VRAZI U NAŠICH POSTELÍ

Vrazi u našich postelí

                                                      Představte si, že  nemáte v rukou nic, kromě svého osudu. Sedíte na prahu matčina lůna a zabíjíte čas - nebo čas zabíjí vás.

Sedíte a pějete chvalozpěvy na věci mimo váš dosah.

Vždy mimo.

(Henry Miller - Černé jaro)

   V noci, když se spalo někde hluboko na hladině alfa, mezi sedmým a desátým hertzem mozkových vln, vplula blíže nepopsatelná lunární plachetnice do naší potemnělé krajiny. Narážela o teplý vzduch, vycházející z úst lidí i živočichů stejně, jako by šlo o vodní hladinu. Modrá plachta, modrý trub prosvětlovaný odrazem slunce jiných polokoulí. Prosvětlovaná díky satelitům, ať už přírodních nebo umělých. Všechny tu noc tikali podivným klidem skrze mraky.

   Lehkým mávnutím ruky se kdykoliv dala odvolat zpět odkud připlula, a to zpět do hlubších poloh teď již skomírajících mozkových vln. Chtěla nás nalákat k sobě domů, do oblastí s životem sotva znatelným.

   Věděl jsem, že spím nějak jinak než obvykle. Nechtěl jsem se prozradit sebemenším mrknutím oka, které bylo v tu chvíli otevřené a schované pečlivě pod polštářem s výhledem na neuvěřitelnou scenérii dnešní noci. Sen uprostřed snu, při plném lucidním vědomí. Přál jsem si ještě jednou usnout a nechat si o tom zdát, kdyby jen ke mě z lodi nepřistoupili bytosti (barvy vyzářené žluti) a nepromluvili na mě s lehkostí vánku bez cíleného letu. Každé slovo mě omráčilo svojí čistotou a naléhavostí sdělení. Teď si pamatuji pouze dojmy, nikoliv věty. Snažím se zprostředkovat sílu - mě propůjčenou - ke psaní s prosycením hudbou nezachytitelnou uchem, ale pouze plápolající duší oproštěnou od tíhy reality.

   Ukázali mi rukou na tu loď připravenou k vyplutí se mnou i beze mne. Tlukot srdce se postupně měnil z vyplašeného tempa k cinkání vibrafónků, dávajících povel molekulám kyslíku a vůbec všem atomům vesmíru k reprodukci. Konečně jsem pochopil ono tikání satelitů Země. Chtěli mi být předlohou, ale nechat mi volnou ruku v rozhodování, jestli opustit svůj vlak nazvaný život, nebo se jím vézt dál s jejich pomocí.

   Ještě jsem nechtěl a nějak přirozeně jsem se nebál, že je zklamu. Když se pak venku rozštěkal pes, čímž zmizeli nadobro, došlo mi, že to stejně tak mohla být bárka smrti stejně jako bárka k věčnému snění v hloubi mých tužeb a já ji promarnil. Zbývalo mi se dostat k východu s nápisem Probuzení. Jenže: chtělo se mi? Neměl jsem sebemenší pojem o čase a místě, kde ve skutečnosti ležím. Stále mi bilo srdce spolu s vnějškem jako jeden refrén opakující se v krátkých intervalech.

 ...

    Ležím tu pořád. Na snové posteli, kde se to celé odehrálo. Jestli to bylo před minutou, nebo jestli to bylo před rokem, je mi lhostejné. Zachvacuje mě ta známá úzkost z otevření očí a zjištění, že věci nejsou vůbec dokonalé, průzračné a jasné jako tady.

    Hluk. HLuk. HLUk. HLUK! TO JE BUDÍK - MASOVÝ VRAH NEZROZENÉHO - O TO VÍC PROŽITÉHO.

 - FIN -