Zensky, ach jo..

snad to trochu pobavi...

Bylo hodně pozdní odpoledne, načervenalé slunce olizovalo svými paprsky ptačí hovínka na našem parapetu. Dobrou chuť. Moje prsty bloudily nad klávesnicí bez cíle, jen tak lechtaly klávesy, ale se žádnou se důvěrně neseznámily. Čekám na můzu, ale ta má asi opar a nechce se líbat. Papír po písmencích marně toužil už skoro hodinu. Civěl jsem na něj, jako bych čekal, že se na něm začnou samy líhnout. Zkoušel jsem myslet na něco veselého, ale na nic jsem si nevzpomněl. Posledních pár týdnů se mi to nepovedlo ani jednou. V depresi nemůžu psát. Kdybych byl jedním z těch spisovatelů, co nejlépe píší jen pod emocionálním tlakem, popsal bych teď i hajzlpapír na záchodě. Ale ne, já musím mít pohodu. Konečně se se mnou vlna smutných emocí rozloučila, knedlík z krku se rozplynul a já mohl zase v klidu pracovat. Rozehrál jsem na klávesnici svou symfonii pro dva prsty, lépe jsem se to zatím nenaučil, knížka hned tak nebude. Můj virtuální vrah právě vyšel z nemocnice, kam uložil nálože. Při odchodu v atriu nemocnice ještě zalaškoval s květinářkou, krásnou blondýnkou a koupil jí rudou růži. Culila se a chichotala jak při prvním polibku, no jo on je frajer. Pak odchod, rána a na jeho vůz se s prachem bývalé nemocnice pomalu snese i rudá růže. Přimhouří levé oko a zdvihne pravý koutek úst, smete květinu stěrači, je taky docela cynik. Nemocnice se sesunula i s jeho cílem. Krásnou blondýnkou, Luckou. Sakra, backspace už žene kurzor o sedmadvacet znaků do leva. Šéfem konkurenčního gangu.
Takhle ne, potřebuji resetovat hlavu, podívat se mezi lidi. Začít se zabývat chvíli taky myšlenkami někoho jiného, ne jen svými dost jednosměrně zaměřenými. Vypnul jsem noťase a šel do obýváku za Jirkou. A Jirka zrovna odcházel do hospy za Martinem, výborně, přidávám se.
Nasedli jsme s Jiřím do auta a odjeli jsme.
„Hmmmm, Já bych ji zabil.“ oznámil jsem do ticha.
„To bys mi ani nemusel platit, pro kámoše zadarmo“ usmál se Jiří.
„Hlavně by mi to nepomohlo a andělé se přeci nestřílejí. A už bych ji neviděl“
„Romantiku, debile. Zastřelim Járu“ nadhodil Jiří.
„Ach jo, asi bysme měli držet hubu“.
„Ty sis začal, ty se o ničem jinym nebavíš, vždycky to sklouzne k Lucce, seš jak naprogramovanej. Posledně ses k ní dostal od cen hovězího..“
„Jo, ona věděla kde koupit to nejlepší co nejlevnějc, to by mi nepomohlo, zabít Járu. To by mi teda asi pomohlo, ale copak jí to můžu udělat ? Tys ji na té akci neviděl, takhle šťastnou sem jí neviděl už strašně dlouho. Se mnou taková byla pár měsíců, než se to zkazilo. Teď sem zase viděl Lucku takovou do jaké jsem se zamiloval.“
"Taková je vždycky, když se zrovna nezbavuje chlapa. Jo vopíchal sem Soňu, to je manželka kluka ze střediska pro výběr personálu, kterej testuje fyzickou zdatnost. Po tý holce jedou všichni chlapi co jí znaj. Víš jak mě sere, že se s tím nemůžu před nima pochlubit ? Když tam o ní básní a já tam musim držet hubu, peklo " Zkoušel Jirka nenásilně přejít na jiné téma.
"Ty se ho bojíš ?" Jirka je na tom fyzicky dost dobře, kdybych ho chtěl zranit, musel bych použít něco dlouhého a ostrého. A on by musel spát.
"Von je dvoumetrová nabušená vopice. Tahá Hummery. Třikrát vyhrál nějaký to mistrovství v silovejch soutěžích. Kdyby mě načapal se Soňou v posteli, vyhodí mě z pátýho patra jak vohryzek."
"Máš si najít roštěnku co bydlí v přízemí. Ona je to v podstatě kromě sexu taky taková adrenalinová záležitost. Trocha neopatrnosti a si mrtvej" zasmál sem se mu." Ty jo kdybych načapal Lucku s někým v poste.."
„Sme tady “ utnul Jirka mou slovní salmonelu a zaparkoval vůz k chodníku „ kecat s Tebou v autě bych už nevydržel“
„Kecat se mnou v baru vydržíš ?“
„Až v sobě budu mít třetí tequilu, tak si mel co chceš.“
Martin už tam byl, čekal na nás a zatím pil jen kafe. Pohled na mne mu prozradil, aby z konverzačních témat vypustil všechna od kterých bych se mohl dostat k Lucině. Očividně ho nic nenapadlo, takže pozdravil a objednal tequily, což Jiří ze stejného důvodu přivítal. Sledoval jsem holky kolem, asi budu dlouho sám, z tohodle si prostě nevyberu.
"Martine, už Ti Jirka říkal o svym novym extrémnim sportu co vymyslel ?" Oba se na mě nechápavě podívali.
"Jmenuje se to „vopíchej ženskou toho nejnebezpečnějšího chlapa co znáš".
