Jak jsem ve školce zjistila, že to tu není až tak dobré

Už jako malé dítě, tenkrát jsem ještě chodila do školky, jsem v televizi viděla dokument. Týkal se neobnovitelných zdrojů nerostných surovin a popisoval, jak v příštím století lidstvo vyčerpá většinu těchto látek. Nikdy nezapomenu na ten strach, který jsem dostala. I v pěti letech jsem pochopila, že tohle rozhodně není vize dobré budoucnosti. Dnes, po více než 15 letech, rozumím daleko více souvislostem než tenkrát. Přesto strach zůstává stejný. Naše Země krvácí a lidé to nevidí...nebo snad nechtějí vidět?

Nedávno jsem o stejném problému mluvila s jistým člověkem, pokus vysvětlit mu, co je to tzv. trvale udržitelný rozvoj, však velmi brzo ztroskotal. Řekl mi, že ho to nezajímá, že on s tím stejně nic nenadělá, tak proč by se měl starat? Asi netušil, jak mě tahle věta zasáhne, že nedokážu takovou ignoraci pochopit. Nezájem je pro mě stejný jako úmyslné ničení, možná ještě horší. Kde jinde bychom měli začít než sami od sebe? Dokud si každý člověk na této planetě neuvědomí, co se děje, jaká nás může čekat budoucnost, pokud budeme před problémy stále jen zavírat oči, nikdy se nikam nedostaneme. Ano, naše generace ještě možná bude vykazovat růst hospodářské produktivity, ale myslíte si, že naši vnuci nám ze tohle poděkují. Pokud se tedy ovšem vůbec narodí. Pesimistické? Nikoli, řekla bych silně realistické. Škoda jen, že člověk většinou pochopí, až když už je pozdě. Zatím se máme všichni dobře, tak proč se starat, že. A další generace? My už tu stejně nebudeme, tak proč si dělat násilí? Bude to jejich problém, takže si s tím budou muset poradit.

Dnešní neudržitelná situace je následkem toho, že lidstvo příliš mnoho a příliš rychle čerpá ze svého účtu přírodního bohatství, kdežto jeho výdělky sotva postačí na poplatky za výběr. První předchůdci člověka se na Zemi objevili zhruba před šesti milióny let. Než byli schopni složitého myšlení, uplynulo dalších pět a půl milionů let. První starověké civilizace vznikly teprve před 5 tisíci lety a první průmysl sotva před 200. Zatímco existence Země se počítá na miliardy, existence člověka v ní zabírá pouhý zlomek. I tato drobná časová etapa nám však bohatě stačila ke změně či rovnou zničení toho, co tu v poklidu existovalo takovou dobu. Ano byly tu problémy, záplavy, výbuch sopky, smrště, občas nějaký ten pád meteoritu. Jenže to bylo zcela přirozené. Sami vidíme jak málo stačilo k tomu, aby se všechno převrátilo vzhůru nohama.

Exhalace z neustále se rozšiřujícího průmyslu, zvyšující se čerpání nerostných surovin, prudký rozvoj ekonomiky, plýtvání vodou a energií, bezhlavé kácení deštných pralesů, vyčerpávání živin z půd a eroze, která je mění na neúrodné pustiny, to je jen malý zlomek toho, co je v dnešním světě na denním pořádku. Zatím se to ještě neprojevuje, ale překročení mezí se blíží. Dojde k situaci, kterou můžeme nazvat jako překmit. Jde o nečekané a neúmyslné překročení mezí. Jeho příčiny jsou v základu vždy stejné. V prvé řadě jsou to existující meze nebo bariéry, za které by se daná činnost neměla v žádném případě dostat. Potom je to rychlý pohyb a neustálá změna, která tuto činnost provází a v neposlední řadě jsou to potíže v ovládání. Nepozornost, špatné údaje, opožděná zpětná vazba nebo pomalé reakce, každá z těchto vlastností povede vždy jen ke zhoršení situace. Lidská společnost už překmitla. Jak již bylo řečeno výše, týká se to hlavně čerpání bohatství Země a neustálé zatěžování životního prostředí znečišťujícími látkami.

