Bobotov Kuk

není příliš těžké
vyrovnat se bohům
když jim stojíš
uprostřed obýváku
drze se rozhlížíš
po bytě
po knihách
vázách
květináčích
skoro bys mohl natáhnout ruku
a z láhve na stole
si nalít jejich rakiji
uzmout poslední z jejich odvěkých výsad

máš pocit
jako bys znal odpovědi na všechny otázky
hlava ti může prasknout
když lovíš v paměti Vědění
JEJICH Vědění
nemáš nic
i otázky jsi snad zapomněl
propadáš se do nicoty
roboticky
jakoby bez vlastní vůle-
pouhý pozorovatel
v krajině za tvýma očima-
sestupuješ
až na dno Černého jezera
odkud se k večeru vypotácíš
s šílenou migrénou
promrzlý, mokrý a špinavý
ale očištěný
od duchů nitra
kteří zemřeli v horách