Jirka se zasmál a vysvětlil Martinovi pointu. Na alkohol sem přestal mít chuť, místo další tequily jsem si dal kafe, zatím co kluci si dávali další citrony. Za chvíli byli načatí na tolik, že jim přestalo vadit téma Lucka, jenže mě střízlivému se přestal líbit úhel pohledu, za který to vzali. Jiří mi nabízel odstřel obou, mrzačení jednoho nebo druhého. Martin mi zas nabízel služby své bezpečnostní agentury, která je oba ochrání, když mu dobře zaplatím, Jiří mi z kamarádství svoje služby nabízel úplně zdarma a jako bonus přihodil ještě i mou euthanasii... Já jsem si vzal od Jiřího klíčky od vozu a jel jsem radši domu. Cestou jsem si koupil dvě lahve červeného, protože i když jsem ujel klukům a jejich kecům, před mou debilně bujnou fantazií jsem neutekl a stále si představoval situace, za kterých mi Lucka padne do náruče. Doma jsem se svalil na postel a i když jsem si to stokrát zakazoval, stejně jsem ji poslal sms na dobrou noc. Neodpověděla, omráčil jsem se modrým portugalem.
Ráno mě vzbudil telefon. Lucka, prý našla ještě pár mých věcí ve svém bytě. Je sama, tak jestli se chci stavit pro věci a na kafe, můžu. Potvrdil jsem, že přijedu. Teď mě jako rána kladivem zasáhla kocovina. S třeštící hlavou jsem hledal nějaký prášek, nikde nic, ani polomrtvý Jirka nic neměl. Zatnul jsem zuby a vyrazil. Stavil jsem se v lékárně. Chtěl jsem po prodavačce něco účinného a rychlého na bolahlav. Vrazila mi krabici za čtyřnásobek ceny ostatních léků. Prý je to to nejrychlejší a nejlepší. V autě jsem balík rozbalil, nebyly v tom žádné tabletky, ale čtyři pytlíky s něčím co se má nasypat do vody a vypít. Nemám v autě žádný porcelánový servis a ani blbá sklenička se tam nenajde, natož abych tam měl zavedený vodovod. Nasypal jsem si obsah jednoho pytliku přímo do pusy. Byl to prášek v plném významu toho slova. Strašně jemný prach mi ucpal všechny roury v krku. Po chvíli mě ale skutečně hlava nebolela a já sem celkem fit zazvonil na Lucku. Otevřela mi a začala servírovat kafe na stůl. S obřím knedlíkem v krku jsem se jí ptal na to jak jde život. Snažil jsem se nevzbuzovat lítost a dělat tvrďáka.
„Je mi docela smutno, když sem tak sám doma, večer“
„Máš tam Jirku ne, jak se má ?“
„I když je doma, cejtim se sám, ale ten je pořád někde v hospodě, nebo shání nějakou roštěnku, když to na něj přijde. Mě teda taky chybí ženská“
„Myslim, že zrovna ty nebudeš mít problém si nějakou sbalit ne ?“
„Já nechci nějakou roštěnku, je pravda že mi teď leze do postele pár ženskejch, ale já už chci něco jinýho víš ? Ani sex už teď pro mě neni tak důležitej jako ten pocit zamilovanosti o který sem přišel“
„No já budu muset jít, vem si ty věci a někdy zase ahoj jo ?“
Dělat tvrďáka se nepovedlo. Jsem debil. Zase se v ní pokouším vzbudit odpovědnost za něco co si ochočila. Jenže ona není malý princ a já mám k růži taky daleko.
„Ahoj“ bez polibku, ona by mi ho dala, ale já bych se asi nedokázal odtrhnout, tak to nepokouším. Cestou zpět domu mi zas běží v hlavě film s tím, co všechno jsem jí chtěl říct. A pak si gratuluju, že sem jí to neřekl.
„Kdes byl ?“ ptal se Jirka.
„U Lucky, jak ti je, v kolik jste včera skončili ?“
„Včera jsme teda rozhodně neskončili, byly tři když jsem vystupoval z busu“
„Tady jezdí bus ?“ přistěhoval jsem se nedávno a ještě jsem neměl okolí zmapované. MHD jsem ale stejně nikdy nemínil použít.
„Jo staví pět minut odtud, možná by ses taky mohl někdy cvičně projet.“
„Já dávám přednost autu, vždycky si v něm sednu. Vždycky je místo u okna, a většinou znám všechny spolucestující.Ty taky jezdíš do hospy autem radši než MHD“
„Se mi nechtělo včera čekat až bus přijede, ráno bych pro auto tím busem zajel“
„Jak to že vypadáš tak čerstvě, když jsi šel tak pozdě spát ?“ Zajímal jsem se.
„Vzal jsem si pár brufenů“
„Když jsem se ráno po něčem sháněl, tak jsi mi říkal, že nic nemáš“
„Fakt ? to sem asi ještě spal a promluvil za mě můj smysl pro sebezáchovu. Co kdybys mi všechen sněd a na mě nezbylo až se proberu. Jedeš se mnou ?“
„Do Košic ?“
„Jo, je to dlouhá cesta pro jednoho. Si můžem pokeca... si můžem pustit rádio“ navrhnul Jiří
Na východě slovenska jsem ještě nebyl, neměl jsem na dnešek žádné plány, cestovat autem mě baví a mám ještě pár drobností o Lucině, které jsem potřeboval sdělit světu. Během 7 hodinové cesty alespoň část z nich stihnu říct. A hlavně jsem nechtěl zůstat sám se sebou.
„Jasně jedem“
„Jirko, jako to, že tě ještě žádná ženská nesbalila ?“
„Žena je věc“
Znám tohle Jirkovo rčení, poslední dobou ho používá často.
„Tím svým extrémním šovinismem odrazuješ ženský od vztahu s tebou a přicházíš tak o něco úžasnýho“
Soucitně se na mě podíval „hlavně že ty si o to nepřišel“, lehce narazil na můj trvalý těžce depresivní stav z rozchodu s Luckou.
