Štěstí ve tmě

Chtěla bych říct, že tohle je moje úplně první snažení o vytvoření něčeho, čemu se dá říkat kniha. Byla bych velice ráda, kdyby se našel někdo kdo by mi dílko ohodnotil a případně pomohl s korekturou. Za kladné i negativní názory děkuji předem.

I.

       

Bylo mi právě 15 let. Občas jsem přemýšlela o budoucnosti, ale soustředila jsem se hlavně na to, co se zrovna dělo. Ve škole se můj prospěch řadil k nejlepším a rodiče byli pyšní, jakou mají inteligentní dceru. Vždycky si zakládali na tom, aby si o naší rodině mysleli všichni jen to nejlepší. Otec, velmi žádaný právník, na mě občas měl nepřiměřené požadavky, ale snažil se omezovat. Maminka pracovala v kosmetickém salonu a občas si mě vzala „do parády“. Učila mě, jak se líčit na různé příležitosti, jak se česat a radila mi i v oblékání. Oba věděli, že jsem spolehlivá, a tak mi nechávali celkem volnost. Když něco řekli, dodržela jsem to. Nelhala jsem, nepodváděla, nekradla, neopíjela se, nebrala drogy a nekouřila. Mohlo by se zdát, že jsem byla dokonalá dcera. Měla jsem ovšem jednu slabost – kluky. Věděla jsem o své hezké postavě, andělském obličeji a hustých, vlnitých vlasech a hřešila jsem na to. Kluci mě měli rádi a já měla ráda je. Ne, že bych je střídala jako ponožky, ale několik jich mým životem prošlo. Protože jsem měla možnost, vybírala jsem si. Za ruku jsem se vodila s fotbalisty, třídními krasavci a školními idoly. A přesto, že byste řekli, že na to musím být zvyklá, každý rozchod jsem obrečela. Kromě kluků byl mým zájmem volejbal, tanec a housle. Milovala jsem modrou barvu, lyžování a zpěv. A zbožňovala Toma Cruise, pizzu a malování. Ten rok jsem se hlásila na výtvarnou školu. Malování bylo můj život. Začínala jsem u domečků a dopracovala se k zátiším a Piccasovi. Malování bylo mou drogou. Všude jsem automaticky nosila blok a ořezanou tužku. Nedovedla jsem si představit, že budu dělat něco jiného než profesionální malířku. A šla jsem za svým snem, podporována rodiči i přáteli. Vedla jsem plnohodnotný život, užívala si svého mládí a překypovala dobrou náladou a štěstím.

 

 

II.

           

Bez větších problémů jsem začala druhé pololetí posledního ročníku základní školy. Stále jsem si žila svým způsobem, nedělala si starosti z nadcházející, pro mě velice důležité, životní zkoušky a už jsem si plánovala, jaké to bude na výtvarné akademii. V té době jsem měla jen jednu starost, ale trápilo mě to víc než cokoliv jiného. Zamilovala jsem se do kluka jménem Radek. Byl to ten nejúžasnější kluk ve škole. Alespoň pro mě. Měl mužnou postavu, široká ramena, vlasy āla „vrabčí hnízdo“, oříškově hnědé oči. Stal se mým snovým princem. Každou noc mě zasypávaly jeho polibky a objímaly jeho paže. Ve snu jsem se cítila jako ten nejšťastnější člověk na Zemi. A to byl ten problém. V reálném světě jsem na něj vyzkoušela asi všechno od letmých pohledů po pozvánku na koncert – a on stále nic. Říkala jsem si, že buď ho vůbec nezajímám nebo je tak nesmělý. Doufala jsem v to druhé. Nakonec mi nezbylo, než si přiznat, že jestli „nezabere“,  čeká mě doživotní celibát. Nikoho jiného bych nebyla schopna milovat, to jsem věděla stoprocentně. Ale představa, že už nikdy nepocítím to příjemné mrazení při prvních nesmělých dotecích, byla pro mě nepřijatelná. A tak jsem čekala a čekala a čekala.A dočkala jsem se. To březnové ráno věstilo ošklivý, zamračený den. I moje nálada klesla někam na bod mrazu, což se stávalo většinou tak jednou do roka. Bylo to tak vážné, že ve třídě jsem nešla za svými kamarádkami, ale zůstala jsem sedět v lavici, zahloubaná do myšlenek. Bezúčelně jsem sáhla do lavice a vytáhla odsud papírek. Byl špinavý, zmuchlaný a roztrhaný. Po rozbalení se objevilo úhledné chlapecké písmo, které mi oznamovalo :

„Dášo, nejsem si jistý, ale myslím, že po mně už nějakou dobu vysíláš signály. Jaké, to oba víme. Měl sem v tom trochu zmatek, ale všechno se vyjasnilo. Jestli máš ještě alespoň trochu zájem, přijď dneska v 17,45 do baru vedle školy. Těším se. RADEK“

Musela jsem si tu zprávu přečíst snad pětkrát, než jsem pochopila, co se stalo. On mě zval do baru. A těšil se. A prý, jestli mám alespoň trochu zájem. Kdyby věděl, jaký zájem jsem o něj měla, asi by ho to povalilo. S ošklivou představou toho, že se už nikdy nezamiluji, jsem se rozloučila. To, že za okny začalo pršet, jsem vnímala jako to nejkrásnější, co se mohlo stát. Měla jsem smluvené rande s Ním. 

 

 

III.

           

Ten den už jsem nemyslela na nic jiného. Ze školy jsem pospíchala domů a začala vybírat garderobu. Nesmělo to být moc vyzývavé, ale ne zase uťáplé. Nakonec jsem zvolila černou krátkou sukni a bílé tričko s moderním střihem. V 17,45 jsem stála před místem setkání. Pokusila jsem se uklidnit a co nejvíc sebejistě vstoupila dovnitř. Rozhlédla jsem se a pohledem se ho snažila najít. Když už mi přišlo, že na něj asi budu muset počkat, moje oči zabloudili do kouta na druhé straně místnosti. Seděl tam, upíjel ze sklenice barevný nápoj a vypadal klidně. Za to ve mně všechno vřelo. Šla jsem k jeho stolu. Když mě spatřil, rozzářil se jako sluníčko v poledne. Usmála jsem se také a pozdravila ho. Řekl :

„Díky, žes přišla. Doufal jsem v to, ale neměl jsem jistotu. Dáš si něco k pití ?“

 „Hmmm…dala bych si to, co máš ty. Vypadá to moc pěkně.“ 

Když mi servírka přinesla drink, zahleděla jsem se mu do očí. Neuhnul. Naše pohledy se do sebe zavrtávaly a hledaly obsah duše toho druhého. Ve chvíli, kdy už jsem to nemohla vydržet, položila jsem mu otázku :

„Tak, co jsi mi vlastně chtěl ?“

Bylo to to nejhloupější, co jsem kdy řekla. Z nervozity mi po zádech stékaly krůpěje potu, a tak jsem se napila. Radek mě stále pozoroval a pak řekl :

 „Nebudu chodit kolem horké kaše. Líbíš se mi a řekl bych, že i já tobě. Nevím, jak ty, ale já bych to zkusil dát dohromady.“

Ztuhla jsem. 

„Tím mi naznačuješ, že se mnou chceš chodit ?“

„Jo“, řekl,  „už to tak bude. Je v tom nějaký problém ?“

„Ne, vůbec ne. Omluv mě, prosím.“

Musela jsem jít na chvíli na toaletu. Urovnala jsem si v hlavě to, co se právě odehrálo. Pak jsem se vrátila, přisedla si k Radkovi trochu blíž, vzala svoji sklenku a pobídla ho :

„Připijem si ? Na zdraví, lásku nebo na nás dva ?“

„Na všechno dohromady.“

Napili jsme se a v okamžiku, kdy jsem odložila sklenku a chtěla se zase odsunout, stalo se to. Chytil mě v pase a políbil. Zavřela jsem oči a nechala se unášet touhou po něm.

 

 

IV.

           

V pevném objetí jsme setrvali dlouho. Líbal nádherně, vášnivě a přitom něžně. Stoupala jsem do pomyslného sedmého nebe, rozsypávala jsem se v jeho náruči. Po nekonečné chvíli jsme se konečně pustili a s trochu rozpačitými úsměvy dopili v tichosti naše nápoje. Potom Radek, jako pravý džentlmen, zaplatil a odešli jsme. Ruku v ruce jsme došli až před náš dům.

„Budu muset jít“, zašeptala jsem mu do ucha. Když mě políbil na ušní lalůček, projela mnou vlna vzrušení. Raději jsem mu popřála dobrou noc. Přede dveřmi jsem se naposled otočila, zamávala a zmizela v domě. Tu noc jsem špatně spala. Aby ne, vždyť jsem toho měla hodně k přemýšlení.

Další den jsem se sešla s Radkem a šli jsme do parku. Bylo to k večeru, na lavičkách posedávalo jen několik lidí. Zastavili jsme se u velikého, statného stromu. Opřela jsem se o jeho kmen a vychutnávala si tu chvíli. Náhle ke mně přistoupil Radek a začal mě líbat. Naše prsty se propletly, naše těla se přitiskla k sobě. Cítila jsem jeho vzrušení a on musel slyšet, jak mi buší srdce. Nepřestávali jsme se líbat, až jsem měla pocit, že se udusím. Odtáhla jsem se.

„Nepůjdeme ?“ , zeptal se. Přikývla jsem, že ano. Opět mě doprovodil až před branku. Dal mi romantický polibek na čelo, nos, tvář a poté na rty. Stála jsem už za vrátky, když mě chytil za paži a řekl:

„Miluju tě jako jsem nikoho nemiloval.“

 „A já tebe“, odpověděla jsem. Náš vztah se rozvíjel. Chodili jsme na procházky, plavat, do kina. Asi po třech měsících nás lidé nemohli vidět jinak, než spolu. Stále jsme si měli co říct. Láska je věčné téma, to říkali už staří fylosofové. Dávala jsem jim za pravdu a byla neskutečně šťastná. Radkovy polibky se stávaly žhavějšími, jeho pohledy vyzývavějšími. Nebránila jsem se tomu. Po čase jsme začali mluvit o sexu. Zvážili jsme pro a proti. Radek mi neustále opakoval :

„Byl bych moc rád, kdybychom to uskutečnili, ale nebudu tě nutit.“

Já si byla jistá. Milovala jsem ho, jak jen může člověk milovat  druhou osobu. Když jsem jednoho dne usínala, byla jsem si jistá jedním : „Zítra se to stane.“

 

 

V.

