Před skokem světa

Před skokem světa

Hlouposti, hlouposti zahleděná do sebe,

ty umirájící v záchvatu poznání,

tohle všechno píšu jenom a jen pro tebe,

já doufající, že přeci jen se rozední.

Šel jsem sám hledat ryzí pravdu

a našel jsem její stín.

Poznal jsem štěstí potom zradu

tak se ptám jestli teď smím?

Hluboký slova jsou jenom zvuky,

ten kdo je říká se jenom chlubí,

lže se a krade jak černý straky

co jen jednou za čas se pochlubí.

Hlouposti, hlouposti přiď zas ke mně,

já nechci vidět ten černej den!

Tak trochu se to vyvinulo temně

kam poděl se skvělej sen?

Hvězda leží v prachu jak kdysi ležel kříž,

lidi dál žijou v paneláku a mavá jimi chtíč.

Všechno není všech je jen moje a jejich,

A ve zbývajících dnech musím zabít smích.

Smích dětí, který v svý hlouposti se smějou na hřišti,

když v písku mezi bábovičkou je jehla se strašnou zprávou,

kterou zděluje absolutně a bez vyzvání den dnešní i příští

dává nezměnnou budoucnost z bolesti a strachu utkanou

všem, kteří se s ní dají do řeči,

všem, kteří už zbytečně kříčí,

protože jehla už řekla svoje "smrt" a nemá co by řekla dál,

a odhozena leží v písku zatím sama trpělivě čeká až sám

někdo další přijde aby si s ní promluvil a pak ji v agónii odhodil

jako by byla tajemný nástroj který každý jen jednou použil.

Hlouposti, hlouposti já nedovedu bez tebe otevřít oči,

hlouposti prosím dej mi zapomenout na všechno.

Ať zase v barvách, snad jako kdysi, se svět točí,

proboha ať zase nechce se mi otevřít bílý okno.

Za kterým svět spolkne člověka jako by nikdy nebyl.

ZA kterým se všechno divně děje a nikdo se neptá.

ZA Kterým jsem už tolikrát se v černý noci skryl.

ZA KTerým temně jakýsi stín jemně a tiše šeptá.

ZA KTErým se děje všechno a nic právě teď.

ZA KTERým se bojím v bouřce stát.

ZA KTERÝm pomalu a pozvolna umírá svět,

ZA KTERÝM se může klidně lhát.

A PŘED NÍM TEĎ STOJÍM A NEVÍM JESTLI MÁM OTEVŘÍT,

ANEBO ROVNOU BEZ OTEVÍRÁNÍ A BEZ PŘÍPRAVY SKOČIT.