Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDo Rajské zahrady
Autor
heepee
Klepal jsem na dveře Rajské zahrady. Dlouho se nic nedělo. Pak na druhé straně kdosi odhrnul plíšek z kukátka a dvakrát na mě zamrkal. Prohlížel si mě pozorně. Možná to byl samotný Gabriel. Nebo Gabriela, dneska by měla mít službu. Ale ta už by mě dávno byla pustila. Blížila se půlnoc, pršelo a já mrznul před dveřmi Rajské zahrady. „Hen phro pháry.“ zahuhlal Gabriel skrz dveře a spustil plíšek kukátka zase dolů. Napadlo mě podívat se sklepním oknem, co se děje uvnitř. Odstoupil jsem tedy od dveří a podíval se do každého okénka, jenže kromě červeného a oranžového světla a pachu potu nebylo poznat vůbec nic. Poškrábal jsem se na hlavě a přemýšlel, co teď. Domů už mi autobusy nejely. Vybral jsem si z bankomatu šest stovek a zalezl k Tlustý myši. Byl tam Majk i Máša, Čučin s Ivetkou, dokonce se zastavil i Suchar, jako obvykle pil jenom jablečný džus se sodovkou. Gabriela nikde. Opil jsem se jako pes i přes smutný fakt, že ráno budu muset do práce. Poslední, co si pamatuji, bylo moje rozumování o Juráčkovi, jeho deníku i filmech. Když se mě Majk zeptal, jestli nechci zavolat taxi, mávl jsem rukou. Ještě chvíli jsem vnímal zhasínající se světla v lokále a pak…Pak přišlo vysvobození, očista, lázeň, o kterou si tělo samo řekne v nouzi nejvyšší.
Probudil jsem se před Jezulátkem. Po dešti ani stopy, obloha byla čistá a já taky. Bez peněženky, bez hodinek. Jen doklady se mi válely jak rozsypané sirky u nohou. Šíleně mě bolela hlava, ale to snad ani nemusím říkat. Mohlo být tak šest hodin ráno, slunce už začínalo hladit kostel za mnou. Vstal jsem a udělal pár kroků. V pořádku, rovnováha jakž takž fungovala. Bloumal jsem újezdskými ulicemi a potkával první lidi, kteří šli do práce. Mračili se, ale spíš ještě neměli pořádně prokrvená oční víčka. Dveře do Rajské zahrady byly otevřené. Rozbušilo se mi srdce, když jsem jimi poprvé a naposledy prošel. Strmé schody dolů byly teď bez rozsvícených lampiónů temné a já po nich sestupoval a sestupoval a sestupoval…Jako do nějakého pekla. Když jsem konečně sešel až na samotné dno sklepa, ocitl jsem se v obrovské místnosti. Světla zde bylo málo, jen to, které si našlo cestu skrze uzounká sklepní okénka. Vše bylo černé, tmavé a chladné, protože párty skončila. Uvnitř té kobky byla jediná žena. Měla na sobě světle modrou zástěru a vůbec si mne nevšímala. Tahala za sebou vysavač.
„Nebyla tady Gabriela?“
„Co?“
„Jestli jste neviděla Gabrielu?“
„Já nevím a neznám, pane, teď mi začala služba.“ zazubila se na mne. Do pytlů házela deky, ručníky, kožešiny, prezervativy i prázdné lahve od různých destilátů, pak to místo krátce vysála. Popošla dál a naházela do pytlů deky, kožešiny…Byla z východu a určitě byla ráda, že nemusí na Václaváku u stánku otáčet řízky.
Odešel jsem z Rajské zahrady s naprosto prázdnou hlavou. Můj anděl mě opustil.