           

Už od rána jsem v sobě cítila neobvyklé vnitřní napětí. Věděla jsem, co se stane a byla jsem na to připravená. A také jsem věděla, že Radek je ten pravý. Ve čtyři hodiny jsme se sešli u nich doma. Jeho rodiče odjeli na víkend na chatu, a tak nás nikdo nerušil. Nejdřív jsme si povídali. Potom přišlo na řadu líbání, hlazení a mazlení se s tím druhým. Na nic jsme nespěchali, času bylo dost. Rozepnula jsem mu košili a on mi rozepnul zip u kalhot. Nechala jsem je sklouznout ke kotníkům a hladila Radkovu svalnatou hruď. Potom jsem své kalhoty odkopla do rohu pokoje a pomalu se vysvlékla z trička. Radek poodešel k posteli a sedl si na ní. Stáhla jsem mu jeho džíny a odhodila je stranou. Pak jsem se k němu přitulila. V pouhém objetí jsme nezůstali dlouho. Opět jsme se začali líbat a hladit. Jeho ruce prozkoumávaly každou píď mého těla. Cuchala jsem mu vlasy. Naše jazyky se proplétaly v divokém rytmu vášně. Rozepnul mi podprsenku, políbil má ňadra a jazykem dráždil mé bradavky. Poslední kus prádla jsme ze sebe navzájem doslova ztrhali. Líbal můj klín a já se dotýkala jeho přirození. Když si navlékl kondom a otočil se na mě, viděla jsem v jeho očích neskutečnou touhu. Nepatrně jsem přikývla na znamení, že souhlasím. Ještě chvíli jsme se líbali a pak do mě vnikl. Bylo to, jako když vybuchne sopka. Nebolelo to, ale bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy zažila. Takový pocit úplné blízkosti dvou osob. Radek se ve mně začal pohybovat. Jeho pohyby byly více a více rychlé. V konečném orgasmu jsme vydali nekontrolovatelný vzrušený výkřik. Celý akt jsme ukončili dlouhým něžným líbáním. Chvěla jsem se po celém těle, stále mnou probíhaly vlny vzrušení, které vystřelovaly z podbřišku a rozlévaly se jako příliv do celého těla. Domů jsem šla jako omámená, a tu noc ani na okamžik nezavřela oka. 

 

 

VI.

           

Od té doby se náš vztah zdál ještě pevnější a vypadalo to, že spolu zůstaneme navždy. Pravdou ovšem bylo, že jsem začala pozorovat změny v Radově chování. Měl na mě stále méně čas a náladu, naše schůzky ztrácely romantický a něžný nádech, hádal se se mnou i o maličkostech. Stále jsem si říkala, že jde o nějakou krizi, která potká téměř každý vztah, a že se to zase urovná. Ale neurovnalo se nic, naopak se situace zhoršovala. V době, kdy se stala neúnosnou, donutila jsem Radka, aby si se mnou na chvíli sedl u nich doma a zeptala jsem se ho :

„No tak, Radku, co se děje ? Poslední dobou spolu skoro nemluvíme, vyhýbáš se mi, nejevíš o mě zájem. Co je špatně ?“

To, co řekl, mě úplně omráčilo. Řekl :

„A proč bych měl jevit zájem, když ho nemám ? Mám se přetvařovat ? To ode mě nečekej.“

 Nechtěla jsem si připustit obsah těch slov :

„Radku, co to povídáš. Vždyť víš, co jsme spolu prožili. Možná, že se něco pokazilo, ale všechno se urovná, tomu věřím.“

 Radek mě znovu usadil :

„Hele, Dášo, nebudu ti nic namlouvat. Teď si o mně budeš myslet, že jsem jenom pitomej frajírek, ale řeknu ti to, aby bylo jasno. Já o tebe nikdy zájem neměl. No, přiznávám, že jsi hezká holka, ale to je všechno. Kluci u nás ve třídě jsou do tebe udělaný, a tak vznikla ta sázka, že tě do tří měsíců připravim o tvý „panenský jablíčko“. To jsem splnil, výhru mám v kapse, ale nechtěj po mně, abych s tebou dál chodil nebo tak něco.“

„Ne, to není pravda. To bys neudělal. Ty ne, ty takový nejsi. Řekni, že to není pravda. Proboha tě prosím, řekni, že to není pravda.“

Nezadržitelně se po mých tvářích začaly řinout potoky slz. Nevěřila jsem tomu, ale bylo to pravdivé. Nemohla jsem si připustit, že by se z kluka, kterého jsem považovala za nejlepšího na světě, stal povrchní hajzl, který mě sprostě využil, a teď mě odhodí jako opotřebovanou věc. Radkův bohorovný, klidný pohled mě vytáčel do nepříčetnosti. Dostala jsem chuť hodit po něm něčím. Radši jsem však utekla z domu, bouchla za sebou dveřmi, skočila na kolo a stále v přívalu nových slz jela domů. V hlavě mi jako ošklivý film běžely poslední minuty mého vztahu s Radkem. Ach, to jméno ! Bylo mi z něj špatně. Představila jsem si ho jako jablko prolezlé červy a plísní. Nesoustředila jsem se, nerozhlížela se, přes slzy byl svět rozmazaný. Náhle jsem uviděla ostrou záři, uslyšela skřípění brzd, řinčení skla a poslední, co si pamatuji, byla prudká bolest ochromující celé tělo.

 

 

VII.

           

Padala jsem do hluboké propasti. Všude byla tma a vlhko. Ten pád neměl konce. Ale ano, uviděla jsem světlo a v tomtéž okamžiku dopadla. Otevřela jsem oči. Byla asi noc a já ležela zkroucená bolestí na silnici. Kolem jezdily sanitky, policisté a všechno bylo rozmazané. Zkusila jsem se pohnout, ale bolest mě donutila zůstat v té poloze, v jaké se právě nacházím. Jazyk se mi lepil na patro, nemohla jsem promluvit. Zvuk sirény projížděl mým mozkem jako nůž. Pak mi píchli do žíly jehlu, naložili opatrně na bílé lůžko a odváželi mě pryč. Opět jsem se začala propadat……… Když jsem se probudila, byla jsem někde úplně jinde. Obklopovalo mě světlo a teplo, ležela jsem na měkké posteli, všechno bylo bílé. Že bych umřela ? Ne, to není možné, vždyť támhle je mamka s taťkou. Zvedla jsem ruku, abych jim zamávala. Ovšem jediné, co se stalo, bylo to, že jsem zakřičela bolestí a má ruka se položila vedle těla.

 

Přiběhla nějaká mladá žena a příjemným hlasem řekla :

„Tak už jsi se probudila ? To jsem ráda. Já jsem Marie, tvá ošetřující sestra. Víš, co se ti stalo? “

 Cože, mně se něco stalo ? Tak proto ta bolest. Zakroutila jsem hlavou, že si nepamatuji na žádný úraz. Sestra se přátelsky usmála a zeptala se :

„Jsi připravená na to, co ti teď řeknu? “

 Neváhala jsem a rozhodně pokývala.

„Dobrá. Jela jsi na kole a srazilo tě auto. Měla jsi zlomenou ruku, nohu a ošklivě poraněnou hlavu. Ale páni doktoři tě dali do pořádku a za krátkou dobu budeš jako rybička. Věř mi, nic to nebude.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Chtěla jsem se zeptat, jak dlouho budu muset zůstat v nemocnici, ale mé tělo se nenechalo ovládat. Sestra Marie, jako by mi četla myšlenky, odpověděla :

„Vím, trápí tě, že si nebudeš moci užívat jako dosud. Když lékařům pomůžeš, budeš doma za tři týdny, nejvíc za měsíc.“

Byla jsem jí vděčná, že mi říká pravdu takovou, jaká je. Pokusila jsem se usmát, ale mé tváře se stále smáčely slzami. Marie mě pohladila a vyšla z pokoje. Všimla jsem si, že ještě něco řekla mým rodičům a ti odešli. Trochu jsem se rozvzpomněla, co se stalo. Vzpomněla jsem si na Radka, na jeho ohavný podvod, na to auto. Všechno, kromě jedné věci, jsem chápala. Proč, když je den a mělo by být světlo, vidím všechno v šeru. Asi to je z toho úrazu, pomyslela jsem si a znovu se rozplakala. 

 

 

VIII.

           

Tohle všechno se odehrálo do dnešního dne. Tohle všechno jsem prožila během několika měsíců. Bylo toho hodně, řekla bych, až přespříliš na patnáctiletou holku. Teď ležím v nemocnici druhý týden. Všechno se mi hojí dobře, nohu už budu mít v pořádku. Pan doktor říká, že až mě pustí, nebude mi nic, jen možná budu mít ještě ruku v sádře. Prý bych už za týden mohla domů. To mi řekla Marie, která se stala mou přítelkyní. Každý den za mnou chodí rodiče nebo někdo z kamarádů. Hodně mi to lepší náladu. Bolest úrazu jsem zvládla, bolest rozchodu ne. Stále vzpomínám na chvíle s Radkem. Stále se sama sebe ptám: „Proč ? “ Dala jsem mu to nejcennější, co jsem měla, a to jen kvůli ubohé sázce. Věřila jsem mu a on mě podvedl. Nikdy mu neodpustím. V téhle době se ale snažím soustředit hlavně na sebe. Jedna věc mi nedává spát. Pořád vidím věci a lidi jakoby v šeru. Nejdřív jsem myslela, že je to něco jako poúrazový šok, ale začínám mít trochu obavy o svůj zrak. Nikomu jsem to ještě neřekla, protože doufám, že se to zlepší. Marie mi potvrdila, že zranění hlavy může vést k oslepnutí. Kdyby se něco takového stalo, nevím, jak bych to unesla. O následcích ale radši ani nepřemýšlím.

 

 

IX.

     

Třetí týden mého pobytu v nemocnici se blíží ke konci. Jak to se mou vypadá? Nohu mám v pořádku a už mi z ní sundali sádru. Ruku budu mít zasádrovanou ještě týden. Co se týče očí a zraku, vše je už v pořádku. Takže dneska při vizitě se dozvím, kdy půjdu domů. A zrovna přichází pan doktor :

„Dobrý den, pane doktore. Tak co, kdy mě pustíte ? “

„Ale, ale, ty bys nám chtěla utéct ? Tak se podíváme, jak jsi na tom, krásko.“

Tenhle doktor se mnou rád mluví jako s malou. Jinak je to příjemný pán a určitě dobrý lékař.