„Náhodou sem rád, že sem poznal co to je opravdová láska. Je to úžasný, jen je škoda, že sem svou první lásku poznal až teď a s Lucinou.“
„No mohl jsi být takhle v prdeli už poněkolikáté, je fakt škoda že je to jen jednou.Jak se liší první láska od druhý ?“
Poslední tázací věta mě překvapila, protože si myslim, že mý keci jsou dobrý jen pro mě a ostatní je poslouchají jen ze soucitu. Tak mě zájem překvapil, ale možná je Jirka unavený a nechce usnout za volantem, tak se baví i o nebezpečných věcech.
„První lásce člověk propadne tak, že druhýho člověka zbožňuje natolik, že mu ke štěstí stačí jen být v jeho blízkosti, materiální věci jdou stranou. Bohužel dospělá ženská čeká a chce od chlapa víc než to, že na ní bude obdivně čumět z postele. Čeká, že se zapojíš do společného života v realitě. Druhé a další lásky už bereš racionálně“
„Sem nějakej unavenej, začínám usínat za volantem, vem to za mě“ řekl Jirka a zastavil u krajnice. Nezajímali ho rozdíly v láskach, byl unavený. Prohodili jsme se u řízení a on hned usnul. Pustil jsem si rádio. V Košicích jsem Jirku vzbudil, neznal jsem jméno hotelu kam jsme mířili. Jirka měl očividně nastudovanou mapu, takže jsme se bez bloudění dostali k hotelu Sokol. Byl to poslední dům ve městě směrem na sever.
„Měl by sis najít novou ženskou, vyrazit klín klínem“ začal Jirka cestou na recepci.
„Já hledám, hledám, ale Lucka nasadila laťku strašně vysoko, víš já bych ji chtěl zpátky a pokračovat v tom co sem k ní cejtil. Nová ženská to se mnou bude mít strašně těžký, budu ji pořád konfrontovat s Lucinou a už nebudu tak plnej citu. Bojim se vztahu na racionalnim základu. Už to nebude vono to krásný.“
„Tak ji znovu sveď, jestli něco umíš tak balit ženský“.
„Těžko můžu balit holku, který sem rok dokazoval, že sem pro život neschopnej.“
„Jsme tady, uvaluju embargo na tvuj citovej život, Lucinu a ženský vůbec“. Dorazili jsme k recepci a zapsali se.
Jirka je extrémní šovinista. Deptá ho jakýkoli kontakt se ženskejma, kromě těch pár vteřin sexu. Takže se rochní v mém stavu, aby získal dalšího vojáka do řad jemu podobných.
Byl večer a hotelová restaurace byla zavřena. Po ubytování se, jsme s Jiřím zajeli do nonstop supermarketu pro nějaké víno a něco na zub. Krutou chvilku si Jirka zažil když si kupoval hroznové víno a hodlal ho zvážit na váze a vytisknout si z ní cenovku. U ovoce byly váhy dvě. Jenže jedna byla vypnutá a nepřišli sme na to jak ji zapnout a druhá hlásila, že nemá papír na etikety. Jirka se rozhlížel, ale nanašel co hledal, mužský personál tu nebyl, obrnil se a se zoufalstvím v očích přistoupil k jedné pokladní.
„Dobrý den“ začal Jirka slušně.
„Dobry“ podle jmenovky na prsou to byla členka exodu postsovětských obyvatel na západ.
„Chtěl bych si zvážit tohle víno, ale ty váhy nefungují“
„To musite zvazit“ konstatovala pokladní, když na pytlíku s vínem svým cvičeným okem neviděla cenovku.
„To sem chtěl, ale jedna váha je vypnutá a v druhé není papír“ zkoušel štěstí Jirka.
„Tak to dejte na tu druhou“ odvrátila briskně jeho útok pokladní a její pohled říkal, že s někým takhle blbým se ještě nikdy nebavila.
„Na tu kde není papír, nebo na tu vypnutou ?“ chtěl vědět Jiří a viděl jsem jeho ruku masírovat místo, kde obvykle nosí pouzdro s pistolí.
„Prosim vas dajte mi to“ vytrhla Jirkovi pytlík z ruky a s pocitem, že když se teď obětuje, ten idiot rychle vypadne, vyrazila s Jirkou v patách k oddělení ovoce-zelenina. Nejdříve hodlala svou nadřazenost dokázat na vypnuté váze, ale ta zůstávala k jejímu snažení netečná. Zkusila tedy tu na které svítil nápis „dosel papier“. Ta sice po několikerých stlačeních symbolu s vínem a jednom pokusu na mandarince vydávala alespoň pípání, ale tím si své poslání splnila a cenovku nedala. S krajním opovržením nad tak nízkou životní formou jakou je Jirka se na něj otočila a pronesla: „no to přeci musitě někoho asi zavolat ne ?“ Zkoprnělému Jirkovi vrazila do ruky pytlík s vínem a odešla středem. Koupili jsme si tedy k červenému sýr a zajeli ten zážitek strávit do hotelu. Jiřímu to však vůbec náladu nezkazilo, těšilo ho, že jeho názor na ženy je jediný správný a znovu potvrzený. Já zrovna neměl moc argumentů abych mu to vyvracel, tak jsem jen poslouchal jeho plány na internaci k sexu již nevhodných žen v ghetech a podobně. Naštěstí jsem brzy usnul.
Ráno mě vzbudilo bouchnutí dveří. Byl to Jirka. Odněkud se vracel a byl tam celou noc. Asi odešel, když jsem se zadíval na svý oční víčka zevnitř.
