Dobrodružství všedního dne

Byl další z mnoha horkých letních dnů, který jsem prožíval o prázdninách u dědy na chatě. Po pravdě řečeno jsem se na konci srpna už nudil. Každý den byl stejný, všední. Proto jsem se už nemohl dočkat, až pro mě přijede táta a společně odjedeme domů. Tak se také stalo a po sobotním obědě jsme vyjeli. Už od prvních metrů do nás neúnavně pražily horké sluneční paprsky, které činily z našeho auta plechovou saunu i když jsme měli naplno otevřená všechna okna, což cestu trochu zpříjemňovalo. Celou dobu bylo ticho, ostatně jako vždycky když táta řídí. Ani na vteřinu se nikdy nesoustředí na nic jiného než na řízení. Otravnou nudu aspoň trochu prosíval hlas z puštěného rádia.
Oba jsme se těšili po takřka vražedné výhni do lesů, které nabízeli toužený stín pod svými mohutnými korunami. Jenže jakmile jsme se k nim přiblížili, slunce se začalo schovávat za mraky které po obloze poháněl čerstvý vítr. Za chvíli se mezi nimi paprsky prodíraly jen úzkými škvírami a když jsme dorazily do prvního lesa, rozpršelo se.
Táta se každou chvíli nervózně rozhlédl po obloze a i já jsem znejistěl tím spíš, že jsme za celou dobu nepotkali v lese žádné auto.
,,Doufám, že nás nechytne bouřka,“ řekl táta trochu ustrašeně. To už ovšem na zem padali obrovské kapky a sem tam se ozval hrom a zablýskl blesk. Stále blíž a blíž. Netrvalo dlouho a projížděli jsme v proudech vody, které do nás bušili jako paličky do bubnu, také vidět toho před námi moc nebylo, proto jsme museli jet velmi pomalu. Intervaly, po kterých táta vždy přejel pohledem oblohu se stále zmenšovaly.
Když jsme jeli v nejhorší bouřce skoro krokem a kolem nás se k zemi řítil jeden blesk za druhým, začali jsme přemýšlet, jestli se máme vrátit zpátky, protože za námi byl menší kus cesty než před námi, ale to se tátovi moc nelíbilo, a tak jsme doufali, že v klidu dojedeme domů. Netrvalo však dlouho a motor se zastavil a všechny pokusy o jeho nastartování byly neúspěšné.
,,Co budeme dělat?“ zeptal se táta. Zároveň koulel očima ze strany na stranu, jako když se pohupuje kyvadlo u kukačkových hodin. Na rozdíl od klidného pohybu kyvadla se tátovi oči pohybovaly trhaně a neklidně. Po chvíli ticha jsme odpověděl:
,,Co když půjdeme zpátky, auto necháme tady a třeba se nám povede přivést nějakou pomoc,“ uvažoval jsem, ,,no a když se nám to nepovede, tak se aspoň někde schováme.“
,,Ne, ne,“ kroutil táta hlavou, ,,uděláme to jinak.“
,,Jak?“ divil jsem se.
,,Ty si vezmeš takovejten červenej trojúhelník a dáš ho tak padesát metrů za auto.“
Bouře nabývala na intenzitě. Ještě několikrát táta zkusil nastartovat motor, ale marně. Ven do deště se mi však vůbec nechtělo.
,,No a pak?“ zeptal jsem se kysele.
,,No a pak mně budeš podávat nářadí, zkusím to nějak opravit,“ řekl a začal odpojovat pás, aby se pak mohl vysoukat z auta.
,,Není to blbost? Radši se vrátíme ne?“
Ale táta mi ze dveří rozhodně odpověděl:
,,Ne. Nemůžeš být takovej strašpytel. Třeba to opravim a v pohodě odjedem z tohohle spropadenýho lesa,“ přemlouval mě a dodal: ,,No a když se nám to nepodaří, tak můžem jít zpátky jo?“ Zavrtěl jsem hlavou a vystoupil z auta. Podal mi trojúhelník a já se vydal položit ho na silnici za auto.
Po pár metrech jsem byl mokrý jako myš a určitě nemusím dlouze popisovat, mou vyděšenost z takřka apokalyptického počasí. Kolem padal jeden blesk za druhým a to docela blízko. Asi po čtyřiceti krocích jsem se zastavil a směrem k autu zařval: ,,Stačí?!!“
Ale v tom mohutném dešti mě táta, který se skloněnou hlavou studoval motor, neslyšel anebo já neslyšel jeho odpověď, proto jsem položil výstrahu a běžel zpátky.
Když jsem byl kousek od něj, ozvala se hrozná rána. Strašlivý blesk uhodil do stromu těsně vedle našeho auta. Zastavil jsem se a dokonce si musel kvůli velkému záblesku zakrýt oči. Pak bylo slyšet, jak někde padá strom. Zoufale jsem mžoural kolem sebe. Když jsem uviděl na našem autě hořící dub, rozběhl jsem se k němu. Po chvíli jsem uviděl tátu. Ležel na zemi a vypadalo to, že je v bezvědomí.
,,Tati! Tati!“ křičel jsem, ,,Co je ti?!“ Ale on se nehýbal. Uvědomil jsem si, že ho musím dostat co nejrychleji od auta. Ještě něco tiše šeptal, ale nerozuměl jsem mu.