„Hm, vypadá to velmi dobře. Rentgeny ukazují až neuvěřitelně přesné srůsty. Ručičku ti odlehčíme příští týden, jak je dohodnuto. Dneska můžeš začít pomaličku chodit, protože rehabilitace máš dokončené. Ze začátku tě bude nožička pobolívat, ale všechno se časem spraví. A zítra si sbalíš kufřík a odpoledne si tě rodiče odvezou.“ 

Musela jsem se usmát. Zaprvé proto, jak se mnou mluvil,  a zadruhé, protože jsem měla neuvěřitelnou radost z toho, že půjdu domů. Uvidím kamarádky ve škole a …  No jo, škola. Na tu jsem nevzpomněla. Po učení a písemkách se mi vážně nestýskalo. Ale co, na to ošklivé nesmím myslet. Hlavně, že budu doma. Když si říkám  o tom ošklivém, vybaví se mi Radek. Jak já ho nenávidím ! Dost, nebudu na něj myslet, nebudu. Zkusím se trochu projít, jak mi říkal doktor. Au, to bolí. Bude trvat nějakou dobu, než začnu zase normálně chodit. Už teď to docela jde. Myslela jsem, že to bude horší. Jak se tak šourám nemocniční chodbou a pozoruji lidi, kteří se šourají kolem mě, napadá mě jedna věc. Za celou dobu, co jsem tady, jsem se s nikým neseznámila. Vlastně se není čemu divit. Většina pacientů jsou staří lidé nebo malé děti. Ještě štěstí, že už zítra jedu domů. A hele, tady v té části nemocnice jsem nikdy nebyla. To je směšné ! Já jsem přece ty tři týdny strávila ve svém pokoji, takže neznám žádnou část nemocnice. Kdo to stojí támhle u toho automatu na pití ? Že by tady přeci jen byl nějaký můj vrstevník ? Je to kluk a zezadu vypadá velmi dobře. Husté černé vlasy, pěkná postava…Otoč se, otoč se. Ono to funguje ! Otočil se. No, já zírám. Zepředu je ještě lepší. Sympatický obličej, modré oči…a dívá se na mě. Panebože, já asi mám ránu. Sice jsem se ráno česala, ale nemám vlasy umyté. A v tom nemocničním županu…Radši na něj nebudu koukat. Ale co to je ? Kde je ? A kde jsou všichni ? Vždyť já nic nevidím. Slyším se, jak pláču a volám :

„Já nevidím, já nevidím.“     

V tu chvíli mě někdo chytá za ruku. Je to měkká teplá dlaň. Jiná ruka mě hladí po vlasech a pak znovu a znovu. Někdo mi papírovým kapesníčkem otírá slzy a snaží se mě uklidnit. Jak se ale mám utišit ? Ta náhlá tma mě děsí. Slzy se valí po mých tvářích jako divoká, rozbouřená řeka a já se sesouvám na kolena. Ta měkká dlaň mě  zvedá a pomalu odvádí někam pryč. K té dlani se připojuje hlas :

„Neplač, to bude dobré. To se spraví, věř mi.“

 Věřit. Kolik lidí už chtělo mou důvěru ?!  Všichni zklamali, všichni. Přestávám plakat. Slzy promáčely košili, kterou mám pod županem. Ve studené chodbě táhne, dává se do mě zima. Naposled mnou otřásá vzlyk, mé oči vysychají a cítím jen hrozný strach z toho, co se mi vlastně stalo.

 

 

X.

     

Sedím v ordinaci doktora Pavla Žížalky. Jeho hlas je stejný jako jeho jméno – tenký a slabý. Ale ten hlas je také příjemný a uklidňující. Když jsme přišli – já a ten člověk, co mi pomohl – podstoupila jsem nějaké vyšetření a rentgen. Teď sedím v pohodlném křesle, ale nijak dobře se necítím. Právě naopak. Atmosféra je tu tak hustá, že by se dala krájet a cítím na sobě pohledy těch dvou. To ticho mě znervózňuje ještě víc, než už jsem. Ptám se :

„ Řeknete mi někdo, co se mi stalo ? Řeknete mi někdo, proč vidím jen tmu, tmu a nic než tmu?“

A zase ticho. Začíná se mi svírat krk a za chvíli propukám v pláč.

„ Prosím vás, řekněte mi, co se děje.“

Slyším smutný povzdech a potom poznávám hlas doktora :

„ Není to nic hezkého. Vím, že jste si prošla v poslední době spoustou nepříjemností. Ale říct Vám to musím. Ještě před tím se Vás chci zeptat, jestli jste po úrazu neměla nějaké potíže s viděním.“

 „No, trochu jsem viděla tak nějak zamlženě, ale to se zlepšilo“, říkám mezi proudy slz.

„ Řekla jste o tom někomu ?“

„ Ne, říkám Vám, že se to zlepšilo a vidím zase normálně. Teda, viděla jsem.“

„ Byla chyba, že jste to nikomu neřekla. Při úrazu jste si poranila hlavu. Vše bylo – po ošetření – v celkovém pořádku. Vypadá to, že se ovšem někde utvořila krevní sraženina, která tlačila

na oční nerv. Proto jste viděla hůře. Poté, co jste už nemusela jen ležet na lůžku, sraženina se posunula, ale stále se zvětšovala. Při prudším pohybu se posunula zpět a poškodila několik nervů. Bohužel, nervy se nedají transplantovat.“

Z mých očí se nyní řine vodopád slz. Chápu, co se stalo a chápu, co chtěl doktor říct, když zdůraznil slovo nedají se. Čeká mě život v slepotě. To není možné. Proč já ?! Co malování!? To už nikdy neuvidím západ slunce, červánky, rozkvetlou louku, zapadané kopce… NIC !!! Jsem odsouzena k životu ve tmě. Vždycky jsem byla silná, ale tohle mě zlomilo. A všechno kvůli němu – Radkovi. Té zrůdě v lidském těle. A co obyčejný život ? Je mi teprve 15 let, nejhezčí léta před sebou. Žádné discotéky, kluci, zaměstnání. Možná, že i naši se mě zřeknou a dají mě do ústavní péče. Měla jsem radši umřít. Teď jsem mrzák, který bude každým pohrdán. Ta teplá dlaň, která mě sem zavedla, mě zase chytá a odvádí.                                                                                                                 

 

 

XI.

           

Ani nevím, jak jsem se sem dostala, ale ležím opět ve „svém“ nemocničním pokoji. Usnula jsem vyčerpáním. Ano, pláč a události posledních hodin mě naprosto zbavily sil. Je toho vážně moc. Už od dětských let jsem velice přizpůsobivá, jenže na tu strašnou tmu, která mě obklopuje, a na pocit, že to takhle bude pořád, si zvyknout nemohu. Jsem si jistá, že si nezvyknu nikdy. Trochu jsem se uklidnila a začala přemýšlet. O své budoucnosti, o životě. A o tom, jestli má vůbec ještě cenu žít. Napadá mě všechno to trápení ukončit. Vím, je to dost morbidní myšlenka. Řekla bych ale, že by pomohla spoustě lidí. Mně, rodičům, kamarádům. Ušetřila bych samu sebe všech těch ústrků, snah o litování a snad i pošklebků, které mě stoprocentně čekají. Smrt je únik, vysvobození, východisko z beznadějné situace. Bylo by to jednoduché a definitivní. Konec. Tečka.

Nečeká mě už nic veselého, tak o Tom budu přemýšlet. A až přijde vhodná chvíle, uskutečním svůj plán. Mé myšlenky jsou stejně temné jako můj stav a nynější počasí. Ne, nestal se zázrak a neprohlédla jsem. To jen v dálce hlasitě  zahřmělo.

 

 

XII.

           

Už dva týdny jsem měla být doma, chodit do školy a užívat si. Namísto toho ležím v nemocnici, topím se v depresích a pomýšlím na sebevraždu. Je to absurdní, ale právě myšlenky na smrt mě drží při životě. Nedovedu to vysvětlit, prostě to tak je. Říkám si, že už to nebude dlouho trvat, a pozvedá mi to náladu. Cítím se strašně osamocená. Celých čtrnáct dní mě nikdo nepřišel navštívit. Zrovna teď, kdy bych tak nutně potřebovala přítomnost někoho blízkého. Někoho, komu bych se mohla vyzpovídat. Samozřejmě, od toho je tu psycholog, ke kterému mě vodí, ale kdybych si mohla popovídat s mamkou, bylo by to lepší, mnohem lepší. Proč vlastně ještě nikdo nepřišel ? To se mě opravdu všichni zřekli ? Bojí se pohledu na mě ? Je to pro všechny tak složité, přijít sem ? Nejspíš už nikomu nestojím ani za těch pár kroků a pár povzbuzujících slov. Ale co .... stejně všechno brzy skončí. Bože, to ticho. To strašné, odporné, deprimující ticho. Nestačí, že nevidím, budou mě mučit tichem. Na mě se nepřijdou, uteču. Uteču pryč od tohohle světa plného špíny a bolesti. Tam nahoře je jen dobro. Budu mít bílou košili a spoustu přátel .... a budu vidět.

„Slečno, máte tady návštěvu,“ oznamuje mi náhle hlas zdravotní sestry.

„Kdo je to,“ ptám se. Místo odpovědi uslyším tichý pozdrav :

„Ahoj Dášenko. Tak jsme za tebou přišli.“

„Mami...“

„Ne, Dášo, nic neříkej. Já vím, měli jsme přijít dřív. Omlouvám se, zkus to pochopit. I nás ta zpráva zasáhla jako blesk z čistého nebe. Potřebovali jsme s tátou čas, abychom si uspořádali, co se stalo.“

A zase ticho. Posouvám ruku a hledám matčinu dlaň.

„Tady jsem, holčičko.“

Tisknu ji a pláču. Jak ráda bych mámu viděla. Někdo si sedá na postel a hrubší ruka, než ta maminčina, mi stírá slzy.

„Tati ...“

„Jo, jsem u tebe. Je mi to líto, moc líto. Neboj, budeme tě držet a všechno zvládneme.“

„Já se bojím, že už nezvládnu nic. Ta tma mě pořád děsí. Nevím, jestli je den či noc, jestli svítí slunce nebo prší. Bojím se, hrozně se bojím.“

Mám chuť říct, že už zanedlouho se bát nebudu. Radši mamku požádám : „Mami, prosím tě, udělej pro mě něco. Až sem příště půjdete, přines mi můj diktafon. Byla bych ráda, kdybych ho tu měla co nejdřív.“

„Samozřejmě ti ho přinesu. My asi teď půjdeme, Dášo. Musíš ještě odpočívat. Tak ahoj a drž se. Přijdeme zase zítra. Papa.“

„Mějte se krásně. Ahoj.“

Nechci na sobě dát znát, co právě prožívám. Ach mami, tati, bude se mi po vás stýskat. Snad to jednou pochopíte.         

  

XIII.

           

„Tak se zase zítra uvidíme. Broučku, odpočívej a snaž se na to nemyslet. Já vím, že je to strašně těžké, ale zkus to.“

„Pokusím se “, říkám s hraným úsměvem. Všichni si to představují hrozně jednoduše. Nemysli na to. Na slepotu se nedá nemyslet, ta se připomíná sama a neustále. Jsem ráda, že už rodiče odešli. Alespoň mám čas všechno si připravit.