„Vstávej, jdeme na snídani. Dneska jedem domu, zítřejší schůzka mi odpadla a ta dnešní je jen dopoledne. Po obědě jedem domu“ oznámil mi.
Tak jsem se obléknul, sbalil si a šli jsme do restaurace na snídani.
„Maj tady úžasnej bordel“ obohacoval můj prožitek ze snídaně Jirka.
„Za dveřma leží ženská ohnutá o stůl, je u ní krabice s gumama a kdo chce může se v ní udělat, jen za cenu vstupnýho, to je bomba. Pak sou tam i normální kurvy co choděj na pokoje, ale já se udělal 3x v týhle. Člověče ani se neotočila, prostě tam tak ležela ohnutá. Ideální ženská do života. Hned bych si ji vzal domu.“
„Proč sis ji nevzal ?“
„No ona nic neřikala, byla zticha, to víš, že sem se ptal, ale nereagovala. Prostě věc. Na sex. Takovou ještě potkat..“zasnil se.
„No kdybys ji měl doma, asi by se občas pohla a možná by i něco řekla“
„Blbost, nepolidšťuj mi mé idoly. Koupil bych jí nádhernej stůl, zaved ji kapačku do žíly, aby se mi po bytě moc necourala pro jídlo a na záchod....“ zasnil se Jirka.
„Si kup gumovou“
„Seš vůl, guma je guma a vlhká holka je vlhká holka, to nenahradíš“
Dojedl jsem, za pokoj už Jirka zaplatil když se vracel z bordelu. Nastoupili jsme do auta a vyrazli do centra. Jirka zajel před budovu místní vojenské posádky a šel něco projednávat. Já si zatím šel prohlédnout město. Myslel jsem na Lucku. Na její dominantní chování a jak mě nevadilo dělat jí radost. Úplně sem potlačil svý potřeby, aby byl prostor pro plnění jejích přání. Pak mě nechala, protože jsem neměl žádný svý plány a žil její život. Byl sem takovej vůl a ne chlap. Nevěděl jsem si s láskou rady, za tuhle lekci jsem jí já a všechny mé příští partnerky vděčni. Rozzvonil se mi telefon. Dia, má exmanželka.
„Slyším“.
„Ahoj, v kolik si přijedeš pro Janinu ?“
„Kolem 10 jako vždycky“
„Pojedete za mámou do Unhoště ?“
„Posledně jsem se s ní chytnul. Zůstaneme v Praze“
„Teď bydlíš s Jirkou co? To se mi vůbec nelíbí“
Dia je teď militantní feministka a ve stejném duchu likviduje sociální vývoj i naší dceři. Zná Jirku a asi se bojí střetu svých hodnot vštěpovaných Janče s Jirkovým pohledem na svět.
„To je mi celkem jedno, ale neboj bude to v pohodě“
„Ahoj“ zavěsila
„Čau“ tichému telefonu.
Dál jsem se procházel městem a díval se hlavně po ženských. Ale žádná mě nezaujala. Některé byly krásné, ale já mám furt v hlavě svou Lucku a žádná jiná jí tam zatím nedokáže nahradit. Zas telefon. Jirka, skončilo mu jednání, zítra už opravdu nic nemá tak jedem domu. Zajel jsem před kasárna a naložil Jirku. On se najedl během jednání, mě stačily bagety u benzínek a tak sme vyrazli. Jirka usnul se zavřením svých dveří a probral se u cedule PRAHA.
„Zítra si přivezu Janinu k nám, chovej se slušně“ oznámil jsem mžourající mrtvole.
„Já se jinak než slušně chovat neumím“ zakopal Jirka mé naděje hluboko pod zem.
„Buď galantní a gentleman aspoň před tim děckem, ať z ní neni lesba“
„Myslím, že pod vlivem Dianiných názorů na chlapy, bys od ní normální vztah k chlapům neměl moc očekávat“.
„No pokud se k ní budem chovat slušně, může si udělat svůj vlastní názor. Jenže jestli ji budeš mužskym vzorem Ty...“
„Po víkendu si musíme udělat čas na účty, bytná volala že, že máme nějaký nedoplatky či co“
„Myslíš že bych měl vzít Lucku na kafe ?“
„Budem dělat účty na Lucku už se vyser, ona Tě nechce, ať budeš dělat cokoli, ona Tě prostě nebude chtít. Můžeš s ní trávit kolik času chceš, měla rok a půl na to aby Tě poznala“
„S Járou se rozešli čtyřikrát a stejně to zkouší znovu“
„Ty nejsi Jára, a jestli si myslíš, že jí dostaneš teď když se ona snaží sbalit Járu tak seš fakt mimo“
„Jenže kde si mám kurva někoho najít. V mém okolí žádná ženská se kterou bych chtěl být neni.“
„Tak si dej oraz, ti to neublíží“
„To neni ono, cejtim se takovej prázdnej. Vem si že existuje nějaká stupnice radosti.Vod nuly do sta. Když sem sám dokážu krásný věci prožívat tak do desítky, když se vo tu radost můžu podělit tak je to stovka jak vyšitá. Prostě potřebuju občas někomu říct že je mi dobře, nebo blbě“
„To řekni mě“
„Seš vůl“
Zastavili jsme před domem. Já šel nahoru a Jirka si jel ještě něco zařídit do města. Sednul jsem si k televizi a usnul jsem. Vzbudila mě SMS. Od Diany, kdy přijedu. Mrknul jsem na hodinky, už je zítra. Napsal jsem že za půl hodiny jsem tam a snažil se vypravit jak nejrychleji to šlo.
„Ahoj“
„Čau“
„Ahoj Jani, tak jedem“
„Ahoj tati, jedem za babičkou Věrou ?“
„Ne dneska jedem ke mě domu“
„Za Luckou a Belinkou“ vrazila mi svejma rozzářenejma očima kudlu do srdce.
