Strach

Ležím na zádech a doširoka otevřenýma očima zírám ke stropu úzké nekonečné chodby. Kolik jich asi může být? Teď se mihla. Žlutá obdélníková záře uprostřed bílé nekonečnosti. Další, a ještě jedna, ještě ... Zavřu oči. Snažím se uvolnit, ale moc se mi to nedaří.  Pod deku se mi škvírami vkrádá chladný vzduch a přejíždí mi ledovými prsty po nahé kůži, ale nemám chuť s tím něco udělat.

Ten pocit znám. Něco uvnitř, co se neodbytně připomíná s železnou pravidelností. Svíravý pocit a chlad. Mám strach. Mám strach a nedokážu ho překonat. Pokouším se myslet na něco jiného, ale pořád se vrací. Vždyť o nic nejde, říkám si. Za chvíli to mám za sebou. Ani nebudu vědět jak.

Teď ještě to chvění. Už se nedá nic dělat. Přitáhnu si deku až pod bradu a studené ruce natáhnu podél těla. Připadám si jako tehdy, když jsem byla malá. Měla jsem vysoké teploty a máma mi musela dávat ledové zábaly. Všechno kolem mě studí.

Neosobní. Chladné. Je to stejné jako včera. Přestože okny do pokoje proudí teplé červnové slunce. Zatracená zima. Není se před ní kde schovat. Jen v noci. Noc byla milosrdná a nechala mě před ní uniknout.

„Lucko, do které třídy vlastně chodíš?“ ptá se příjemný mužský hlas.

Nenamáhám se otevřít oči. Odkud zná moje jméno? Poznávám ho. Ten hlas přece patří tomu „hromotlukovi“ v bílé košili a příliš těsných kalhotách. Věčně se potlouká po chodbě a nemá co dělat. Kouká z okna a kouše si nehty. Akorát včera nám přinesl večeři a mile se usmíval. Zvlášť na tu droboučkou stařenku u okna. Ona je jediná, která si to opravdu zaslouží.

Nedokážu si vybavit barvu jeho očí. Zvědavost mi nedá a trošku zakloním hlavu na proleželém polštáři. Maličko pootevřu pravé oko. A stejně jsem to věděla. Jsou hnědé a mají zvláštní protáhlý tvar. Když jsem ho viděla poprvé, napadlo mě, že jsou neobvyklé. Jako by ani nebyly jeho.

„Teď končím devítku,“ přinutím se odpovědět a chodbou je slyšet tlumený hlas. Nemám náladu na společenskou konverzaci, ale tak nezdvořilá nebudu. Na otázku se má slušně odpovědět.

Usmál se na mě a přidal do kroku. Asi, aby na mě lépe viděl. Nasadil pravidelné tempo. Je hodně vysoký, takže by mě asi bolelo za krkem. Ovšem, kdybych stála. Takhle je to lepší. Nemusím se mu dívat do očí.

„Máš strach?“ šklebí se na mě a nahlíží do složky, kterou svírá v ruce.

Polknu a pohledem mu provrtávám silná ramena. „Vůbec ne. O nic nejde, ne?!“

Pomalu otočil hlavu a vrhl na mě nevěřícný pohled. Pochybuje. Je to na mě tak poznat? Rychle dodávám: „Je mi jen trochu zima, špatně tu topíte,“ pokouším se o vtip. Asi se mi moc nepovedl. Už se na mě nepodíval.

Vjíždíme do malé přeplněné místnosti. Je tu spousta zvláštních věcí. Zkoumám okolí a nevšímám si lidí, kteří se kolem motají. Zelená barva. Tady by se líbilo mámě. Má zelenou ráda. To asi ne. Komu by se tu líbilo? Vždyť je to jedno.

Na hlavě mám legrační čepici a přes sebe jenom zelený hadřík. Je ale zvláštní, že už mi není zima. Někdo mi otáčí paži a něco mi píchá. Čekám, co bude dál. Nic. Pomalu se propadám do nekonečné tmy.