„Dášo “, slyším Mariin hlas, „máš tu další návštěvu. Mám jí říct, ať přijde zítra ?“

 „Ne, jsem ráda, že za mnou někdo konečně chodí.“

Zase se přetvařuji, protože bych nejradši zakřičela, aby vypadli. To už ale někdo otevírá dveře, vchází…. a pak poznávám hlas Lucie, mé nejlepší kamarádky.

„Nazdar Dášo, tak co, jak se máš ?“, říká a objímá mě kolem ramen. Vzápětí se zarazí a zkroušeně se omlouvá :

„Promiň, to jsem neměla říkat. Neuvědomila jsem si, jak jsi na tom. Když se to k nám do třídy doneslo, dost nás to všechny vzalo. No, a pak jsem si řekla, že už za tebou určitě nebyl dlouho nikdo, s kým bys mohla probrat starosti našeho věku a přišla jsem. Teď si říkám, že melu a melu, a zapomněla bych ti vyřídit pozdrav od všech kamarádů. Těšíme se na tebe. Hele, Dášo, po pravdě. Je to hodně zlý ?“

„Víš, Lucko, začínám si zvykat. Ale věř mi, že nic příjemnýho to není. Tvůj příchod mi zvedl náladu tak o 200 procent. Ty si vždycky umíš naplánovat všechno tak, abys tím přinesla co nejvíc užitku. Určitě máš nějaké skryté schopnosti.“

„Myslíš něco jako šestý smysl ?“

 Po strašně dlouhé době se od srdce směju. A to jsem před chvílí chtěla spáchat …. Ne, se ztrátou téhle holky bych se nesmířila.

„Lucko, Lucinko, tys mi zachránila život.“

„Co říkáš ? Zachránila život ? Ty ses chtěla zabít nebo co ?“

Chce se mi říct jí, jak to doopravdy je. Ne, nikdo se to nedozví.

 „To ne, ale kdybys nepřišla, umřela bych nudou.“

 Další záchvat smíchu otřese nemocničním pokojem.

„Tak to jsem si oddychla. No, vážně jsi mě vylekala. Hele, já budu muset jít. Doma na mě čeká spoustu práce.“

Cítím, že se zvedá z postele. Chytám jí za ruku a říkám :

„Luci, moc děkuju, že jsi přišla. Hrozně mě to potěšilo. Z toho mého nynějšího stavu mám dost deprese. Takhle dobře jsem se už dlouho necítila. Děkuju.“

„To nestojí za řeč. Já už vážně musím letět. Tak ahoj.“

 Zůstávám sama. Tma kolem mě je ovšem mnohem světlejší. Projasnila ji přítomnost mé spolužačky, která se přihnala jako vítr a odvála mé černé myšlenky jako mraky.

 

 

XIV.

           

Začíná další týden, který strávím na nemocničním lůžku. Dneska dělají moji spolužáci přijímací zkoušky na střední školy. Mohla jsem být jednou z nich. Mohla jsem udělat první krok k dráze výtvarnice. O tomhle všem si ale mohu jen snít. Psycholog říká, že se můj stav zlepšuje, a tak začínám na cvičeních praktického života. Učím se chodit. Zdálo by se to směšné, jenže pro slepého člověka je chůze docela obtížná. Také se učím nalévat si pití, ukrojit si chleba, vytočit číslo na telefonu. Strašně mě to vyčerpává, protože se musím nesmírně soustředit na každý krok a pohyb. Cvičení trvá hodinu každý den. Myslím, že dělám pokroky. Cítím se daleko lépe, když vím, že až  odsud odejdu, budu schopna základních úkonů. Před chvílí mě zrovna doprovodil náš „učitel “ sem na pokoj. Odpočívám. Spočívá to v tom, že alespoň na čtyřicet minut „vypnu “ a přestanu myslet. Jen tak ležím, užívám si toho pocitu absolutní uvolněnosti a relaxuji. Potom se vrátím zpět do svého těla, zproštěná všech starostí. Tahle chvíle nastává právě teď. Cítím se docela dobře. Možná, že trochu zapomínám na svůj handicap. To ovšem rozhodně není na škodu. Co to ? Slyšela jsem zaklepat někoho na dveře ? Malinko roztřeseným hlasem volám :

„Je tam někdo ?“

Ticho. Asi se mi něco zdálo. Teď ale určitě někdo klepal.

„Pojďte dovnitř.“

Dveře se otevírají. Děsí mě to. Člověk, který je nyní se mnou v místnosti mlčí, slyším jen jeho dech. Cítím, že se blíží k mé posteli a sedá si na ni. Stále mlčí. Svírá se mi krk a jen s velkou námahou se ptám :

„Kdo jste ?“

Odpovědí je mi hluboký povzdech.

„Prosím, řekněte mi, kdo jste. Nevidím Vás, oslepla jsem.“

„Já vím, co se ti stalo. Vím všechno. Řekla mi to zdravotní sestra, co sídlí tady vedle.“

Ale to je přece ….

„Co tu děláš, Radku ? Jak se vůbec opovažuješ přijít sem. Tohle všechno se stalo kvůli tobě. Proč jsi sakra tady ?“

 „Chtěl jsem tě vidět. Nechápu, proč ti to tak vadí. Myslím, že ještě před měsícem bys byla mou návštěvou nadšená.“

„Proč to děláš ? Nestačí ti, žes mi zničil život a udělal ze mě mrzáka ? Proč mě nenecháš na pokoji ? Proč ?“

„Tak to počkej. Já tě nehodil pod auto. Spadla jsi pod něj sama. Takže na mě to nesvaluj.“

„Jak tohle můžeš říct ?! Samozřejmě, že za to můžeš ty. Ty jsi mě zradil a podvedl, ty jsi mi zlomil srdce. A ty můžeš za to, jak jsem dopadla.“

 „Dášenko, to není moje vina, že jsi byla slepá a neviděla světla.“

„Ty grázle, já jsem slepá už potřetí v životě. A vždycky to bylo kvůli tobě. Nejdřív to byla slepota z lásky, pak z žalu a teď tahle. Ta je ale na rozdíl od těch dvou doživotní. Zmiz odsud, zmiz z mého života. Nech mě být. Proboha tě prosím, nech mě být.“

 „Hm, vypadá to, že to myslíš vážně. Teď odejdu, ale zase se na tebe přijdu podívat, to ti slibuji. Papa, Dášenko.“

„Vypadni, vypadni, ty parchante “,

 nemohu se udržet v klidu. Odchází. Slyším, jak zdraví vrchní sestru. Srdce mi divoce tluče, topím se v slzách. Cítila jsem se tak dobře, a teď …. Ano, teď je ta pravá chvíle. Věděla jsem, že stejně jednou přijde. Nahmatávám zásuvku nočního stolku a vyndávám z ní diktafon.           

 

 

XV.

        

„Drahá maminko, tati, Lucko, kamarádi, spolužáci. O tomhle činu jsem uvažovala od doby, kdy jsem se dozvěděla, jak to dopadne. Všichni víte, že oslepnutí mě zbavilo snů o malování a zhroutil se mi svět. Pak mi ovšem došlo, že ten život stojí za to žít. Moje myšlenky se začaly ubírat jiným směrem. Teď nastala situace, kdy si uvědomuji, že východisko není a smrt bude vysvobozením. Pro všechny. Moji nynější přátelé mě za nějaký čas odstrčí, rodiče nebudou mít dostatek sil na zvládnutí přítěže v podobě slepé dcery. Bůh ví, jestli bych neskončila v ústavu. Radši odcházím dobrovolně. Ušetřím tím trápení svým nejdražším. To je pro mě dostatečný důvod. Až budete poslouchat tuto nahrávku, má duše na vás bude shlížet. Budu volná. Všechny jsem měla ráda, nikdo za toto nemůže. Je to mé dobrovolné rozhodnutí. Žijte si v poklidu své životy. Sbohem.“

Hlas se mi třásl, ale zvládla jsem to. Řekla jsem důvod, proč se musí stát to, co se stane, a rozloučení. Ještě potřebuji jednu věc.

„Sestro, sestro“

„Ano, potřebuješ něco?“

„Prosím Vás, přineste mi velkou sklenici vody. Vyschlo mi v krku.“

„Samozřejmě, chvilku počkej.“

Nelhala jsem. V krku mám jako v poušti. Ukládám diktafon na poličku nad postel, z nočního stolku vyndávám krabičku léků, které jsem za tu dobu uschovala a skryji ji pod polštář. Přichází sestra.

            „Tady je ta voda. Postavím ti ji na stolek.“

„Děkuji. Děkuji za všechno.“

„Ale, ale, to nestojí za řeč. Je to má práce. Potěšilo mě, že mi děkuješ, moc lidí to neudělá. Myslím však, že ještě nenastal čas k díkům.“

Nastal, jen to netušíte. Nikdo to netuší. Sedí to na mě jako můra a pohlcuje mě to.

„Nechám tě zase v klidu“, říká ta dobrodějka a zavírá dveře. Beru do jedné ruky sklenici, do druhé otevřenou minilékárničku. Sbohem, říkám  ještě jednou v duchu. Vysypu obsah tuby do úst a hltavě zapiji vodou. Točí se mi hlava, slyším silný hukot a ... tak takhle vypadá konec.   

 

 

XVI.

 

Žaludek mám na vodě, každou chvíli se otočí a donutí mě zvrátit to nic, co v sobě mám. Třeští mi hlava, špatně se mi dýchá. V ruce navíc cítím silné bodání. Když otočím hlavu, abych se podívala, co je příčinou, zjišťuji, že nevidím. Takže slepota se neztratila, jak jsem doufala. Tady to určitě budou brát jinak. Slyším nějaké hlasy.

„Můžete k ní jít, ale jen na chvíli.“

To si mě si jdou prohlédnout. Moc se těším. Zajímá mě, jak zapůsobím. „Dášenko, broučku, jak tě to napadlo.“

Tenhle hlas znám. To je přece maminka. Ježíši Kriste, snad nezemřela šokem.

„Mami, ty jsi mrtvá? Cos se stalo?“

„Holčičko moje, byla bych mrtvá, kdyby to dopadlo hůř, ale paní doktorka tě zachránila...“

             Cože?! Znamená to, že mému trápení není konec.

„Tak já žiju?!“

 „Díky Bohu žiješ.“

„Proč ... proč jste mě nenechali umřít? Vy jste si neposlechli ten vzkaz? Já chtěla skončit, měli jste to respektovat.“

„Co to povídáš? Já vím, že jsi na tom byla špatně, ale netušila jsem, jak moc to bylo hrozné.“                „Hrozné? To je tak slabé slovo, jako bys vraždě říkala selhání. Bylo to zoufalé, strašné, přerostlo mi to přes hlavu. Topila jsem se a nikdo mi nepodával to pomyslné stéblo. Nechali jste mě, abych se z toho svrabu, z té břečky, vyhrabala sama. A pak mi ani nedovolíte dobrovolně odejít.“ „            „Dášo, já o tom budu přemýšlet. Teď půjdu domů, ty se také uklidni. Ahoj.“

Stejně se mi to jednou povede. Zkusím to ještě jednou. Jindy. Jinak. Někdo se snaží o nové začátky, já o konce. Tentokrát to nevyšlo, příště to vyjde. A když ne, tak to vyjde potřetí, počtvrté ... Vždycky mi všichni říkali, že jsem kočka. Ta má, myslím, devět životů. Divila bych se, kdyby se mi nepodařilo utnout je někde v půli. Prozatím budu vyčkávat. Pak se chopím nové příležitosti. Tohoto odhodlání mě nikdo nezbaví.   