„Ne“ vyblekotal jsem
„Ahoj Dio“
„Ahoj mami“
„Ahoj Jani“
„Kde je Belinka ?“ ptala se Janina po Lucky psovi, kterého jsem bral vždycky s sebou na výlety. Lucka k mé mamce nejezdila, mamka jí nesnesla, ale Belu jsem bral na vesnici pravidelně.
„Ta je doma, Lucka taky, ale už se s nima nebudem nikdy vídat a nebudem o nich mluvit. Jo ?“
„Proč ?“
„Nezlob, prostě se už o nich bavit nebudeme“ řekl jsem dost ostře na to, aby do éteru nepoložila další „proč“
Jirku jsme zastihli doma v trenkách. Mě se chtělo strašně na velkou, nechal jsem tedy seznámení na nich a zalezl si na záchod.
„Ty seš hobit ? Ti mají chlupaté nohy i dole“ slyšel jsem Janinu, jak nevinně naráží na Jiřího chlupatou postavu.
„Ty seš ženská co ?, ty moc nepřemýšlí tam nahoře “, zalitoval jsem naléhavosti své potřeby. Reagovat z toalety mi připadalo nedůstojné, tak jsem se snažil uspíšit svůj návrat mezi ně co to šlo.
„Ženy jsou nositelky pokroku, abys věděl“zaproklamovala Janinka, něco z mamčiných hesel.
„Žena je tak nositelkou kundy“
„Ahoj děcka, tak co budem dneska dělat ?, co takhle zajít do ZOO“ snažil jsem se ohřát atmosféru v místnosti a oživit konsternovanou Janu.
Sobotu bez Jirky jsme strávili v ZOO, na houpačkách a v Aquaparku. Janinu jsem vrátil v půl sedmé tchýni, Dia doma nebyla. Cestou od Diany jsem napsal Jirkovi, jestli by nešel na pivo. Odpověděl strašně rychle, že na mě počká na Kučerovce, což je hospoda 20 metrů od domu. Ideální vzdálenost pro lidi jako já, co vzdálenosti nad 50 metrů překonávají zásadně autem.
„Čau vokurko, cos dneska dělal ?“ zeptal jsem se Jiřího.
„Stavil jsem se u Luciny na kafi. Asi tě to potěší, ale s Járou jí to nevyšlo, dostal rozum a řekl jí, že nevěří, že by to mohlo fungovat a chodit s ní nechce. Je už měsíc sama. Tohle jí přeju, je to sice kamarádka, ale tohle jí přeju.“
„To je super zpráva, fakt mě potěší zjištění, že je radši sama, než se mnou..“
„Buď rád, ona neumí s nikým žít. Vždycky jí to vydrží rok a konec. Ona si myslí, že v chlapech něco hledá a nemůže to najít, ve svejch dvaceti osmi měla nejdelší vztah rok a půl. To nebude chyba v těch chlapech. Ve skutečnosti hledá něco v sobě, něco co tam ale bohužel vůbec neni.“
„Co ty psychoanalytiku ?“
„Schopnost být šťastná i bez počáteční zamilovanosti, protože ta časem vždycky zmizí. Jakmile se vztah přehoupne přes ni, jí to přestane bavit a hledá někoho nového. Ona na to brzo dojede a to už bude pozdě.“
„Hmm chtěla děti a bude je chtít čím dál víc, blbý je, že ty děti jí v tomhle nezastaví, když se rozhodne odejít tak jde přes mrtvoly..., já umím dělat krásný děti a je dobře, že sme se k nim nedostali. A nechci aby byla nešťastná, ale jí už nikdo nepomůže. Hele já vim, že u ní už nemám šanci, strašně mě to štve a hodně pomalu se s tím srovnávám.No nic, půjdeš se mnou zejtra nakoupit nějaký hadry ? Potřebuju kalhoty, ale neumim nakupovat a žádnou ženskou sem na to nesehnal“
"Jo jasně, taky si potřebuju něco koupit"
Zbytek debaty se točil kolem Jirkových šovinistických názorů a mé chabé obrany ženských práv a jejich práva na existenci"
Ráno jsem cítil slabé svrbění v konečcích prstů, dneska bych možná něco napsal, ale Jirka už byl připraven na nákupy.
"Kdes vzal ty hadry ? Vypadáš jak prodavač" zasmál jsem se Jirkovu úboru.
"Jestli se ti na tom něco nelíbí, tak je to tim, že žereš málo mrkve, je to dobrý" dostalo se mi odpovědi.
Zajeli jsme do Kotvy, zaparkovali v podzemních garážích a vyrazili vzhůru za gatěma. Když jsme se procházeli mezi regály a snažili se vybrat něco nositelného, přitočila se k Jirkovi nějaká ženská a zeptala se:"Dobrý den, nemáte tu nějaký kostýmek na míry 110,130,150 ?" Aniž by se Jirka na dámu podíval, odpověděl: "na sněhuláky nic nemáme, přijďte v sezóně". Slova jež se linula z paní jsem přes svůj vlastní smích neslyšel. Prohlížel jsem si kalhoty, značkové džíny Levis. To že byly jako odřené a potrhané, budiž, ale že byly rovnou i flekaté mě odradilo. Důvody proč chci svoje staré kalhoty vyhodit se dostaly do módy. Super, ale já bych prostě chtěl normální čistý džíny.
"Ahój Honzó" ozvalo se mi za zády ženským hlasem. Chvíli jsem se na slečnu díval a probíral svoje úlety za posledních pár let. Ne nikam nepasovala, se svými proporcemi koneckonců pasovala málokam.. Takovej úlet bych si pamatoval. Slečna byla, tak jak to maj podobné typy nesmyslně ve zvyku, nastřelená v elastických kalhotech, aby si byli všichni jisti, že ani nohy nestojí za nic. Pak mi to docvaklo, Gábina, ze základky, moje školní láska. Docela přibrala holka.
