Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Kim se proplétala mezi troskami domů. Ohořelé trosky působily krutým, bolestivým dojmem. Navíc to byly trosky její rodné vesnice. Navíc to byly trosky její rodné vesnice. Kim nezajímalo, kdo tu vesnici vypálil. Zda to byli Číňané, severní Korejci, jižní Korejci, nebo někdo docela jiný. To nebylo důležité. Důležité však bylo, že jí nezbyl nikdo. NIKDO! NIKDO! nikdo...
To slovo jí znělo v uších v rytmu vybuchujících salv. Zvuk zněl ještě vcelku blízko. Kim už neplakala. Neměla na pláč dostatek sil. Jen cítila neuvěřitelnou vnitřní bolest. Bolest ztráty, bolest samoty. Přála si, aby to byl sen, jenže on to sen nebyl! Její maminka, sestřička i oba bráškové jsou mrtví! Ona měla štěstí, že v okamžiku, když přišli ti vojáci, byla s vědrem pro vodu a stihla se schovat.
Kim si vzpoměla na svého brášku. Vzpoměla si, jak si s Hanem hráli, jak jednou Kim rozbila hliněný hrnec, a svedla to na Hama. Opět se jí sevřelo hrdlo, když si uvědomila, že se za to bráškovi už nikdy nebude moci omluvit. "Promiň, bratříčku, prosím Tě odpust mi to!", šeptaly její rty.
Kim pokračovala ve své bezcílné cestě mrtvou vesnicí.
Náhle uviděla zbytky psí boudy. To byla přeci sousedovic. Měl v ní fenku vlčáka a šest štěňat.
Kim sebrala odvahu a šla se podívat.
Fenka a pět štěňat byly zavaleny pod troskami budky a domku. jedno štěňátko - Kim jej znala, byl to malý černý pejsek - byl zavalen jen napůl. Pohled na něj byl hrozný. Zadní nožičky a kus zad byly zavaleny těžkými troskami. pejsek měl vykulené oči, vyplazený jazyk, na tlamičce a čumáčku zbytky zaschlé krve.
V tu chvíli se v Kim cosi zlomilo. Rozplakala se. Tak jako ještě nikdy. Plakala dlouho, až do nic, ale pláš úlevu nepřinášel. Plakala a plakala. Pomalu šla pryč z mrtvé vesnice. Bože ty oči jí pronásledovaly. Ty věrné psí oči, zkřivené a vykulené bolestí. Oči štěněte, které nechápalo proč a zač muselo zemřít.
Kim několik dní bloudila po kraji. Živila se kořínky, pila vodu z potoka, až v jedné vesnici se jí ujala rodina, které ve válce zabili syna.
Kim už nikdy nepromluvila. Stala se němou. Lidé ji měli rádi, neboť byla hodná a laskavá ke každému. Říkali si ale, že je asi tak trochu blázen. Proč by se jinak vždy tak usedavě rozplakala, když spatří psa?
Písmák