 

 

XVII.

 

            Od mého pokusu o únik z tohoto nespravedlivého světa uplynulo asi čtrnáct dní. Je znát, že to na zdejší personál i pacienty udělalo dojem. Když mě vedou k psychologovi nebo na cvičení, cítím na sobě pohledy všech okolo. A začali mě hlídat. Každou chvíli do mého pokoje přijde buď sestra nebo někdo z doktorů, aby se ujistil, že žiju a o nic se nepokouším. Vyvolala jsem rozruch. Nevadí mi to. Za nějaký čas je to přestane bavit a já dostanu druhou šanci.

„Dášo…“

„Jo, sestro. Žiju. Dýchám. Už byste mi mohli dát pokoj. Všichni.“

„Je to pro tvoje dobro. Byla jsi na dně a my teď musíme zajistit, aby ses v pořádku vynořila. Zkus spolupracovat, vše se urychlí.“

„Tak já nespolupracuji. Nechci Vás urazit, ale zkuste se přenést do mé situace. Je mi 15 a jsem slepá. Vy byste spolupracovala?“

„Chápu, máš to složité. Ale když ty budeš chtít, může být líp.“

Ještě štěstí, že po těchto slovech opustila místnost. Mám sto chutí vmést jí do tváře něco moc nehezkého. Zasloužila by si to. Myslí si, jaká je skvělá… Všichni mi tu rozumí. Tedy říkají, že mi rozumí. Doopravdy si se mnou ani jeden neví rady. Jen psychologovi vždycky vyklopím celou duši. Ani vlastně nevím proč. Prostě na mě působí věrohodně. Řekla bych, že to má v popisu práce. Kdyby nic, tuhle povinnost zvládá na jedničku.

„Dášo“

„Jo, žiju. Nepřeháníte to? Byla jste tu…“, vychrlím na tu úděsně vlezlou ženskou.

„Jsem ráda, že žiješ, protože jsem ti chtěla říct, že máš návštěvu.“

„Aha, tak to se omlouvám.“

Jeje, to je trapas! Ale ona je fakt strašná. Zajímalo by mě, kdo za mnou přišel.

„Nazdar kočko.“

„Ahoj tati, co tak vesele?“

 „Co by, jsem rád, že vidim svou jedinou dceru.“

„Kde je máma?“

Divím se, že nepřišla. Vždycky chodí ona.

„Neboj, přišla taky, ale musela si odskočit. Hned si s ní popovídáš.“

Hovor s taťkou je pro mě obtížný. Ne, že bych si s ním neměla o čem povídat. Jenže cítím, že ještě pořád nepřekousl mou slepotu. Vkládal do svého potomka veliké naděje a všechno se zhatilo.

„No, a jak se jinak máte?“

„Docela to jde.“

Táta to vyhrkl tak rychle, až jsem se polekala. Něco mi nesedí.

 „Tati, co se stalo?“

„No, asi bych ti to neměl říkat.“

 „Ale jo, jen mi to pověz. Jsem tu odříznutá od světa, zajímá mě, co se kde děje.“

„Jak myslíš, ale já ti to nechtěl říct. Byl u nás Radek.“

Cože!?! Ten parchant si nedal pokoj.

„Co chtěl?“

„Přišel se omluvit. A ptal se, jak se máš. No, to bylo všechno.“

„Tak on se přišel omluvit.“

„Jo, říkal, že ho to mrzí a že to nebylo správné…“

Tak to je vážně omluva na úrovni! To je omluva za zničený život? Dá se to vůbec omluvit?

„A co vy? Jak jste zareagovali?“

„Máma brečela. A já…“

„Co ty?“

„Já to nevydržel a vrazil jsem mu pár facek. Vylétnul od nás jako pták z hnízda.“

Musím se usmát. Tak tohle bych od táty, vždy držícího se slušného chování, nečekala.

„Ty jsi mě bránil?“

„Taky se to tak dá říci. Hlavně mě vytočila ta drzost. Po tom, co ti provedl, se opovážil přijít a culit se na nás. Popadl mě šílený vztek.“

„Děkuju, tati, jsem ráda, že dostal, co si zasloužil.“

„Ne, holčičko, neděkuj. Vůbec nedostal, co si zasloužil. Zasloužil by rozsekat ten jeho vymydlený ksichtík. Nebo alespoň polepšovnu. Anebo obojí.“

Nepoznávám svého otce! Takhle rozohněný nebyl nikdy. Znám ho jen jako klidného, vždy nad věcí.

„Ahoj Dáši. Tak jsem tady.“

„No, to to trvalo.“

„Promiň, potkala jsem tu jednu kamarádku. Daly jsme se do řeči.“

„Mami, já se nezlobím.“

„Já vím, ty umíš odpouštět.“

To je pravda, odpouštět umím. Jen ztrátu zraku a ohavný podvod odpustit nezvládnu.

„Prý u vás byl Radek?“

„Tak táta ti to řekl? No, bylo to divadlo. Hrál to dobře, kdybys ho neznala, řekla bys, že je to slušný mladík. Pod usměvavou slupkou se skrývá netvor. Ostatně, ty jsi to poznala na vlastní kůži.“    Najednou mě přechází dobrá nálada. Tahle slova mamka neměla pronést. Vím, nevěděla, co tím způsobí, ale mě se teď neustále opakují.

„Prosím vás, chtěla bych být sama. Nevyháním vás, jen…“

„My to chápeme. Už půjdem. Ahoj.“

„Ahoj“

Slovo na rozloučenou jakoby otevřelo bránu slz. Zase se mi vrací ty okamžiky, kdy jsem byla šťastná. A ty, kdy to pominulo. Nikdy se jich nezbavím, nikdy.

 

 

XVIII.

           

Od rána mám špatnou náladu. Všude cítím napětí, jako by se mělo něco stát. Začalo to tím, že poté, co jsem se probudila, přišla do mého pokoje sestra. Roztáhla záclony v okně, otevřela ho a řekla :

            „Je tam vážně krásné počasí. Slunce svítí, všechno se zelená, ptáci zpívají… Ach, to je nádherně na světě.“

Sevřel se mi krk. Proč to říká? Copak zapomíná, že i já bych všechnu tu krásu ráda viděla, ale nemohu? Potlačila jsem slzy a co nejklidněji odvětila :

„Jo, věřím Vám, že je hezky. Líčíte mi to tak živě, až mi skoro přijde, že všechno vidím na vlastní oči.“

Doufala jsem, že se dovtípí. Naštěstí jsem se nespletla. Sestra vzdychla a opatrně

se omluvila :                 

„Zapomněla jsem. Už o tom nebudu mluvit.“

Odešla a já zůstala sama. Zkusila jsem se uvolnit, ale nešlo to. A tak jsem jen ležela, přibitá neznámou tíhou k lůžku. Zůstala jsem tak do té doby, než přišla Lucka. Přišla asi před deseti minutami. Cítím, že dnes se spolu nepobavíme tak, jak bych chtěla. Sedí u mé postele, povídá mi něco o škole, ale já jí nevnímám. Nedokážu se soustředit, slova plynoucí z jejích úst mi připomínají líný potok.

„No, a dopadlo to tak, že Pepa zabavil učitele a písemku jsme nepsali. Dobrý, co?“

„Jo, dobrý.“

„Dášo, poslouchala jsi mě vůbec?“

„Jo, celou dobu.“

„Tak mi řekni, o jaké hodině jsem mluvila.“

„Fyzika“, zkusím.

„Ne, biologie. Proč jsi neřekla, že tě to nezajímá?“

Lucka se nafoukla. Musím si ji usmířit.

„Promiň, Luci. Já mám vážně starosti. Jsem ráda, že jsi přišla, ale… pochop to. To, že jste se ulili z písemky by mě zajímalo, kdybych byla nemocná. Jenže…“

„Copak nejsi nemocná?“

„Ale jo, vlastně jsem. Sama ovšem víš, jak to je. Tahle nemoc není na týden, ale na celý život. Slepota se nevyléčí.“

„Tak na to prostě nemysli. Alespoň se pokus. Dělej něco, co by tě zabavilo. Nelež tady, snaž se bojovat.“

Lucka je rozkurážená, jako bych řekla kdovíco. Docela nervózně na mě křičí.

„Lucko, uklidni se.“

„Já jsem klidná. Jenom mě vytáčí, že si pořád stěžuješ a nic neděláš.“

Tak tohle bych nečekala. A už vůbec ne od nejlepší kamarádky. Všechno ve mně stoupá a vybuchuje.

„Jdi pryč, nechci, abys tu už byla.“

„Dášo…“

„Ne, jdi. Tohle jsi fakt přehnala.“

„Promiň, nechtěla jsem.“

Lucka se snaží zachránit, co jde.

„Jdi pryč. Vypadni.“

„Jak myslíš!“

Lucka vystřelila jako šíp. Co mi to provedla? To mě už i největší kamarádka zahodila? Začíná se plnit to, co jsem si předpověděla. Všichni mě odstrčí. Ona bude alfa, rodiče omega. Je čas, abych tohle zarazila. Otvírám opět zásuvku nočního stolku. Tentokrát v ní nejsou léky, ale střep ze sklenice, kterou jsem minulý týden nechtěně rozbila. Je ostrý jako žraločí zuby. Beru ho do ruky a přikládám k zápěstí. Tlačím na kůži, zatím to nebolí. Pak zatnu zuby a prudce říznu. Cítím teplou krev. To samé na druhé ruce. Upouštím střep na zem. Jsem klidná. Vím, že ze mě uniká život, tentokrát na sto procent. Krev se určitě zapíjí do povlečení, budou mít práci navíc. Zachvacuje mě malátnost, oči se klíží. Konečně. Povedlo se. Brzy upadnu do bezvědomí. Pak už je jen krůček k definitivnímu….. Nemám sílu domyslet. Poslední, co slyším, je otevírání dveří a výkřik. Jdete pozdě!     

 

 

XIX.

 

Takhle špatně mi nebylo už dlouho. Umírání není příjemná věc. Tentokrát to ale vyšlo. Nebo alespoň doufám. Jsem strašně unavená. Jestli žiju, znamenalo by to, že přišli přeci jen včas. Ale to není možné, vždyť v tu chvíli jsem přestala vnímat. Možná….. Co je to za strašný rámus ? Ten zvuk mě bodá do hlavy jako nůž. Ale slábne. Už je klid.

