vzpomněl jsem si

na příští léto

na ten čas

kdy polednem

ulicí

poběží pes

vzduch se zachvěje

radostí

vstříc

chladivým stínům

ustřižené

pramínky

líných rozhovorů

budou padat

dolů

(z oken

otevřených

hladově

dokořán)

mezi mlčenlivé chodce

odkudsi zazní

volání o pomoc

tiché

tišší

než dech novorozeněte

v nulté hodině

ale sotva se kdo otočí

nesnesitelně

nekonečná

je rozlehlost samoty

co se do nás zakusuje

jako zrezivělý vrut

do měkkého dřeva

a vždycky to

trochu zabolí

(zvlášť když venku

je dost přes třicet)

přesto

nikdy nebude chvíle

kdy slovo milovat

by znělo

opravdu hloupě…