Krev VI

Cesta za město zabrala jen zlomek času, zlomek z celé té krvavé noci. Zrada, to slovo jsem měl na jazyku, nikoliv však v souvislosti s ní, ale s ostatními. Pravděpodobně byla jediná, které jsem mohl důvěřovat. A teď ležela v zadu v mém autě, omráčená. Byla nádherná, ani netušila, jaké překvapení ji čeká až se probere. Určitě bude spokojená, po ničem víc jsem netoužil. Chvilku před stanovištěm, za jednou vesničkou hned za městem se začali probírat, nejdříve on, ochromen. Trochu mžoural očima, nevšímal jsem si ho a on evidentně netušil, která bije. Pravděpodobně si říkal proč ještě žije, možná se mu ulevilo. Zastavil jsem a vystoupil z vozu, obloha byla nádherná - spousta hvězd, měsíc. Cítil jsem se zvláštně, ta síla co mě přepadla v souboji, ta se neozývala, možná ji vyvolal vztek. Rozhodně jsem to však neovládal zcela cíleně. Chvilku jsem přemýšlel a pak otevřel tomu lovci. Vyhodil jsem ho na zem a on si klekl a prosil, prosil o smilování. Chudák, asi si nevšiml spolujezdkyně. „Nic ti neudělám, neboj.“ uklidnil jsem ho s ironickým úšklebkem ve tváři. Rázem se otevřely druhé dveře automobilu, byla tam, byla nádherná. Stála a hleděla na měsíc. Když ji spatřil, zmocnila se ho panika, nevěděl co by měl a tak začal utíkat. Jen co si ho všimla, dala se do proměny. Nejdříve se jí protáhla čelist, pak nabírala na svalové hmotě, narostla jí srst. Je zajímavé, že i tak se mi zdála svým způsobem půvabná. Se vší mrštností se rozeběhla za svým cílem. Bylo vtipně sledovat toho mrzáka, jak se marně snaží přežít. Připomínalo to lov, dravec si hrál se svou obětí, krmil se jejím strachem až nakonec udeřil. Zaryla mu drápy do zad a nadzvedla, dělala to na můj vkus až moc jemně, ale její způsob vychutnávání se mi líbil. Lovec kopal nohama a to ještě netušil, co ho čeká. Odhodila ho pět metrů daleko a čekala až si alespoň klekne. A on si klekl, a z posledních sil, které ho dělili od deliria, začal prosit o odpuštění. (Hlavně, že to byl před tím takový drsňák) Koukala se na něj skoro až soucitně, ale samozřejmě si jen tak hrála. Rozdrápla mu obličej a na jejích drápech uvízlo kromě kusu nosu, také jedno oko, horní ret a spousta masa. Lovec dopadl moc špatně, už bych ho ani nepoznal, ale stále žil. „Mám s ním nějaké účty“ zašeptala mi do ucha, už ve své normální podobě, když ho nesla do kufru auta. Ušklíbl jsem se na ní a podíval se na měsíc. „Jak krásný úplněk“ pomyslel jsem si. „Tak už ho tam slož, nemám čas, za chvíli bude svítat.“ „Už to skoro bude.“ Podívala se na mě, celá od krve, usmála se a obešla auto. Přistoupila ke mně a dlouze mě políbila. „Dnes mi neutečeš, dnes ne.“ Najednou jsem začal ztrácet vědomí. Podívala se mi na paži. „Vždyť si...zraněný...“ nechápal jsem, nic jsem necítil, žádnou bolest. Pohled mě však přesvědčil, že nelže. Bylo to přesně tam, kam mě trefil meč. Místo toho, aby to bylo zacelené, hnisalo to. Vůbec jsem netušil, co se děje. Sundala mi kabát a utrhla kus košile, aby obvázala ránu. „Sedni si do zadu, je to asi jed, tak sebou moc nehýbej“ řekla a sedla za volant. Ta cesta mi přišla jako věčnost. Nevím jak dlouho jsme mohli jet, možná půl hodiny, ale klidně i víc. Celou tu dobu mě pozorovala přes zpětné zrcátko. Ten její ustaraný výraz, bylo mi jasné, že to není nic dobrého. Nejhorší na tom bylo, že jsem kromě mžitků před očima necítil žádné účinky. „Vydrž, už tam téměř jsme, ještě chvilinku lásko“ zašeptala, myslím, že plakala. Auto zastavilo, vystoupila a otevřela mi dveře. Nemohl jsem vystoupit, nemohl jsem se vůbec hnout. Snažila se mě zvednout, nedařilo se, tak mě nakonec z auta vytáhla trochu nešetrně a odtáhla mě do nějakého domu.