„ Dášenko, slyšíš mě“

„ Mami“

Víc toho ze sebe nedostanu. Krk a vnitřnosti mi sevře lítost a otřese mnou vzlyk.

 „Dáši, co se děje ? Není ti dobře ?“

 „Já, chtěla jsem umřít.“

„Tohle neříkej. Mlč.“

 „Ale já…“

„Dost. Teď něco řeknu já tobě. Dášo, já jako tvoje matka cítím s tebou. A stejně tak táta a všichni kamarádi. Všem nám je nade vše jasné, že to, co nyní prožíváš, jsou nejhorší chvíle tvého života. Chtěli bychom ti pomoci, jen nevíme jak. Nikdo tě neodkopne, není k tomu důvod. I pro nás je to nesmírně těžké. Ale proč děláš tohle ? Proč sobě a všem blízkým ničíš naděje ? Vždyť nic není úplně ztraceno. Samozřejmě, je to tvrdý úděl. My všichni za tebou budeme stát. Podpoříme tě.“

„Mami, nech toho. Já nemůžu. Neumím bojovat se slepotou. Neumím se vyrovnat se ztrátou zraku a se zkaženým životem. Nechci. Toužím oprostit se od špíny tohohle světa.“

Vím, že to nepochopí.

„Dášo“

„Tati, ty jsi tu taky ?“

„Jo, celou dobu.“

Takhle smutný hlas jsem neslyšela za celý svůj život. Vyzařuje z něj lítost, beznaděj, bolest.

„Hele, Dášo, já to nebudu protahovat. Už dvakrát jsme tě málem ztratili. Kdyby se to stalo, zničilo by nás to. Pochop, máme tě rádi. To, co teď uděláme, bude pro tebe. Bude to vstupenka do nového života.“

 „Co uděláte ?“

„Rozhodli jsme se, že tě pošleme do psychiatrické léčebny. Tam ti pomohou přestat myslet na tvůj handicap. Naučí tě spoustu užitečných věcí. Odejdeš odsud jako nový člověk.“

„Já nejsem blázen.“

„To nikdo neříká. Našli jsme léčebnu, kde zavádí terapie pro lidi se ztrátou zraku. Vypovídáš se ze svých pocitů a uleví se ti.“

„Vypovídat se můžu psychologovi tady.“

„Jak vidíš, nestačí to. Dášo, ty potřebuješ odbornou péči a pomoc. Neboj se, nebude to tam nijak zlé.“

 „Proč… proč jste mi o tom neřekli ?“

„Mysleli jsme, že se lepšíš a nebude to třeba. Po tvém druhém pokusu o sebevraždu jsme se rozhodli.“

„Já tam nepůjdu.“

„Nepůjdeš. Odvezu tě zítra autem.“

„To nemůžeš !“

„Je ti 15 let, nejsi plnoletá a já jsem tvůj otec. Rozhodnu, co je pro tebe nejlepší.“

 „Já…“

„Teď si odpočiň, zítra se stěhuješ. Ahoj.“

„Tati, mami….“

Bože, nezavrhuj mě. Nejsem zas tak špatná. Jestli jsem někdy někomu ublížila, potrestal jsi mě dost. Teď už zadrž.    

 

XX.

 

Slovo můj otec opravdu drží. Dnes ráno pro mě přijel, beze slova mi sbalil kufr a odvedl mě k autu. Až tam jsem na něj promluvila :

„Je to nutné ?“

 „Ano, nezbytně.“

Celou cestu opět mlčel. Po nějaké době, asi dvaceti minutách ostré jízdy, zastavil. Pomohl mi vylézt z vozidla a řekl :

„Tohle teď bude tvůj přechodný domov. Vypadá docela pěkně. Všude kolem se rozprostírá zahrada. Tak pojď.“

Chytl mě za ruku a já si uvědomila, že mu to také není příjemné.

„Tati“, zkusila jsem naposled. Ale on nevnímal a dál povídal o příjemném personálu a krásných pokojích. Pochopila jsem. U jakési recepce nám dali jmenovku a táta mě chytil pevněji. Po schodech nahoru, třetí poschodí, osmý pokoj. Trvalo celou věčnost než jsme se doplazili na správné místo.

„Je tu vážně komfort. Velký pokoj, prostorný. Vše máš sama pro sebe.“

„K čemu mi to je ? Doma bych se cítila mnohem lépe.“

„Zařídil jsem, že domů pojedeš tehdy, kdy terapeut uzná tvůj dobrý zdravotní stav. Takže délka tvého pobytu v těchto zdech závisí jen na tobě.“

Potom se ze mě přiblížil a hlasem plným obav řekl :

„Dášo, buď rozumná. Chceme pro tebe to nejlepší. A to je tohle. Nezlob se na nás. Ani já, ani máma nechceme, abys nějak strádala. Je to poslední možnost, jak tě zbavit okovů tvého postižení.“

 „Tati, nemá cenu, abych tě přemlouvala. S mamkou jste se domluvili a nedá se s tím nic dělat. Jen doufám, že víš, nebo alespoň tušíš, do čeho mě posíláš.“

„Vím to naprosto přesně, dceruško.“

„Tak ahoj.“

S těmito slovy odešel. Zůstala jsem sama, v cizím prostředí, obklopená neznámými lidmi. Doufala jsem, že za mnou někdo přijde a seznámí mě s tímto ústavem. Nestalo se tak. Mým jediným společníkem byl tikot hodin a jejich občasné bim-bam. Podle nich zjišťuji, že je sedm hodin. A stále jsem sama. Jestli všechny nováčky takhle uvítají, nechápu, kde se vzala prestiž tohoto místa. Z toho ticha se mi chce spát, oči se zavírají. Náhle slyším klapot podrážek.

„Vy jste slečna Dagmar ?“

„Ano, to jsem já. Přijela jsem dopoledne, ale nikdo se mnou od té doby nemluvil.“             „Necháváme novým příchozím čas na přemýšlení. Od zítřka budeš od rána do večera zaměstnaná.“

„To asi nepůjde. Umím se sotva namazat chleba. Máte v plánu zesměšňovat mě před ostatními ?“

„Ne, to nemám. Nevadí, že se ti něco nepovede. Důležitá je snaha.“

„Jediné o co se dosud neúspěšně snažím, je ukončení pobytu mezi živými.“

„Ano, o tom vím. Zítra budeš mít možnost promluvit si s terapeutem o samotě. Možná pro tebe bude těžké říkat otevřeně, před jinými pacienty, o svém smutku, pocitech. Teď by sis měla odpočinout“

Nemám na spaní ani pomyšlení. Opravdu, řekla bych, že celou noc budu mít o čem přemýšlet. 

 

XXI.

 

Již čtrnáct dní trávím v těchto zdech. Je víc než jisté, že tady budu muset být dost dlouho, a tak se snažím nedělat si to horší, než už to je. Chodím na terapie, kde hovořím o tom, co cítím. Spolu se mnou tam dochází asi šest lidí. Všichni jsou slepí. Dělá mi dobře vědomí, že v tom nejsem sama, že mé problémy mají i další. Asi je v tom dávka škodolibosti, ale nemůžu si pomoct. Skupinu vede mě dosud neznámý terapeut. Jeho názory a postřehy jsou mi velice blízké. Často se shodneme ve věcech, se kterými ostatní nesouhlasí. Vždy, když mluví, ho poslouchám a snažím se zapamatovat si některá jeho slova. Řekla bych, že mi hodně usnadnil přizpůsobení se zdejšímu prostředí. Nevím, kolik mu je let, ale podle hlasu ho neodhaduji na starého člověka, naopak. Jeho hlas je jemný a měkký. Zkouším se představit jak vypadá. Na terapii se mnou hodně mluví. Všímá si mě víc, radí mi víc, dává mě za příklad. Skoro se zdá, že mi chce naznačit sympatie. Já budu, po vztahu s Radkem, velice opatrná. Ráda bych se tu s někým seznámila, našla se přátele. Objevil se však problém. Moje výborná schopnost konverzovat a navazovat nová přátelství se vytratila kamsi do neznáma. Jediné místo, kde dokážu bez koktání a červenání mluvit, je terapie. Tam chodí hlavně starší lidé. Ono vlastně na celé klinice není příliš mých vrstevníků. V tomto směru se cítím trochu odcizená. Doufám však, že se i tohle změní.

XXII.

 

Začínám se cítit lépe. Věčnou tmu kolem sebe téměř nevnímám, deprese se snažím zahánět. Mám z toho krásný pocit, protože do tohoto stavu jsem se dostala především vlastní silou. Ikdyž musím uznat, že zdejší personál na mě má velký vliv. Tak dobře, myslím toho terapeuta. stále víc na něj myslím. Hledám vhodnou chvíli, kdy mu říct, jestli by neměl čas na soukromou debatu, ale pak vždycky ztratím odvahu. Bojím se. Bojím se, že podruhé zažiji zklamání a snad i zradu. A bojím se, že všechna má přání, týkající se jeho vztahu ke mně, jsou nerealizovatelná. Co když ke mně nic necítí? Co když si všechno jen nalhávám ? Ne, musím věřit. Víra mi dává naději. A naděje umírá naposled. Až umře má poslední naděje, zemřu také. Já nyní s odstupem času cítím, že žít je dobré. Nechci umřít, jsem mladá, mám celý život před sebou. A protože nechci zemřít, nesmí zemřít mé naděje, a proto zůstanu u snění o záhadném lékaři. Je to složité, ale jde to pochopit.

 „Dagmar, nespíte?“

Z mého rozjímání mě vytrhl ten nejkrásnější hlas.

„Ne, nespím“, odpovídám. Je to terapeut. A jsme sami.

„Mohu se na chvíli posadit?“

„Jistě. Kávu Vám sice nenabídnu, ale na židli si sedněte.“

„Děkuji“, říká a sedá si blizoučko mého lůžka.

„Chtěl jsem s Vámi mluvit.“

„Od toho je terapie“, přerušuji ho.

„Chtěl jsem s Vámi mluvit o samotě“, dokončuje.

„Ale jestli nejdu vhod, řekněte.“

„Ne, ne, zůstaňte. Jsem tu sama, ráda si s Vámi promluvím. Co jste potřeboval?“

„Víte, jde o takovou věc … těžko se to říká. Vy jste mladá, perspektivní, sympatická slečna. Chtěl bych o Vás vědět víc, zajímá mě Váš osud.“

„Víte, špatně se o tom mluví, bylo to pro mě moc těžké.“

„Chápu, nenutím Vás. Kdybyste se přeci jen rozhodla, řekněte mi zítra po večerní terapii. Rád bych Vás pozval někam do restaurace.“

„Dobře, rozmyslím se.“

„Děkuji, a promiňte, že jsem Vás vyrušil.“

„To nic, nic se neděje.“

Bože, to není pravda. On mě zve na večeři. Zajímám ho. Půjdu, to vím jistě. Bude těžké mluvit     

o tom, co se skoro založilo do nejtemnějšího kouta, ale udělám to. Jednou by to přišlo a mluvila bych s někým jiným. Teď se vyspím, zítra bude den pravdy. Mám ho ráda, můžeme být přáteli. Nebo něčím víc, než přáteli.  

