Naši. S.Dovlatov. Kapitola první

Objevila jsem pro sebe tohoto skvělého autora. Krásně se dá přeložit. Zde je kapitola o Židovském dědovi. Líbí se Vám to? Příteli se líbí. Mám přeložit další kapitolu o Gruzinsko-arménském dědovi?

Sergej Dovlatov. Naši. Kapitola první.

 

Náš praděda Mojžíš byl zemědělec ve vesnici Suchovo. Žid a zemědělec, musím říct, je spojení docela vzácné. Na Dalekém Východě se to stávalo.

Jeho syn Issak se přesunul do města. Tím se vrátil do normálního běhu dějin.

Nejdřív bydlel v Charbinu, právě tam se narodil můj otec. Pak se  usídlil v jedné z hlavních ulic Vladivostoku.

Nejdřív děda opravoval hodinky a různé domácí potřeby. Pak se věnoval tisku. Byl něco jako hlavní sazeč. Za dva roky si pak pořídil občerstvení na Světlance.

Vedle se nacházel Zamarajevův vinný krámek „Nektar, balzám“.  Můj děda pravidelně navštěvoval Zamarajeva. Přátele popíjeli a rozmlouvali na filozofská témata. Pak se šli občerstvit k dědovi. Pak se zase vraceli k Zamarajevovi…

-         Jseš príma chlap, tvrdil Zanarajev,-i když jsi Žid.

-         Jsem Žid jen z otcovy strany,- říkal děda,- ale po matce jsem Nizozem!

-         Ty jo! – kladně se vyjadřoval Zamarajev.

Za rok si spolu propili krámek a projedli občerstvení.

Postarší Zamarajev odjel za syny do Jekaterinburgu. Děda šel do války. Začala Japonská kampaň. Na jedné z armádních přehlídek si ho všimnul Panovník. Děda byl sedm stop vysoký. Mohl si dát do pusy celé jablko. Knír dosahoval nárameníků.

            Panovník se přiblížil k dědovi. Pak se s úsměvem dotkl prstem jeho hrudi.

            Děda byl okamžitě převeden do gardy. Byl tam snad jediný semita. Byl zařazen do dělostřelectva.

            Když koně bývali vysílení děda vlekl dělo po bažinách.

Jednou se oddíl účastnil obležení. Můj děda se dál do útoku. Dělostřelci měli podpořit útočící. Děla však mlčela. Jak se pak zjistilo, dělostřelci nemohli pořádně zamířit – dědova široká záda zacláněla pozice nepřítele.

            Z vojny děda přivezl pušku a několik medailí. Zdá se, že dokonce byl i kříž sv.Georgie.

            Týden děda pařil a utrácel. Pak se nechal zaměstnat jako vedoucí recepční v podniku „Edém“. Jednou si pohádal z pomalým číšníkem. Začal řvát. Bouch pěstí do stolu. Pěst se najednou ocitla v šupleti.

            Děda neměl rád nepořádek. Proto se k revoluci postavil záporně. Dokonce trochu zpomalil její chod. Stalo se to tak.

            Lidoví masy z okrají města namířili do centra. Děda si pomyslel, že začíná židovská pohroma. Vzal si pušku a vylezl na střechu. Když masy se přiblížily, začal střílet. Děda byl jediným obyvatelem Vladivostoku, který učinil odpor revoluci. Nicméně revoluce přece jen zvítězila. Lidové masy pronikly do centra bočními uličkami.

            Po revoluci můj děda utichl. Zase byl skromný řemeslník. Jen občas dával o sobě vědět. Tak jednou zničil pověst americké firmy „Mercher, Mercher a spol.“

Americká firma přes Japonsko dodala na Daleký Východ rozkládací postele. Tenkrát to byla senzační novinka. Tovární značka „magic bed“.

            Postele vypadaly zhruba jako dneska. Kus barevného plátna, péra, hliníkový rám…

            Můj pokrokový děda namířil do obchodního střediska. Postel byla postavena na speciální vyvýšení.

-         Americká firma představuje novinku! – vyřvával prodavač. -  Sen starého mládence! Nenahraditelná na cestách! Pohodlí a něha! Přejete si zažít?