Ale ještě to není tak strašné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Náprava je možná, to ano, ale mělo by k ní dojít co nejdříve, ještě během života mnohých dnes žijících. Pokud k ní nedojde, zhroucení systému Země není pouze možné, je jisté. Nechci jednou zkončit tak, abych se styděla podívat své vnučce do očí a místo pohádky na dobrou noc jí říkala například tohle: „Mám ráda spoustu lidí svého věku jako jednotlivce, ale svoji generaci si hnusím a pohrdám jí. Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně měli. Část se nás utápěla v luxusu, zatímco druhá neměla ani na pokrytí základních životních potřeb. Změna našich životních podmínek? Nemožnost. Změna jejich? Utopie. Hledat řešení? Proč. Vždycky se najde někdo jiný, povolanější a odpovědnější řešit tyto problémy. To bylo naše motto. A pořád jsme chtěli víc a víc.  Žádná generace před námi se nám nepodobala v té čiré sobecké sebestřednosti. Mysleli jsme si, že dokážeme všechno ve skutečnosti jsem nedokázali nic. Stačí se podívat kolem. Ale byly doby, opravdu byly doby kdy jsme to všichni měli v rukou.“

Dnes to pořád v rukou máme. Meze jsou ještě před námi, ale nezadržitelně se blíží. Pojďme si zkusit načrtnout možný vývoj dnešní populace, kdyby pokračovala po své historické cestě s nezměněnými přístupy tak dlouho, dokud by to šlo. Určitě bychom zpočátku dosáhli pokroků v zemědělství, průmyslu i oblasti sociálních služeb. Snaha o snížení znečištění životního prostředí a ochrana zdrojů by však nebyla nijak výrazná. Obyvatelstvo by se postupně transformovalo. Nejdříve do ekonomiky průmyslové, která by byla záhy nahrazena post průmyslovou. Růst služeb by přispěl ke zlepšení zdravotní péče a kontroly porodnosti. Rozvojové země by se postupně začaly dostávat na úroveň těch rozvinutých. Zlepšené zemědělství by vykazovalo více postupů i vyšší výnosy. Naopak růst průmyslu by znamenal neustále vyšší požadavky na neobnovitelné zdroje a emitoval by stále více škodlivin. Tento trend by nemohl pokračovat donekonečna. Jednoho krásného dne by došlo k překmitu. Přečerpání  platební karty ekologické banky. Jak by se zvyšovala životní úroveň, rostl by i počet obyvatelstva a zvyšovala by se i délka jejich života. Po dosažení mezní hodnoty se růst ekonomiky zastaví. Naopak růst znečištění neustále stoupá, dochází k narušení úrodnosti půdy a k její erozi. Klesá celková zemědělská produkce a množství potravin. Aby byl tento trend potlačován, stále více investic se přesouvá do zemědělského sektoru. Stejně tak ovšem začne klesat produkce nerostných surovin. Úměrně s ní vzrůstá nákladnost jejich vyhledávání a těžbě. Stále vyšší odliv do těchto dvou sektorů způsobí úpadek průmyslových zařízení. Dotace však nelze zastavit, to by omezilo produkci ještě více. Celý systém se začne hroutit do sebe. Populace v důsledku zpoždění, daném věkovou strukturou, ještě nějakou dobu poroste. Ale pak začne upadat také. Hlavní podíl na tom bude mít nedostatek zdravotních služeb a potravin. Dojde k masovému vymírání.

Jak již bylo předesláno, není to nevyhnutelné.  Nikdo netvrdí, že jediná možnost záchrany je, abychom si vzali kyje a sekery a vrátili se zpět do jeskyní. Také už byl překonán názor ze 70. let, kdy jedinou možností pro trvale udržitelný rozvoj bylo, podle tehdejších odborníků, úplné zastavení hospodářského růstu. Tato myšlenka byla, je a bude nereálná. Trvale udržitelný růst totiž neznamená stacionární stav, nezastaví se rozvoj průmyslu nebo hospodářství. To k čemu musí všechna naše snaha směřovat je rovnováha. Co si z přírody vezmeme, se musí kompenzovat jiným vkladem. Neobnovitelné zdroje se začnou nahrazovat obnovitelnými a jejich čerpání bude opět postaveno na rovnováze. Stejně jako v termodynamickém zákonu. Hmota ani energie se nebudou ztrácet, pouze transformovat a navenek tak bude celý systém působit stabilně. Zdá se vám řečeno příliš složitě? Pro zjednodušení tedy načrtneme scénář číslo 2.