 

 

XXIII.

 

Nadešel den D. Dnes večer se rozhodne o mém dalším životě. Nejsem věřící, přesto se modlím k Bohu, aby to vyšlo. Právě jsem se vrátila z odpolední terapie. Celou dobu mi hlavou prolétávaly myšlenky na to, co se bude dít. Ani nevím, jak se budu chovat. Bude to má první návštěva společnosti od doby, co nevidím. Vždyť si ani sama nevyberu jídlo z jídelního lístku. Jestli způsobim nějaký trapas, asi se propadnu. O tomhle všem přemýšlím i na pokoji i cestou na večerní setkání. To probíhá dobře.

Po skončení zůstávám. A pak se opatrně ptám :

 „Už jsme tu sami ?“

„Ano, všichni odešli. Tak, jak jste se rozhodla ?“

„Ano, ráda půjdu. Jen Vás chci upozornit, že si nemůžete být jistý tím, že Vás nezesměšním.“

„Proč byste mě zesměšnila ?“

„Nevidím. Už to je důvod, aby si na Vás lidé ukázali.“

„Tak to nemějte obavy. Jsem rád, že se mnou půjdete. Přijdu pro Vás, až se připravím. Nebojte se, dám Vám čas.“

„Dobře, zatím nashledanou.“

Na pokoji se mě zmocňuje panika. Jak si vyberu oblečení ? Už vím, požádám svou „sousedku“, která mě navštěvuje. Je to doktorka, ke které mám velkou důvěru. Ťukám na dveře.

„Paní doktorko, mohla byste ke mně přijít ?“

„Ano, počkej minutku.“

„Děkuju.“

Vracím se na pokoj. V tu samou chvíli přichází ona.

„Cos potřebovala ?“

„Paní doktorko, jde o takovou zvláštní věc. Nechtěla bych, aby se o tom vědělo. Můžu se na Vás spolehnout ?“

„Samozřejmě, budu mlčet.“

„Víte, náš terapeut mě pozval na večeři. Chce se dozvědět o mém životě. Pomohla byste mi připravit se ?“

„Jistě, že ti pomůžu. Vybereme nějaké hezké oblečení, učešu tě a nalíčím. Je moc dobře, že půjdeš mezi lidi.“

„Mám strach. Určitě na mě budou shlížet jako na mrzáka. Budou si šeptat. Bojím se toho.“

„Nemusíš se ničeho bát. Lidé jsou sice někdy zbytečně moc opatrní v blízkosti lidí s nějakým handicapem, ale také znají pravidla slušnosti. Uvidíš, všechno dobře dopadne.“

„Snad. Takže přemýšlela jsem o oblečení. Chtěla bych si vzít černé kalhoty se stříbrným páskem. Jsou to jediné sváteční kalhoty, které tady mám. Nemyslela jsem na to, že by mohla nastat tahle situace. A k tomu bych si oblékla oranžové tričko bez ramen. Vidíte ho někde ?“

„Ano, tady je. Našla jsem i kalhoty. Kde máš boty ?“

„Boty ? Měly by být za skříní.“

„Tak, teď se oblékni. Potom tě přijdu zkrášlit.“

Paní doktorka odešla. Musím se zhluboka nadechnout, než se pustím do oblékání. Ještě, že existují cedulky. Díky nim poznám přední a zadní stranu oblečení. Ještě se obout a můžu zavolat tu dobrou vílu.

„Sluší ti to. Vážně jsi moc hezká dívka.“

„Děkuju.“

„Pojď, sedni si tady.“

Za chvíli je hotova. Vlasy mi nechala rozpuštěné a nalíčila mě jemně. Asi minutu poté, co odložila poslední štěteček, se ozývá zaklepání.

„Dagmar, jste připravena ?“

„Počkejte prosím chviličku.“

„Samozřejmě, nespěchejte.“

„Paní doktorko, já to nezvládnu.“

„Ale zvládneš. Hezky se uklidni, usměj se a jdi.“

„Dobře, jdu.“

Paní doktorka mi otvírá dveře a zdraví terapeuta. Přeje nám hezký večer. Poté odchází do svého pokoje. Terapeut mi nabízí rámě a odcházíme.

„Jsem strašně nervózní“, svěřuji se mu.

„Nebojte se, nic se nestane. Uvolněte se.“

Otevře mi dveře do auta a odjíždíme. Za okamžik jež sedíme v nedaleké kavárničce. Necítím na sobě pohledy lidí kolem a to mě trochu uklidňuje.

„Připijeme si ?“, ptá se, když nám přinesou objednané pití.

„Jistě. Na co ?“

„Na tykání ?“

„Dobře, na tykání. Dáša.“

„Petr.“

Takže Petr. Znám jeho jméno. Ráda bych znala víc.

„Můžu se tě na něco zeptat ?“, osměluji se.

„Ovšem. Zeptej se mě na cokoliv, jen ne na to, co je ve mně a jak tě mám rád….“, zanotuje kousek z písničky od Nedvědů.

 „Vůbec nic o tobě nevím. Kolik ti je, odkud jsi, proč děláš tuhle práci…“

„Není problém. Je mi 20 let. Pocházím z Ústí nad Labem, ale teď už 3 roky bydlím tady v Praze. Vystudoval jsem medicínu, a protože mě bavilo mluvit s lidmi o jejich trablech, udělal jsem si kurs pro terapeuty. Od té doby pracuju v léčebně.“

„No vidíš, že se umíš otevřít. Teď jsem na řadě já. Ptej se !!“

„Slyšel jsem, že jsi se chtěla dvakrát zabít. Povíš mi, proč ?“

Chvíli mlčím. Do očí se mi ženou slzy. Je to tak těžké.

„Nemusíš mi to říkat.“

„Ne, řeknu ti to. Promiň, už jsem v pořádku.“

Začínám mluvit. Nejdřív to jde pomalu, ale postupně se mi ulehčuje. Říkám mu všechno. Od zamilování do Radka, našeho milování, podrazu, srážky s autem, nemocnice. Popisuji mu první i druhý pokus o sebevraždu. Říkám mu, jak mě rodiče umístili proti mé vůli do léčebny.

„A teď jsem tady. Víš o mě všechno. Celé moje trápení. Asi jsem tě nudila, omlouvám se.“

„Vůbec jsi mě nenudila. Už to všechno chápu. Vím, jak to pro tebe bylo těžké. Já byl taky na dně. V 16ti se moji rodiče zabili při autonehodě. Žil jsem u tety, ale smrt našich mi nedala spát. Chodil jsem k psychiatrovi a to mě zachránilo.“

„To je mi líto. Moji rodiče jsou super a nedovedu si život bez nich představit.Musel jsi být hodně silný.“

„To máš pravdu.“

Odmlčíme se. Za chvíli cítím, že mě pozoruje. Usměju se.

„Chceš mi něco říct ?“

„Jo, chci. Už od první chvíle, kdy jsem tě uviděl tam na nemocniční chodbě, jsem na tebe nemohl zapomenout. Každý den jsem se na tebe chodil dívat. Jsi krásná holka, Dášo. A taky inteligentní, roztomilá, naivní……dokonalá. Chtěl bych s tebou být každý den.“

Vím, že se červenám. Takovéhle vyznání mi nikdo neřekl. Nemůžu mu hned říct, že ho taky moc miluju. Ale co mám říct ?

„Chtěl bych s tebou chodit. Je to jen moje přání. Pokud bys chtěla být jen kamarádkou, stačilo by mi to. A pokud ani to ne, nevadí. Řekni jen svůj názor.“

„Mám v hlavě trochu zmatek. Zklamaní ze vztahu s Radkem je pořád hodně živé a kdyby se mělo opakovat…nechci na to myslet. Můžu ti jen říct, že přátelství s tebou si budu vážit. Možná, že zítra ti řeknu víc. A chtěla jsem se zeptat, co jsi myslel tím, že jsi mě viděl v nemocniční chodbě. To bych tě viděla i já.“

„Jo, viděla jsi mě. Bylo to těsně před tím, než jsi ztratila zrak !“

Pane Bože ! To není možné.

„Ty jsi stál u automatu na pití ?“

„Jo, to jsem byl já.“

Tohle je na mě trochu moc.

„Prosím tě, pojedeme pryč.“

„Dobře.“

To byl teda večer. Na pokoji ihned usínám.              

 

XXIV.

 

Ráno mě probouzí klepání na dveře.

 „Kdo je tam?“

Ticho.

„Ptám se, kdo je tam?“

 „To jsem já, můžu dovnitř?“

Je to paní doktorka.

 „Ano, pojďte dál.“

„Já jsem tě probudila? To se omlouvám. Byla jsem nedočkavá, jak to dopadlo.“

„Nic se neděje. Alespoň neprospím celý den. Včerejšek byl supr. Povídali jsme si a já se zbavila trochy trápení.“

„To věřím. Ne nadarmo se říká, že sdělená starost je poloviční starost. Hlavně, že jsi se cítila dobře.“

„To jsem se cítila. Bylo to…hezké.“

„Já teď půjdu. Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě probudila.“

„A já Vám opakuji, že to nevadí.“

Paní doktorka odchází. Teď, když sedím sama na pokoji, přemýšlím o událostech včerejšího večera. Mám s ním chodit? Vím o něm hodně. Jeho jméno, věk, co vystudoval, o jeho práci, o rodičích. Vím, jak vypadá a je mi jasné, že ty ruce, které mi pomohly poté, co jsem oslepla, patřily jemu. Je otevřený, milý, hezký, hodný, má smysl pro naslouchání. Pozná, kdy je člověku špatně, kdy chce být sám a kdy se potřebuje vypovídat. Vím, že mě má rád a že se mi líbím. Vím, že mu mohu věřit. Vím, že ho mám také ráda. A vím, že už jsem dlouho byla sama, izolovaná od ostatních. On mi může pomoct. Zkusím to. Odcházím na snídaní. Na schodech si ještě nejsem úplně jistá, ale jinak znám cestu ze svého pokoje do jídelny a zpátky bezpečně. Od jednoho stolu na mě volá Petr.

„Ahoj Dášo, nesedneš si ke mně?“

„Jo, ráda.“

Teď mu to musím říct.

