Kukuřičné korálky

     Pondělí. První den v týdnu. První školní den po neděli a hlavně další den mé naděje. Při cestě ze školy, je první místo, kam utíkám, poštovní schránka. Jsem nedočkavá a zároveň mi ze strachu naskakuje husí kůže.
Čekám na dopis. Čekám od posledního dne prázdnin, kdy jsem se s ním rozloučila. A teď máme začátek listopadu. Slíbil, že napíše, tak proč to trvá tak dlouho?! Třeba ztratil mou adresu, nebo se mu něco stalo - leží v nemocnici, nemůže psát a je mu po mne stejně tak smutno, jako mně po něm...
Na naše setkání si vzpomínám jako by se stalo včera.
     Byl konec léta. Na posledních pár letních dnů jsem navštívila svou babičku na venkově. Je už starší a je sama. Ráda jí dělám společnost. Přesto jsem se jeden večer šla projít do polí. Jenom si tak provětrat hlavu.
Nad lesy se stahovala již tmavá mračna. Slunce se schovalo. Ptáci létali nízko země a i cvrčci utichli svůj každovečerní chorál. Ve vzduchu byl cítit déšť.
Šla jsem po polní cestě, z jedné strany kukuřičné pole a z druhé louka, vlčí máky. Obzor zčervenal. Najednou se proti mě objevil kluk. Batoh na zádech. Na opáleném krku korálky. Pod rukou kytaru a vedle nohy štěně nějakého oříška. Byl krásnej. Ten kluk i ten pes. Asi jsem ho taky zaujala. Červenající se holka z rozpuštěnými vlasy.
A tak jsme se dali do řeči. Sedli si na louku a povídali si. Vítr se proháněl kukuřičnými klasy. Vytáhl kytaru a hladil její struny. Brnkal pár smutných písniček a pak hladil i mě... Nad hlavou se nám začali rodit první hvězdy. A když začali padat, přála jsem si přání:,,Ať to nikdy neskončí..." Jenže s hvězdami začali padat i první dešťové kapky předurčující příchod podzimu.
Řekl, že musí jít dál. Stáhl si z krku korálky a vložil mi je do ruky. Byla to zrnka uschlé kukuřice navlečené na provázku. Na vlakovou jízdenku, kterou našel v kapse, jsem mu napsala svou adresu. Poslední polibek. Poslední úsměv a slib, že napíše... Naše první a poslední setkání. Je mi tak moc smutno!
     Rychle otevírám schránku. Z venku zmrzlými prsty a z nervozity trochu roztřesenými držím malý klíček. Nejde jím nějak otočit... Konečně! S bušícím srdcem se dívám do vnitřku schránky a ... Zase nic.
Pevně stisknu kukuřičné korálky na svém krku. Zavřu oči. Polknu.
Tak snad zítra...