"Ahoj Gábi, ty tu pracuješ ?
"Jojo,vopruz" otráveně se prohnula a rukou ukázala na všechno kolem " co děláš ty ?"
"já píšu, články do novin, povídky a tak, nic čím bych se mohl chlubit na večírcích"
"Ty jo to se máš, nemusíš vstávat a poslouchat kdejakýho kreténa co ti šéfuje" hlavou ukázala na plešatějícího čtyřicátníka, který kličkoval mezi stojany směrem k nám.
"Budu muset jít, dělám v ženskym tady nemám bejt, stav se někdy na kafe. Napiš si moje číslo a někdy zavolej" nadiktovala mi svůj telefon a já si ho uložil.
"Zavolám, měj se".
Jako sexuální objekt jsem si ji nezařadil, ale byl jsem zvědavý jak se má. Pozvu i Martina, chodil na základku s námi a s Gábinou dost kamarádili. Navíc on má baculky rád. Džíny jsem si nakonec vybral u Vilného Delvina. Klasické modré, Jirka mi je schválil, sedly mi na první pokus. Tak sem je koupil a štastnej jak veš, že můžu vypadnout z obchoďáku jsem vyrazil pryč. Jirka si nakonec nic nekoupil, čas kterej byl ochoten strávit v krámě věnoval mě a stejně jako já, nehodlal už ani minutu času zůstávat mezi regálama. Jeho potřeba nového oblečení ještě nebyla tak akutní, aby kvůli ní musel v obchodě zůstat. Doma jsem si lehnul na postel a zotavoval se z nákupního traumatu. Pak jsem zavolal Martinovi, že jsem v Kotvě potkal Gábinu a zeptal se ho kdy má čas. Prý klidně dneska, což vlastně i mě vyhovovalo. Brnknul sem hned Gabče, která tak rychlou reakci nečekala, nicméně stavit se prý můžem a řekla mi adresu nejhoršího Pražského sídliště. Domluvili jsme se na osmou, bude mít pro nás nějakou večeři a uklizeno. Večer pro mě Martin zajel a vyrazili jsme na jižňák.
„Jak teď Gábina vypadá ? bylo to takový koťátko, to z něj vyrostla asi docela kočka co ?“
„Jo to jsme pletli, nebylo to koťátko, bylo to selátko“ upozornil jsem Martina na pravý stav věcí.
„Hmm tak to sem zvědavej, já silnější rád“
„Já vim, bude se Ti líbit, můžeš si vymodelovat prsa kde budeš chtít“
Podle mapy a s dávkou štěstí jsme hledaný panelák našli a přesně v osm zvonili na Gábinin zvonek. V osm deset jsme jí volali a dozvěděli se že zvonky nefungují a že už pro nás tedy jde. Cestou k ní do bytu jsme vyjmenovali všechna negativa bydlení na sídlišti. Doma už měla prostřený stůl jak pro dlouho očekávanou delegaci. Martin na mě mrkal jako že Gábina je fakt dobrá, no každý má jiný vkus. Jen co jsme se začali usazovat zazvonil Gabče telefon, řekla jen už běžím a zavěsila.
„To je kamarádka, bude tu se mnou bydlet, jen jí dolu odnesu klíč a hned sem zpět, zatím tu buďte jako doma“
Martin se naprosto nediskrétně hned vydal prozkoumat byt. Snad intuitivně první dveře co otevřel byla ložnice. Začal tam trochu šmejdit a pak do pokoje, kde jsem zůstal donesl vibrátor.
„Gábina je sama ?“ ptal se a ukazoval vibrátor.
„Já nevim, ještě sem z ní nic nedostal, kdes to vzal ?“
„V jedný skříni, hmm vůni ženy miluju“ začal se s vibrátorem z legrace různě mazlit, očichávat ho a olizovat.
Když jsme zaslechli, že je výtah v provozu, Martin běžel vrátit Roberta kde ho našel a když zachrastily v zámku klíče, seděl už na svém místě. Gábina začala na stůl nosit kafe a jídlo.
„Jak vlastně žiješ Gábi, máš někoho ?“ vyzvídal Martin.
„Teď už ne, zrovna sem se rozešla s jednou takovou kratší známostí“
„To je mi líto, vím jaký to je“ pronesl jsem smutně znějícím hlasem i když neštěstí jinejch je mi teď ukradené.
„Mě to není líto, byl takovej divnej“
Pojedli jsme výborný segedín a já se měl pomalu k odchodu.
„Kam bys chodil“ řekla Gábina a donesla z kuchyně tequilu. „Musíš zejtra někam ?“
„Vlastně ne, ale jak se dostanu dneska domu ?“
„Přespíte tady“
Tak jo, začali jsme do sebe lít tequilu a ze sebe sypat čím dál intimnější podrobnosti z našich životů. Za chvíli se nám blbě sedělo, tak jsme se přesunuli do ložnice na letiště. Martin se čím dál častěji dostával do osobního prostoru Gábiny. Mě to bylo jedno, zábava byla dobrá a na Gábinu jsem si nemyslel. Začínal jsem pomalu usínat a Martin už byl na Gábině nalepený úplně nepokrytě a jí to zdá se naprosto vyhovovalo, já jim očividně vůbec nepřekážel. Martin při jedné ze změny poloh, kterými se snažil vpít do Gábiny, zkopnul z nočního stolku fotku, sehnul se pro ní. Byl na ní nějakej chlap.
