Pocta Lanceovi

Spouštím se z kopce v pozvolném tempu, vědom si toho, že jedno brzdové lanko je míň než dvě. Ranní vánek chladí zdravě rozehřáté tělo, kola se vyhýbají dírám v asfaltu a za nebeské kolizi mraky skrápějí kyselými slzami údolí, do něhož mám namířeno. Sjíždím ze silnice do rekreační oblasti a zbavuji se tak paranoii z psychopatů za volantem. Naopak – mafiánskými brýlemi a chladným pohledem dávám najevo pěším turistům, kdo je tady pánem. Tímto se bavím cestou k prvnímu rybníku, kde spatřím jakési srocení davu. Cool pohled nahradí pohled blba a s otevřenými ústy odbočuji ze sobě vytyčené trasy. Po znenáhlu mé poloslepé oči poznají,že dav se skládá z velké míry ze sportovců a má sportovní duše z indicií a atributů na louce a vodní ploše složených pochopí, že se právě chystá start triatlonového závodu. Mé srdce zaplesá a zamířím k organizátorům.

„Jaké jsou propozice závodu?,“ táži se sličné děvi u časomíry .

„750-20-5-150,“ odpoví profesionálně, avšak i tak její slova odhalují všeobecnou neznalost sportu ženského pohlaví.

„150? Není těch propozic a triatlon příliš mnoho?,“ ptám se z výraznou přísadou ironie.

„150 je startovné,“  odvětí sličná děva a zahledí se chtivě na moji ušmudlanou ledvinku.

Zastydím se, poněvadž vím, že v ledvince dnes stejně jako mnoho dní před tím  není nic a když to pochopí i organizátorka, pohrdavě si odfrkne.

Se sklopeným pohledem zamířím směrem k nepočetnému obecenstvu. Sklíčeně sleduji start závodníků a mezi zuby cedím kletby, protože spoustě místních amatérů bych snadno natrhl řiť. Ještě chvíli sleduji plácající se trosky a zároveň obdivuji nejrychlejší plavce, pak už se ale dál vydávám na cestu.

Beru to kolem rybníků a vracím se po druhé straně, když tu mou cestu zkříží cesta závodní tratě a já si znovu vzpomenu na křivdu mně způsobenou. Zdravě rozezlen odbočím a počnu stíhat závodníky. Cesta se svažuje do stále strmějšího kopce. Neustupuji však v tempu a v rychle doháním závodníky. Předháním ve svých šupáckých a ryze nesportovních hadrech jeden pestrobarevný trikot za druhým a kamenným pohledem se ohlížím za překvapenými závodníky. Šlapu neochvějně kupředu a stoupám v pomyslném žebříčku stále vzhůru. Temný les s míjenými cyklisty prosvítá zlatavé slunce. Pak se zelená mění ve žlutou a nakonec se na žluté objevuje černým tiskacím písmem L.A.

Jenže co se děje? Nejprve se žlutá změní v oranžovou a pak nápis začne ztrácet ve stále více temně červené. Přesto si uchovávám kamennou tvář a stoupám vstříc kopci, který se mění v krvelačnou bestii polykající každou špetku vzduchu v mých plících. Srdce tepe nekontrolovatelném tempu. Tváře rudnou. Úsměv se mění ve vyceněné zuby šílence. Svaly vypovídají poslušnost a kolení klouby se zadrhávají, avšak řada cyklistů stejně jako konec kopce mizí v nedohlednu.

Jako spásu spatřím před sebou odbočku a ještě přidám na tempu. Poslední metry a s vypětím všech sil tlumím funění lva před vrcholem. Pak odbočka, ještě přidávám na rovině a svěžím tempem mizím v lese, kde se svalím do mechu. Jenže tenhle výkon si žádá víc, začnu dávit dnešní snídani a zbytky večeře. Míjí mě rodinka se šklebící se holčičkou a znechuceným pohledem pana otce. Ještě chvíli se svírám za břicho a skládám modlitbu cyklistickým bohům. Pak se zvedám a nechávám poctu Lanceovi na pospas mechu a lesní zvěři.