,,Mužeš vstát?“ snažil jsem se přehlušit zuřící bouři, avšak marně, už mi ani neodpověděl. Vzal jsem ho kolem krku a pomalu vláčel pryč, ale kapky mě bičovaly tak silně, že to skoro nešlo. Podařilo se mi tátu dostat pár metrů od místa, kam blesk uhodil. Bum!!! Současně se vzdáleným hřmotem dalšího hromu se ozval nový ohlušující výbuch. Zalehlo mi v uších. Spadl jsem na zem. Byla to taková rána, že mi dost dlouho trvalo vstát. Naše auto se rozletělo na kusy. Všechno mělo hrozivě červeno žlutou barvu. Nechybělo mnoho a mohla mě zasáhnout nějaká střepina nebo kus plechu.
Pak jsem prohlédl tátu. Na mokré silnici pod ním byla vidět zvětšující se kaluž krve, kterou ovšem mocný déšť rychle ředil. Krvácel, protože ho několik kusů skla zasáhlo do nohou. Byl jsem otřesený. Dalo mi velkou práci se znovu postavit, chytit ho a vláčet ho dál, ale hned po pár krocích se mi znovu podlomily nohy.
,,ÁÁÁ!“ zařval jsem. Hrozně mě píchalo v noze. Už jsem se ani nepostavil. Snažil jsem si ze všech sil utrhnout rukáv, ale byl tak nasáklý vodou, že to nešlo. Nevěděl jsem co dělat. Stále jsem ležel na zemi a kousek ode mě nehýbající se táta. Rozhlédl jsem se kolem sebe a najednou uviděl naši lékárničku z auta. Ještě hořela, ale déšť plameny rychle hasil. Doplazil jsem se až k ní a otevřel ji. Vzal jsem z ní jakési obinadlo a tak silně, jak jen to šlo, jsem tátovi stáhl nohu nad kolenem. Vůbec se nehýbal. Mě také přemáhala únava, byla mi hrozná zima, mokré oblečení bylo strašně těžké. Krvácel jsem z nohy, ležel bezvládně na silnici vedle táty a nemohl udělat žádný pohyb.Začal jsem podléhat beznaději. Věděl jsem, že nesmím usnout, ale nedalo se tomu zabránit…
V nejhorší chvíli, když jsem se topil v zoufalství a panice, jsem matně rozeznal zvuk motoru. Ohlédl jsem se tím směrem a opravdu se k nám blížilo auto. Zastavilo asi dvacet metrů od nás. Z posledních sil jsem se zmohl jen na to, abych zamával rukou. Vyskočili z něj tři muži. Zaradoval jsem se. Potom jsem slyšel, jak jeden z nich volá záchranku. Zbylí dva začali tátovi dávat první pomoc. Ten co telefonoval se pak ke mně rozběhl a volal:
,,Hej! Kolik vás tu ještě je?!“
,,Jen my dva,“ ukázal jsem na tátu. Muž se rozhlédl kolem sebe a pak se mě znovu zeptal:
,,Jak se jmenuješ?“
,,Michal. Michal Petera.“
,,A co tě bolí?“
,,Noha a hlava tady vzadu,“ ukazoval jsem na týl. Mezi vlasy jsem nahmatal cosi řídkého. Podíval jsem se na prsty a uviděl na nich krev. Ukázal jsem ji muži.
,,Chce se mi spát a taky je mi hrozná zima.“ Muž mi něčím začal silně stahovat nohu nad kolenem.
,,Au! To bolí!“ křičel jsem.
,,Vydrž hochu, už to bude. Všechno bude v pořádku…“
Pak se rozběhl k autu, kterým přijeli a vrátil se s obvazem, kterým mi obvázal hlavu. Mezitím jsem ani nezpozoroval, že se táta probral. Začal kašlat krev a sípat bolestí. Jeden muž na něj hodil svoji bundu a odešel k jejich autu pro nějaké deky.
Zaslechl jsem, jak se baví mezi sebou:
,,Co mu je?“
,,Žije, ale hodně krvácí a asi taky ztratil hodně krve, jak se tady kolem dívám. A co je s tím klukem?“ odpověděl ten co mi pomáhal.
,,Není to tak hrozný, má otřes mozku, asi zápal plic a…“
,,Měli jsme poruchu a táta se snažil to opravit….,“ chraptěl jsem do jejich rozhovoru.
,,Mlč! Máš zápal plic.“
Za chvíli jsme uslyšeli zvuk sirén, došlo mi, že jsme zachráněni. Přijelo několik vozů záchranky a později i hasičský vůz.
Všechno šlo rychle. Přiběhli ke mně doktoři a ptali se, jestli s námi jel ještě někdo. Muži je ale hned seznámili se situací. Jeden z doktorů mi přiložil ruku na zápěstí. Také se mě ptal co mi je. Řekl jsem, že mě bolí noha a hlava, a že je mi zima. Naložili mě do sanitky, přikryly několika dekami. Z nosítek jsem ještě viděl, že na jiná pokládají tátu a za chvíli jsem usnul.
Probudil jsem se až v nemocnici do krásného slunného dne. U postele seděla máma, která mi řekla, že budeme oba za pár dní v pořádku. Nakonec jsem ji musel vyprávět dobrodružství jednoho mého všedního prázdninového letního dne.

---