„Můj ex, ještě tu má nějaký věci včetně týhle fotky“ komentovala to Gábina. Na fotce byl uhrovatej, plešatej obézní chlap.
„V čem byl vlastně ten Tvůj ex tak divnej ? “ zeptal se Martin,jako by vzhled nestačil.
„No vůbec, prostě byl zvláštní“
„I v sexu ?“
„Jasně“ zahihňala se opilá Gábina.
„Co třeba ?“ zjišťoval detaily Martin
„No já nevim, třeba si koupil vibrátor a při sexu si ho strkal do prdele.. támhle ve skříni ho ještě má.“ smála se Gábina.
Martin vystřízlivěl. A udělalo se mu nevolno, hodně nevolno. Já se smál jak protrženej a on běžel do koupelny a začal zvracet a pak si neuvěřitelně důkladně vyplachoval pusu a myl ruce, i jazyk si umyl. Gábina sice nic netušila, ale byla opilá a tak se taky smála. Další průběh večera mi zmizel za očními víčky. Ráno jsem se probral celkem fit, tequilu snáším dobře. Oba spoluležníci byli oblečeni, chuť a nálada na sex asi Martina přešla, možná Gabča usnula jako já, když byl Martin v koupelně. Zatřásl jsem s nimi. Pomalu se probouzeli a viditelně se jim do světa bdělých nechtělo. Gábina nás požádala, jestli bychom pět minut nepočkali než se připraví do práce a jestli bychom ji nehodili do kotvy. Souhlasili jsme a ona na hodinu zmizela v koupelně. Zatím jsme se obsloužili k snídani, lednička měla hodně co nabídnout, když se Gábina nemohla živit svým tělem, alespoň své tělo poctivě živila. Ptal jsem se Martina zda tedy večer něco bylo nebo ne, zavrtěl hlavou, ale naznačil, že tady rozhodně ještě neskončil. Konečně Gábina vyplula z koupelny, marně sem hledal známky toho co tam tak dlouho dělala. Zamířila k toaletce, že prý se ještě namaluje a můžeme jít.
„Nemaluj se, když si nevezmeš podprsenku, tak si Ti stejně nikdo za celej den do obličeje nepodívá“ zkoušel jsem jí rozmluvit nános válečných barev na obličej.
Zahihňala se, ale namalovala se. Naštěstí to vzala decentně a hlavně rychle. Nasedli jsme do auta a zajeli ke Kotvě, Gábina vyskočila a my zamířili ke mně domu.
„Je to kus a je jí hodně, to mám rád. Je s ní prdel, dej mi na ní číslo“
Dal jsem Martinovi číslo na Gabču. Je taky už chvíli sám a myslím, že se k sobě budou hodit. Každopádně každý potřebuje sex, jestli jim nevyjde vztah, aspoň si užijí.
„Tak a teď mi nějakou sežeň ty, když sem ti sehnal Gábinu“
„Kdybych měl nějakou skladem, tak sem s ní vole, ale budu na tebe myslet“
„Ještě máš to akvárko ?“ změnil jsem násilím téma
„Už ne. Ty vole koupil sem si do něj dva piraně, protože se mi tam ty ostatní ryby jen tak nudně poflakovali, žádná akce.Tak nejdřív my ty svině sežrali všechny ostatní ryby, pak sněd jeden druhého a ten co zbyl chcípnul na přežrání. Tak sem to zrušil. Stejně sem na to žádnou babu nesbalil, jenom mi to překáželo v obejváku“
„Lucka chtěla akvárko do koup..“
„Nešli byste s Jirkou dneska na pivo ?“
Cítil jsem svrbění v prstech, dneska bych mohl pohnout s knihou a navíc mi včerejší tequila na pár dní zahnala chuť na alkohol.
„Zkus Jirku, já mám po včerejšku dost a musím pracovat“
„OK, si doma, čus a dík“
„Nemáš zač, čus“
„Jo Honzo, můžu si k vám jít trochu zasrat ?“
„Jasně“
Zapluli jsme do domu, po schodech do bytu a ukázal jsem Martinovi, kde máme záchod. Jirka doma nebyl, asi je ve službě. Zapnul jsem si počítač a vrhnul svého vraha do další akce.
Vila se pomalu vynořovala nad stromy kolem silnice. Zastavil auto a sepnul mechanismus detonátoru. Ve chvíli kdy se vypne motor, auto vyletí do vzduchu se vším co je v okruhu 50 metrů. Mělo by to stačit. Znovu se rozjel. Party ve vile ještě nezačala, zatím se sjížděli hosté. Zastavil u vchodu a k autu se hned přihnal mladý kluk, aby vůz zavezl do podzemní garáže vily.
“Kolik ti je chlapče, máš už vůbec řidičák ?“
„Bude mi dvacet tři, pane“
„To není možný“
„Ale ano pane, bude“
„Nebude“
„Mohu vám ukázat svůj řidičák“
„To není nutné, zaparkuj to auto a hlavně ho nikde neodři“
Chlapec nasedl do vozu. On si zatím zapálil cigaretu a ležerním, nicméně rychlým krokem opouštěl vilu. Vypadalo to, jako by si chtěl ještě zakouřit, než vstoupí dovnitř. Že je prostě ohleduplný k hostiteli. Ozvala se rána, chlapec co mu již nikdy dvacet tři nebude právě zaparkoval. On pomalu odcházel po lesní pěšině od vily.
„Pořádně si zasrat, to je lepší než si zašukat“ oznamoval Martin když vycházel z koupelny.
„Jirka to má taky na předních místech žebříčku hodnot“
„Kde vlastně je ?“
„Asi střeží tvoje klidný sraní“
„Pánbů mu to oplať“
„Hele měj se, já padám“
„Čus“
Zas na mě padala životní skepse. KLÁRA !! No jo, moje druhý já v sukni. Už jí hledám v telefonu.
