PFLENZITRENCHY

Pflenzitrenchy Oba stáli na pobřeží a přemýšleli o životě, o bytí a o hvězdách. Jeden znal druhého velmi dobře, mohli mluvit o čemkoliv, ale ne, oni mlčeli. Stáli a hleděli do nebe, dva nejlepší přátelé co vždy jednou za čas tu stáli, na pobřeží a čekali na východ hvězd. Dnes to bylo, ale jiné, jeden z nich odjížděl na dlouhou cestu. "Víš co si myslím ?" promluvil do ticha ten první "Copak ?" optal se udiveně ten druhý "Ne vlastně si to nemyslím, hrozně mě to štve. To, že si všichni tady kolem myslí, že mimo naší planetu je nějaký život mě hrozně štve, jak si jsou tak jistí ? Každý v to tady věří." dokončil svůj monolog ten první. Stáli a mlčeli, čekali na hvězdy. Ani nečekal ten první na odpověď, věděl že když mu bude chtít jeho přítel říct svůj názor nemusí ho nějak nutit. Zrovna dneska, když oba měli zvláštní pocit, že se vidí naposled. Ano dnes, možná tu opravdu stáli spolu naposled a oni mlčeli. Loučili se. Mlčeli, nebo mluvili o něčem jiném, oba byli totiž velice citliví. "Nemyslím, že si to myslí všichni..." promluvil po dlouhé

---