 Když jsem se probral, klečela nade mnou a plakala. Několik slz mi dopadlo na obnažené tělo, každá ta kapka mi dodávala sílu. Koukal jsem na ni, ale ničeho si nevšimla. Natáhl jsem ruku a pohladil ji po vlasech. „Budu s tebou pořád“ řekl jsem vyčerpaným hlasem, který nebyl skoro slyšet. Otočila se, slzy ji tekly po obličeji a úsměv se jí třpytil na tváři. „Už jsem nedoufala, byl jsi mimo dva dny, tohle už mi nikdy nedělej.“ Objala mě, já ji jednou rukou, s tou druhou jsem sotva hýbal, a každý pohyb mě šíleně bolel. „Co to bylo za jed, co to se mnou bylo, nic jsem necítil?“ zeptal jsem se. „Nevím, ale nic pěknýho. Vždyť už jsem tě málem pohřbívala, a ta rána. Když si omdlel, tak ten obvaz z tvého rukávu zčernal a rozpadl se. Zbyl z něj jenom prach. Kolem té rány ti pulzovala krev. Ruka ti začala tmavnout, černala stejně jako ten šátek. Rozšířilo se to až ke krku, když to náhle přestalo. Začalo ustupovat, až se ta temnota vrátila k ráně. Tvé tělo s tím bojovalo, v tom místě ti žíly pulzovaly a najednou to přestalo. Z úst a očí ti tekla krev, myslela jsem na nejhorší. Řízla jsem se a dala ti k ústům pít mou krev, ale nic nezabralo. Nehýbal ses, po ráně zbyla jizva. Normálně by se ti to mělo zahojit a ono nic. Ten jed byla asi krev mrtvého, vzdala jsem to a plakala….“ „No, a já žiju, ale potřebuji pít, nutně..“ Vstala, rychle někam zaběhla a hned se vrátila. V ruce držela velkou sklenici plnou krve. Neváhal jsem a pil plnými doušky, ale měl jsem co dělat, horší krev jsem nikdy neměl, ale mlčel jsem, byl jsem za to rád. Postavilo mě to na nohy. Tedy, stále jsem ležel, ale cítil jsem se daleko lépe. „Odpočívej řekla, musím něco zařídit. Teď je venku světlo, tohle je jediná místnost, kam se nedostane, tak nikam nechoď.“ Hned co to dořekla, opět odešla. Slyšel jsem zabouchnutí dveří, motor a žhavící se pneumatiky, jak šlápla na plyn a někam odjela. Čekání to bylo příšerné. Zbývalo mi se koukat na strop, paží se už dalo trochu hýbat a hlavně se vytrácela bolest. Začal jsem mít nutkání podívat se na tu ránu a taky jsem se podíval. Pohledem jsem sjížděl po paži, až jsem to spatřil. Černé znamení nebyla jen jizva, která vedla místem sečné rány, tahle byla delší, znázorňovala mnohem víc. V tom místě byla černá stopa po ráně a černota zbarvila i několik žil, které teď nabyly na viditelnosti. Pěkné tetování pomyslel jsem si. To už jsem načerpal dostatek sil, abych se mohl alespoň posadit a pořádně se kolem sebe rozhlédnout. Byla to malá temná místnost, světlo sem opravdu nepronikalo, nebylo kudy. Okna byla zazděná a dveře zavřené. Rozhlížel jsem se po místnosti, ale nebylo na ní nic zajímavého, snad jen to, že v ní kromě mě nic nebylo, zdálo se mi, že dokonce slyším nějaký hlas, ale nakonec jsem usoudil, že bude lepší si odpočinout. Ve spánku mě děsily noční můry. Viděl jsem sebe a nějakého muže. Já klečel, on ležel, držel jsem ho za ruku a pevně ji svíral. Mluvil jsem, ale hlasy ve snu nebyly slyšet. Byly to jen obrazy. Na zemi byla krev, muž pomalu mizel a já se rozhlédl. Všude byli osoby v kápích a tiše se dívaly, jednu jsem poznal, byl to ten upír, kterého jsem porazil, ten, který mě poranil, ale vypadal jinak. Poznal jsem ho jen podle výrazu ve tváři. Prstem jsem na něj ukazoval. Řval jsem na něj, zoufale a muž umíral, svíral mi dlaň a řekl, to bylo slyšet zcela zřetelně: „Ten dar je krev, pamatuj, krev…“ sen zmizel.

 Probral jsem se, už nade mnou zase stála, držela mě za ruku. „Zlé sny, jen zlé sny…nic víc.“ Řekl jsem jí. To co se mi zdálo jsem si nechal pro sebe. „Teď mi pověz, co se stalo, jak si přišel k té ráně?.“ A já ji všechno řekl, přesně tak, jak si to pamatuji, akorát smrt pána meče jsem převyprávěl jinak...Celá při tom vyprávění pobledla, ale v rysech své krásné tváře jinak nedala nic najevo. „Nejsme tu tedy vůbec v bezpečí“ řekla. Zabil jsi obávaného upíra, zabijáka nepohodlných. Dříve to byl nájemný vrah, člověk, který neměl s ostatními lidmi žádnou vazbu. Nakonec skončil jako upír, když si ho jeden z vás vyhlédl za oběť. Byl velice silný, jen málokterý člověk přežije přeměnu.“ Dodala ještě, podívala se mi do očí a políbila mě. „Miluju tě, takovýho, jakej jsi...oba nás za to zabijou, ale mě je to už jedno“...