„Haloo“ ozval se mi více než známý hlas v telefonu. Svět najednou získal mnohem světlejší barvu. Tmavě šedou.
„Ahoj Klárko, jak se máš, strašně dlouho sem tě neslyšel“
„Už je to lepší, ale furt nic moc. Chtěla sem ti volat. Jak se máš ty ?“
„Sem se rozešel s Luckou, jsem totálně na kaši už měsíc. Jak dlouho to může trvat ?“
„Půl roku. Minimálně. Sem ve stejný situaci, ale už půl roku“
„Sakra. Si mě nepotěšila. Sem myslel, že to tak za měsíc bude v poho“
„Nebude“
Věřim jí, jsme totiž úplně stejní. Tedy samozřejmě až na těch pár fyzických detailů, pro které je ještě o něco zajímavější, než kdybychom byly úplně stejní.
„Proč si mi nezavolala ?“
„Byla sem v Pákistánu, pěkný, ale neužila sem si to, byla sem psychicky na dně“
„Jé to mi musíš vyprávět, nemáš cestu do Prahy ?“
„Zrovna pozítří, proto sem ti taky chtěla volat.
Vem si vycpávku na rameno, abych se mohla vybrečet“
„Myslim, že tvoje sekrety zvládnu i bez vycpávek“
„Tak jo, zatím se měj jak chceš. Pa“
„pa“
Moc mi nepomohla. Půl roku. Nejmíň. Do prdele. Ale je sama, to by mohlo něco vyklíčit. Byla mi vždycky nejbližší, ví na mě úplně všechno. Je mou vrbou a já její. Zatím jsme se pořád míjeli, když jeden miloval druhého, druhý nemiloval prvého. Pěkně jsme si to během naší známosti takhle oba prožili, až se z nás stali opravdu dobří přátelé. Teď jsme oba singl. Ještě dostat Jirku z domu. Cvakl zámek, dveře letí, Jirka vchází do dveří.
„Ten debil, mě posílá na tejden do Bruselu, zejtra letim“ přináší mi úžasnou zprávu Jirka.
„A nemůžeš to domítnout ?“ ptám se s obavou
„Ne“ utěšuje mě aniž to tuší.
„Martin chtěl jít dneska na pivo“
„Vím, volal mi. Ta vaše Gábina mu haraší v hlavě a má nutkání mi o ní vykládat“
„Půjdeš ?“
„Na pivo ? Jo. Aspoň si zchladím žáhu“
„Prosím tě až budeš s Martinem mluvit, zeptej se ho jestli si čistil zuby, že mu z huby tahne jak z análu“
„Co ? „
„On ti to vysvětlí, pokud tě nezabije“
„To je zase nějaká pičovina. No nic, jdu za nim, už na mě čeká“
Jirka si svlékl uniformu, vzal si něco pohodlného a vyrazil za Martinem.
Já se vrátil k psaní.
Na konci lesní pěšiny, měl v příkopu ukryté kolo. Nasedl ne něj. Ujel asi dvacet metrů když před ním zabrzdila dlouhá limuzína a z okének na něj mířily dvě pistole.Zastavil a dal ruce pomalu vzhůru. Jedna z pistolí zmizela, aby se vynořila ze zadních dveří prodlouženého mercedesu s chlapem jak hora za svou rukojetí.
„Nastup si kreténe“
I když se za kreténa nepovažoval, nastoupil. Na ujasnění si oslovení bude ještě čas. Nastoupil dozadu do meďáka. Sedl si zády ke směru jízdy. Obě pistole seděly naproti němu. Bouchače který zůstal v autě poznal. Byl to člen ochranky vily. Byl trochu pocuchaný v obličeji. Zřejmě byl někde v akčním radiu výbušniny. Nicméně pistoli držel pevně. Dej před sebe ruce. Nechal se tedy spoutat nějakou lepicí páskou. Limuzína byla uvnitř vybavena v Japonském stylu. Na čalounění i „nábytku“ bylo obrázkové písmo a za hlavami pistolníků visel u stropu japonský meč.
„Kam jedeme ?“
„To se dozvíš“
Tušil to. Jeho poslední oběť měla obchod s jedním z největších mafiánů v zemi. Tihle dva plus řidič právě přišli o zaměstnavatele. Netouží ho pomstít, prostě ho vezou tam kde za to očekávají nějakou odměnu. No nejspíš ji dostanou. Potrhaný ksicht se najednou svezl po sedačce k zemi. Omdlel. Druhý bodyguard se na kolegu podíval. Neměl to dělat. Jeden přesně mířený kop odklonil jeho zbraň a tím trajektorii střely do bezpečných míst a druhý výkop mířený do obličeje ho poslal do bezvědomí. Můj hrdina si pak shodil ze stropu meč, kterým přeřízl pouta. Nyní si řidič všiml že se vzadu něco děje. A snažil se rychle uzavřít malé okénko v neprůstřelné přepážce mezi ním a prostorem pro pasažéry. Byl příliš pomalý. Meč projel ze zadu jeho krkem a zabodl se do středu volantu. Pootočením meče a tím i volantu zaparkoval zastavující vůz u krajnice.
Bezva. Trochu jsem s tím zase pohnul. Je večer a Jirka se vrací. Není ani opilý. Jen na mě zavolal pozdrav a jde balit.
„Jo co sem se měl zeptat Martina ?“
Chvíli sem nechápavě přemýšlel. A pak sem Jirkovi odvyprávěl včerejší noční story. Jeho fantazie zřejmě příběh ještě doladila, protože Jirka byl totálně odbouraný. Tekly mu slzy a musel si sednout.

---