirech.

Hodiny letí. Všimli jste si nekdy, jak cas neúprostne utíká, když je vám s nekým dobre? Je to nekdy až k uzoufání, xakru!!! Zvoní mi telefon a na displeji se objevuje jméno Mirek. Koukám na to, koukám, ale zvednout to nemohu. Uvnitr cosi ríká, jdi do hajzlu, ale pak už jen ticho a tikání kukackových hodin. Prisunu se blíž k Lukymu, abych mohla inkasovat jedno hrejivé obetí a pusu na celo...

Pivko, víno, Nick Cave - soumrak, dokreslující se jeho hlasem. Slunce ríká nám sbohem, ale mám takový pocit, že by se chtelo pridat a prituknout si s námi do koure cigaret. Já pod smíchem se vyrojím z místnosti, abych se zhluboka nadechla svěžesti.

"Kam jdeš?" volá na me Lukyn.

"Nevím," kricím a na to a se svými chtivými kroky otácím a rázuji si to nekam nahoru - nekam na kopec. Ano,  jsem už ležérne v rauchu, ale není cas ríkat neeee. Není cas se zastavovat, je jen cas se cítit a nešlapat na brzdu. Cha, svalím se do trávy a blaznive se usmívám. Krásný den a tak díky za to, ty tam nahore, co na nás slížis pres buclatou penu. Ležím a objímám svet, protože mám tu sílu... Nechci vzpomínat na smutek a zdešení a tak radeji koukám na nebe a zapomínám na všechny lásky, nelásky, ci ty nesváry a proste jen užívám svobody a alkoholového opojení.

Príchozí kroky, telo svržené vedle me a já ucítím teplo. To lidské a príjemné. Pozorujeme tu divadelní hru prírody a slibujeme si, že príšte zase nashledanou. Ani jeden z nás neví, kdy to bude. Možná v dobe, kdy lidi se snaží být na sebe hodní více než obvykle nebo až slunce zacne chápat, že má svítit, že má hrát. Ted je to jedno, proste ti praví prátelé se neztrácejí, ti nachází vždy cesty kupredu...A tak zase príšte...ve svete fotografii, ve svete knížek, psaní, pochopení, alkoholu a spolecných duší.Tecka.