co dál?

čekejte“ zmáčknu tlačítko na semaforu a na displeji se rozsvítí červený nápis čekejte jinak to nemá žádný účinek přebíhám na červenou a octnu se v prázdné úzké uličce mezi paneláky projdu jí a přede mnou se vynoří další semafor další nápis čekejte a za ním velká červená krychle multikino vejdu dovnitř a zalezu do rohu vestibulu v němž je kavárna sedí tam jen jeden pochybný páreček on mluví o penězích a ona se ho ptá jestli mu není špatně vypadá jak nějaký vekslák a ona jako prostitutka v důchodu z reproduktorů řve na celou budovu hrozná hudba . třesou se mi ruce a připadám si být hrozně prázdná, koukám se na směšné škrábance na svém levém zápěstí jako by vůbec nebyli mou součástí pochybný páreček se chystá k odchodu a hádá se o to  kdo bude platit. Jako by se tu zastavil čas krom pochybného párečku asi desíti číšníků a mě tu nikdo není ještě na druhém konci haly je nijaký chlap který už asi půl hodiny doplňuje cigarety do automatu. Na stěnách je namalovaná jakási loděnice. Páreček se rozhod že ještě neodejde. Vekslákovi zazvonil telefon velmi hlasitě do něj říká že včera mluvil z Pitersem kterej mu řek,že Carlosovy utekla ženská. Venku svítí slunce. Otevřeli se dveře a vběhli sem dva malí kluci chvíli tady pobíhali a ječely pak se ztratili z mého dohledu a jejich hlasy přehlučela písen z reproduktorů zase je tu mrtvo.

      Mám hroznou chut psát nějaký příběh mám jich v hlavě spoustu ale ani jednomu z nich se nechce ven vidím před sebou spoustu scén ale nevím jak je popsat a spojit do příběhu ,páreček se hádá o tom co budou dělat o víkendu a kolik je to bude stát.

      Občas mám takový zvláštní pocit jako když se pomalu přetáčí videokazeta do předu tak takový jako když se zrychluje pomalí film takový mám v těch chvílích pocit a zároveň pocit takové zvláštní naléhavosti jako bych v ten moment měla desetkrát silnější sluch a všechny ty zvuky mi chtěli něco moc důležitý žíct a u toho mám strašný strach nevím jak to popsat, většinou to trvá tak deset minut a pak to přestane tak náhle jako to začalo svím způsobem se mi to líbí a svím způsobem mě to děsí, poprvé se mi to stalo asi před třemi lety pamatuji si to jako by to byl před chvílí měla sem tehdy zánět dutin a ležela jsem doma v posteli a tehdy jsem to zažila poprvé v ten moment jsem si myslela ,že jsem se právě zbláznila nebo že je to horečkou.Páreček odešel bez zaplacení. V hale se rozsvítil televizor a na obrazovce se objevila reklama na nějaký film za rohem se ozval dětský pláč za čtyři minuty mi jede autobus, přichází číšník a já si obědvávám další kafe.Jako by byli všechny molekuli z niž je složené  moje tělo přichystané k jakému si povelu který má kdosi vydat a na jehož základě by se měli rozprchnout na všechny světové strany každá někam jinam, po mě by tu pak zbyla jen hromádka oblečení počítač s několika nesrozumitelnými řádky a nezaplacený učet, nevím kdo a kdy má ten povel vydat a nevím jestli to udělá bojím se,že ne.

Zásobovač automatu na cigarety už zavřel automat a odešel. Zvednout se ze židle a udělat další krok mi přijde být nepřekonatelný úkol, klepnutí na každou klávesu mě vyčerpává ale nemůžu s tím přestat jako by mi někdo ruce ke klávesnici přikoval.

Sem plná tak strašného vzteku a nenávisti a nevím proč a vůči komu,rozleptává mě to a rozežírá jako by mne někdo polil kyselinou,nevím jak  a čím jí mám neutralizovat nikdy jsem na chemii moc nebyla. Je to tak trochu droga  jednou člověk začne nenávidět a pak už s tím nemůže přestat i kdyby sebevíc chtěl. Jaká slova psát co říct a o čem sedím tu už dvě hodiny a připadá mi to jako minuta možná dvě.   

       Jak můžu někdy dokázat žít když si myslím že se nedokážu ani nadechnout nedokážu žít tak jsem si chtěla podříznou žíly jenže jsem zjistila že ani to nedokážu párkrát jsem je škrábla žiletkou začalo mi téct dost krve tak jsem si to zavázala za vázala a šla si lehnout asi za tři hodiny jsem se probudila a koukla se na ruku obvaz byl nasáklí krví, zase sem usnula a ráno se probudila jako by nic, taky ,že nic. Kdyby to nebylo tak smutný a kdyby to nebylo o mě tak se tomu možná i směji, jenže to je smutný a jsem to já zoufalec v multikinu s poškrábanou rukou, ze spoustou myšlenek který neví jak říct. Kdybych si alespoň měla opravdu na co stěžovat jenže nemám.

      Začalo sem svítit slunce. Zavírám počítat a odcházím.