-         Přeju,- řekl můj děda.

Sundal si boty bez rozšněrování a položil se.

Ozval se praskot, zahučela péra. Děda se ocitl na podlaze.

Prodavač s sebevědomým úsměvem rozložil další exemplář.

Zvuky se opakovali. Děda si nezřetelně zanadával, a třel si otlučená záda.

Prodavač instaloval další postel.

Tentokrát péra vydržela. Zato v tichosti se podlomili hliníkové  nohy. Děda měkce dopadl na zem. Brzi celá místnost byla zavalena troskami kouzelných postelí. Viseli úryvky pestrého plátna. Matně se leskly ohnuté trubky.

Děda chvíli smlouval, pořídil si obložený chlebíček a vzdálil se.

Pověst americké firmy byla zničena. „Mercher, Mercher a spol.“ začali obchodovat s křišťálovými lustry…

Děda Issak hodně jedl. Veky nekrájel na kousky napřič, ale podél, na dva kusy. Na návštěvě babička Rája se pořád za něj musela červenat. Před návštěvou děda obědval. To nepomáhalo. Kusy chleba skládal na půlky. Vodku pil ze skleničky na limonádu. Když se přinesl moučník, žádal aby se hlavní jídlo neodnášelo. Po návratu domů s úlevou večeřel.

Děda měl tri syny. Mladší, Leopold, jako mladík odjel do Číny. Odtamtud do Belgie. O něm bude samostatné vyprávění.

Starší Michail a Donat měli vztah k umění. Opustili provinční Vladivostok. Usadili se v Leningradě. Za nimi se přestěhovali i babička s dědou.

Synové se oženili. Vedle dědy vypadali slabě a nemohoucně. Obě snachy si potrpěli na dědu.

Nechal se zaměstnat ve správě domů. Večer opravoval hodinky a elektrické vařiče. Pořád měl obrovskou sílu.

Jednou v Ščerbakově uličce ho urazil řidič naklaďáku. Snad nadával do židovské svině.

Děda se chopil korby naklaďáku. Zastavil auto. Dál stranou řidiče, který vyskočil z kabiny. Nadzvedl naklaďák za nárazník. Otočil ho napříč ulice.

Světla auta se upírala do budovy lázní. Zadek zas do plotu Ščerbakovské záhrady.

Řidič se rozplakal když pochopil co se stalo. Střídavě plakal a vyhrožoval.

 

-         Přetáhnu to heverem! – říkal.

-         Riskni…- na to děda.

Naklaďák strávil v uličce dva dni. Pak se přivolal jeřáb.

-         Proč jsi mu prostě nedal do huby? – tázal se otec.

Děda si zamyslel a odpověděl:

-         Obávám se, že mě to zláká…

            Už jsem zmínil, že jeho mladší syn Leopold skončil v Belgii. Jednou se od něj hlásil člověk. Jmenoval se Moňa. Moňa dědovi přivezl smoking a obrovskou nafukovací žirafu. Zjistilo se, že žirafa sloužila jako stojan na klobouky.

            Moňa nadával na kapitalizmus, obdivoval socialistickou industrii, pak odjel. Děda byl záhy zatčen jako belgický špion. Dostal deset let bez práva dopisování. To znamenalo popravu. On by to ani nevydržel. Zdraví muži špatně snášejí hlad. Na tož zvůli a hulvátství.

            Za dvacet let otec začal vyřizovat dědovi rehabilitaci. Děda vyl rehabilitován z důvodu, že ke zločinu nedošlo. Jsem zvědav, k čemu tedy došlo? Proč ukončili tento nehorázný a zábavný život?..

            Často si na dědu vzpomínám, i když jsme se neznali.

            Například někdo z přátel se diví:

-         Jak můžeš pít rum z hrnku?

Hned si vzpomínám na dědu.

Nebo mi manželka říká:

-         Dneska jdeme na návštěvu za Dombrovskými. Měl by ses předem naobědvat.

A zase vzpomenu na tohoto člověka.

Vzpomínal jsem na něj i ve vězeňské cele…

Mám několik dědových fotek. Moje vnoučata, až se budou listovat s albu, se nás budou plést.

---