Lidé si uvědomí, že socioekonomický systém je ve své současné struktuře neovladatelný a překročil své meze.  Že míří ke kolapsu a jediné řešení tkví ve změně systému. V prvé řadě se lidé uskromní a sníží se hodnota průměrného průmyslového produktu na osobu. Spolu s tím se omezí i nekontrolovaný exponenciální růst populace. I přes snížení průmyslového produktu  zůstane úroveň relativně vysoká. Spolu s omezením na straně lidského faktoru se budou dále rozvíjet nové technologie šetřící zdroje, chránící zem a půdu a snižující znečištění. Tak dojde k nastolení rovnováhy.  Systém se sám povede pod své meze a vyhne se tak nekontrolovatelnému kolapsu. Dá se to přirovnat k řece. Když zmizí zdroj, který ji paralelně znečišťuje, dokáže se sama vyčistit a zregenerovat. Populace má stabilní počet členů, dostatek potravin, spotřebního zboží i služeb pro zajištění svého materiálního pohodlí a podpory každého z nich. Růst se zpomaluje a zastavuje, problémy se stávají zvládnutelnými a také jsou zvládány. Ale pozor. Opatření nesmí být přijata příliš pozdě. Pokud dovolíme populaci, průmyslu a znečištění dosáhnout příliš vysokých hodnot, ani vysoce účinné technologie nezvládnou situaci tak, aby nedošlo aspoň k částečnému úpadku.

Zdá se vám to jako utopie? Možná. V současné době je na světě už spousta programů pro udržitelný rozvoj. Většina z nich zatím pouze na papíře. Politická mašinérie totiž pracuje příliš pomalu. Kolik jen stojí uvést každý plán do praxe. Jsou to kvanta projednávání, posudků, přehazování z úrovně na úroveň. A občas, ne vždy, se to dá přirovnat k mlácení prázdné slámy. Jsou situace, kdy příliš mnoho slov škodí. Zatím máme čas, ale zbytečné průtahy nás o toto nedostatkové zboží pouze obírají. Jen pro představu, kolik stromů podle vás muselo být pokáceno pro výrobu veškerého papíru na jeden návrh, který prošel celou schvalovací procedurou? Radši to nebudeme ani počítat. Vidíte ten paradox? Instituce zabývající programem trvale udržitelné společnosti, a zatím samy mrhají časem i prostředky. Jistě, není to tak vždy a všude, navíc dnešní trendy směřují k rychlým a efektivním řešením, ale jak většinou probíhá jednání s některými úřady ví asi každý z nás.

Zkusme si představit Zemi jako složité mechanické soustrojí. Stačí aby se porouchalo jedno jediné ozubené kolečko a celý systém, ať je jak chce dokonalý, nám přestane fungovat. Vlády mohou přijímat návrhy, úřady mohou schvalovat a zamítat, mocné osoby se mohou zasazovat, ale k čemu to bude, když to masa prostě bude ignorovat? U všech nových a složitých postupů, které kladou nároky na naši uvědomělost a vyžadují nějaké to obětování, je právě tato poslední fáze, přijímání do běžného života, ta nejsložitější.

A co globální úroveň? Pouze třídění odpadů a šetření energií nám samo o sobě nepomůže. Nové schéma pro udržitelný rozvoj musí splňovat 3 hlavní podmínky. Intenzita čerpání obnovitelných zdrojů ve společnosti nesmí přesahovat rychlost jejich regenerace. Využívání neobnovitelných zdrojů nebude překračovat rychlost vývoje jejich obnovitelných alternativ a intenzita znečišťování bude v rovnováze s asimilační kapacitou životního prostředí. Pouze skloubením všech těchto kroků a se vstřícným postupem obyvatelstva naší planety je možno dosáhnout úspěchu. Cesta to není jednoduchá, ale také není nemožná. I sebemenší drobný krůček nás může posunout k cíli. Že je to jen kapka v moři? Možná. Ale celé moře je přece složeno s kapek,  pokud se však spojí dohromady, vznikne mohutný příboj. Nemáme v rukou pouze osud svůj, máme v nich osud celého lidstva i našich potomků. Teď už jen záleží, jak s ním naložíme.