Wahat Siwah

Hlavu mám přilepenou na okně auta a sleduju okolní hory oblečené ve tmě. Noční obloha je tu jiná než u nás doma. I měsíc je tu jinej, takovej zlejší a jeho jizvy se zdaj bejt bolavý. Za 4 hodiny jízdy jsme nepotkali jediný auto. To je ale v Lybijský poušti běžný. Nevím co nás to napadlo jet do Síwy přes poušť. Je přeci tolik cest. Ta naše je hrbolatá a jeepem to háže ze strany na stranu.. Jedem vůbec dobře? Náš řidič tvrdí, že jo. Nechávám se překvapit. Nebo spíš se musím nechat překvapit. Předpokládám, že touhle dobou už by jsme se mohli blížit ke Katarské proláklině. Ozvala se rána a autem to hodilo.

Hlava mi třeští, ruce mam celé od krve a… „Ježiši, co se to tu stalo?“ na předních sedačkách bezvládně seděla těla mého bratra a řidiče. Pokusila jsem se jim nahmatat tep. Buď to neumím nebo jsou mrtví. Nechce se mi to přiznal, ale asi opravdu zemřeli. Jejich těla byla chladná. Aby toho nebylo málo, tak jsme podle tachometru asi tak 350 kilometrů od Síwy. To je někde za půlkou cesty z Káhiry. Na ruku jsem si obalila deku. „Raz… dva… tři!“ KŘACH. Vymlátila jsem sklo v zadních dveřích. Po menším boji se dostávám ven. Dělám pár krok od vozu a naskytl se mi pohled na náš vůz s čumákem v písku. Nó, tak tohle ven nedostanu. S tím jak stoupalo slunce, tak stoupala i teplota vzduchu. Štíty hor odrážely horké sluneční paprsky a při pohledu do dálky byla vidět fata morgana.

Hlava se mi motá, a když jsem se podívala do bočního zrcátka, spatřila jsem svůj obličej celý zkrvavený. Ani si nepamatuju, kdy mi bylo naposled takhle hrozně… asi nikdy, nikdy se mi totiž nic podobnýho nestalo. Teplota sice pořád stoupá, ale já se začínám třást. Je to asi nějakej tělesnej instinkt… a taky strach. Co se mnou bude? Na jak dlouho mam vodu? Kolik jsem ztratila krve? a konečně, kdy tudy někdo pojede? To jsou otázky, na které si nedokážu odpovědět a zároveň si je pořád pokládám. Strach ve mně vyvolal sebelítost, která z mých očí vyhnala slzy… Nemůžu přestat brečet. Vždycky si představím, co mě ještě mohlo čekat, proud vody vytékající ze slzných kanálků zesiloval. Proč zrovna já? Co? Proč oni měli to štěstí, že nežijou a už maj klid? Proč jsem nemohla taky umřít s nima? No tak proč?!

Pokaždé když se zapřemýšlím a začnu uvažovat o sebezáchově, přepadnou mě černé myšlenky. Všechna fakta jsou proti mně. Trošku jsem se sebrala a uznala, že když se budu litovat tak si moc nepomůžu, a že když se pokusím nějak zachránit, nic tím neztratím. Sedám si do ještě trochu vychlazeného auta, které díky nefunkčnosti klimatizace pomalu, ale jistě získávalo venkovní teplotu. Když se to tam nedalo vydržet, vzala jsem si s sebou všechnu vodu co tam byla a deku. Tý vody tam opravdu moc nebylo. Možná tak litr, ani ne. Ještě jsem se navlíkla do všech možnejch hadrů tak, abych se na slunci nespálila. Cesta bude dlouhá. V autě už dál nic nezbylo, co by se dalo použít. Rozbírala jsem si těch pár věcí a vyrazila přímo za nosem… za nosem auta. Přeci jen, do Síwy to bude blíž.

Netuším jak dlouho mi to trvalo, ale když jsem byla absolutně vyčerpaná a otočila jsem se, bylo auto pořád vidět. Pot ze mě tekl proudem, střídaly se mi záchvaty horka a zimy, chvílema jsem přestávala vidět a začínala jsem věřit fata morganám. Kdybych tu tak nebyla sama. K sakru! Deku jsem rozhodila do horkého písku a sedla si. Tvář mi spadla do dlaní a zalily mi ji slzy… poslové zoufalství a smutku. Alespoň v mým případě to tak je. Možná to není tak zlý jak si myslím. Ale mam ten pocit, že to spíš jen zlehčuju. Proč? Proč zrovna já?! Tohle prostě nesvedu… a kdybych se zachránila, tak co? Co bude pak? Můj život už teď nemá cenu. Tak proč to protahovat?!

Po těhlech myšlenkách jsem upadla do bezvědomí a probudila se až další den za svítání. Vody už mi zbylo jen pár kapek. Hlava mi třeští a všechno bolí. S představou, že to bude lepší jsem zase zavřela oči a pokusila se usnout. Bylo mi hrozný vedro a pořád jsem se vrtila a převalovala. Auu!!!... do hajzlu, co zase bylo tohle?! Kotník mě bolí jak  blázen. Koukám. Na dece je štír. A do prdele. Tak tohle je na mě moc. No tak… pomóc!!! V tom malém množství krve se jed rychle rozšířil. Normálně by člověku moc neublížil, ale teď zrovna není normální situace. Před očima se mi mlžilo a já ztrácela orientaci. Teď už mě nic nebolí. Tep i dech se mi zpomaluje. Ještě jsem se nadechla…