až dnes bude tenkrát

až budu opotřebovaná

a z práce vrásky jak oraná zem

mě na tvářích budou objímat,

až oči živé jiskry pozbudou

a rtům povadne úsměv samou strázní života,

až můj smích vát bude coby vichr mezi skalami

a kůží svraštělou jak potůčky, či vlny řek

budu hladit vazby starých knih

a sama bytem až budu bloudit staletí,

na bezvládných nohou časem navždy spoutaná,

až budu dívat se na zítřek,

jako by už nikdy neměl být...

pak tisíckráte prokleju svůj strach,

co mě dneškem roztřeseně jímá,

že jsem kdy propůjčila tep vteřinám,

následujícím tohle nadechnutí...