„Petře“, mluvím co nejtišeji, „přemýšlela jsem o tom včerejšku a o tvém přání. Říkám ano. Mám jen jednu podmínku. Pokud se ve vztahu nebudu cítit dobře, ukončíme ho bez nějakého přemlouvání a průtahů. Souhlasíš?“

„Jestli souhlasím? Samozřejmě, že souhlasím. Ani nevíš, jakou radost mi to udělalo. To ten den krásně začíná.“

„Nevěděla jsem, že z toho budeš mít takovou radost.“

„Nedovedu popsat, jak jsem rád. Budu tě hýčkat jako v bavlnce.“

S těmi slovy mě pohladí po vlasech a dá mi pusu na rameno. Se smíchem ho odstrčím.

„Prosím tě, jsou tu lidi. Nemusí vědět, že jsme spolu začali chodit.“

„Ne, nemusí. Ale můžou. A já jim to řeknu. Všem.“

„To nedělej, Petře..“

Už nestačím domluvit. Ten blázen se stoupne a zakřičí na celou jídelnu :

„Prosím o chvíli klidu. Děkuji. Chci vám říct, že tady Dáša souhlasila s mou nabídkou.“

„Budete se brát?“, ozývá se nějaký vtipálek.

„Ne, budeme spolu chodit, na svatbu možná dojde později.“

To nikdo nečekal. Všichni chvíli mlčí a pak se začnou ozývat výkřiky Gratuluju! a Bezva!, promíšené s tleskáním.

„Vidíš, přijali to dobře“, sklání se ke mně Petr.

„Neměl jsi to říkat“, dělám nabručenou.

„Ale, ale, přece se za to nestydíš?“

Už zase s úsměvem odpovídám :

„To víš, že ne.“

Chytám ho kolem ramen a dávám mu nesmělý polibek na tvář.     

 

XXV.

 

Jsou to už celé čtyři měsíce od doby, kdy jsem poprvé vkročila do léčebny. A bude to rok, co nevidím. Za tu dobu jsem se spoustu věcí naučila brát takové, jaké jsou, spoustu věcí jsem pochopila, s některými se ještě smiřuji. Můžu bez přemýšlení říct, že se cítím dobře. Mám Petra a ten mi dává vše, co potřebuji – lásku, něhu, pocit bezpečí. Je to s ním jiné než s ostatními kluky, s kterými jsem chodila. A nemůžu říct, že horší. Nevidím ho, ale srdce mi říká, že to se mnou myslí vážně. Rozumí mi, toleruje mne a já jeho. Na vztah s Radkem se už dívám s větším nadhledem. Stále ho nenávidím za to, co mi provedl, ale už bych se s ním dovedla vypořádat. Jediné, co mi schází, jsou naši. Za celou dobu za mnou nebyli. Možná, že je to tak lepší. Každopádně se přiznávám, že teď, kdy už je to špatné za mnou, bych s nimi ráda mluvila. Ráda bych objala mamku a dala pusu taťkovi. Jestlipak si vzpomenou alespoň na mé narozeniny. Ty mám už zítra. Ach jo, kdyby tak přišli. Z těchto myšlenek mě vytrhlo hlasité zabušení.

„Dále“, říkám.

„Ahoj myšičko, říkal jsem si, že jsme se už dlouho neviděli, tak že zajdu. Teda, ty mě neuvidíš, ale já musim říct, že vypadáš fakt dobře.“

„Radku, co tu pro Boha děláš. Říkala jsem ti, že s tebou nechci už nikdy mluvit.“

„Ale, proč se tak zlobíš? To jsi ještě nezapomněla na ten podraz, jak tomu drobnému prohřešku říkáš?“

„Ne, nezapomněla. A nezapomenu nikdy.“

„To mě vážně mrzí. A jak se máš?“

„Dobře, děkuju za optání. Jestli tě to zajímá, tak jsem si našla kluka, který mě doopravdy má rád.“

„Nepovídej. A on je jakej? Hluchej? Nebo chromej, abyste se doplňovali?“

Radek se směje, ale já se musím opravdu držet, abych se nezhroutila. Nakonec se vzpamatuji a říkám pevným hlasem :

„Ne, Petr je úplně zdravý člověk. Je to lékař, hodně toho zná. A něco ti řeknu. Do mě se můžeš navážet, jak chceš, já jsem na to už zvyklá. Ale jeho nech být. Neznáš ho.  On o tobě ví všechno, co jsi mi provedl. A měl bys odejít, protože jestli tě tu najde, tak to nedopadne dobře.“

„Vážně? Nahnala jsi mi strach. Rád bych se s tím udatou setkal. Počkám na něj.“

Oba mlčíme. Za chvíli se ozve tiché zaťukání a Petrův hlas.

„Jo, pojď dovnitř. Čekám na tebe.“

„Už jsem se nemohl… kdo to je? A co tu dělá?“

„Neboj se, nic se nedělo. To je Petře Radek, Radku Petr.“

„Tak to jsi ty, kdo týhle úžasný holce zničil život. A to za ní ještě chodíš?“

Petr je vážně rozčilený.

„A ty jsi ten Pan Utěšitel. Rád tě poznávám.“

„Vypadni, ty parchante. Vypadni nebo ti jednu natáhnu.“

„Petře, nech toho. Radku, prosím tě, odejdi.“

„Ty ho ještě prosíš? To se ho bojíš nebo co?“

„Ne, jenom nechci zbytečně vyvolávat rozbroje.“

„Dobře, tak po dobrym. Buď tak hodnej, chlapče, a opusť tenhle pokoj než napočítám do pěti. Pak použiju to, co jsem se učil v kurzu karate a věř mi, že to pro tebe nebude příjemný.“

Tohle Radka zřejmě zastrašilo.

„Tak fajn, nebudeme používat násilí. Mějte se, čau.“

Jen zaklapli dveře, vydechla jsem :

„Jak jsem mohla někoho takovýho  mít ráda.“

„To nevím, ale láska je nevyzpytatelná.“

Petr si lehá vedle mě na postel a líbá mě. Já se vpíjím do jeho rtů a přestávám vnímat. Až když mi sundá triko a rozepne si kalhoty, zarazím ho.

 „Petře, já nevím.“

„Jestli si nejsi jistá, vrátíme to tam, kde chceš, aby to zůstalo. Co ty na to?“

Zapnu mu zip a říkám :

„Sem to bylo ucházející.“

Zasmějeme se a začneme se znovu líbat. Náhle mnou projede neskutečná touha, a tak, když si Petr začne sundávat podruhé kalhoty, nebráním mu. Po chvíli zjišťuji, že jsme oba nazí a zkoumáme svá těla. Jsme velice vzrušení a naše milování je něžné. Úplně jinak než s Radkem. To bylo bouřlivé, rychlé. Tohle je pomalé, mazlíme se s tím druhým do nekonečna. Když se potom oblečeme, jsem víc než šťastná. Petr odchází a nechává mě samotnou. Vím, že to není na dlouho. Vím, že se vrátí. Vím to a ten pocit mě hřeje víc, než před chvílí Petrovy ruce.    

 

XXVI.

 

V 9,00 ráno, přesně před šestnácti lety, jsem se narodila. Ano, mám dnes narozeniny. Tenhle rok byl nejtěžším rokem mého života. Stalo se v něm spousta velice ošklivých věcí, které bych chtěla vymazat ze své paměti. Když si to zrekapituluji : zamilovala jsem se, byla podvedena, pak přišel úraz, oslepnutí, pokusy o sebevraždu a nástup do psychiatrické léčebny. Znovu jsem našla chuť do života, znovu jsem poznala lásku – tentokrát pravou. Poslední dva měsíce mi hodně daly. Petr mi vynahradil všechno, co jsem zameškala. Chodili jsme do restaurací, kaváren, do parků. Máme se rádi a dáváme si to najevo. Tolerujeme se, nedáváme si žádná ultimáta. Je to vztah plný pochopení a upřímnosti. Přeji si, aby to nikdy neskončilo.

„Vy jste se nám nějak zasnila, slečno. Mluvím na Vás, ale nevnímáte.“

„Promiňte, pane řediteli, já…“

„Neomlouvejte se, nic se nestalo. Přišel jsem Vám oznámit, že Váš pobyl v naší léčebně dnešním dnem končí. Vaši rodiče už byli uvědoměni a asi za dvě hodiny přijedou.“

„Moji rodiče přijedou? Setkám se s nimi? A budu moct jít domů?“

„Ano, už je to tak. Copak, copak, snad by slečna neplakala.“

„To jsou slzy štěstí, pane řediteli. Ikdyž se musím přiznat, že mám trochu strach. Nevím, jestli jsem připravena vkročit do normálního života.“

„Tady někdo mluvil o strachu a nepřipravenosti? Dášo, ty jsi tak připravená, že už to víc nejde. Neboj se, zvládla jsi to do dneška, zvládneš to i dál.“

„Souhlasím, ale teď už vás nechám o samotě. Dášo, Vám přeji, abyste měla v životě už vždy jen štěstí. Loučím se s Vámi, protože odjíždím a přijedu až zítra. Takže nashledanou.“

„Nashledanou, pane řediteli.“

Když ten hodný pán odejde, přiblíží se ke mně Petr, obejme mě, dá mi pusu

na čelo a zašeptá :

„Všechno nejlepší k narozeninám, lásko. Mám pro tebe překvapení.“

Vyrazí mi tím dech.

 „Pro mě je překvapení už to, že víš, že mám dneska narozeniny.“

„To víš, já o tobě vím tolik věcí, že by ses divila. Ale teď už pojď.“

Petr mě bere za ruku a odvádí mě z pokoje, z budovy, provádí mě parkem, stále dál a dál. Pak se zastaví a říká :

„Jsme tu.“

Přichází k nám nějaký člověk, zdraví se s Petrem, potom se mi představuje.

„Jsem rád, že Vás poznávám. Samozřejmě i já Vám přeji vše nejlepší k narozeninám a teď Vám předám dárek, který u nás nechal připravit Petr. Harry!!!“, volá.

„Kdo je Harry?“, ptám se.

V tu chvíli slyším štěkot a něco teplého se otře o nohu.

„Harry je zlatý retriever. Je to vodící pes a já doufám, že Vám, slečno, bude dobrým přítelem i pomocníkem.“

„Pane Bože, já mám takovou radost, že nevím, co říct. Petře, já ti moc děkuju. To jsi ale neměl. Ty peníze za výcvik.“

„Pardon, že Vás přerušuji. Jen Vám chci říct o trénincích, na které budete muset docházet příštích pět měsíců. Budete si zvykat na psa a on si zvykne na Vás. To je vše, já se těším na první setkání.“

Vracíme se zpátky. Jsem úplně vykolejená. S vodícím psem si budu jistá ve všech okamžicích.

„Petře, děkuju ti. Děkuju ti za všechno.“

„Já tobě děkuju. Za to, žes mi důvěřovala, že jsi překonala strach z dalšího vztahu.“

Držíme se za ruce a blížíme se k léčebně. Náhle zaslechnu výkřik :

„Dášenko!!“

 A pak druhý :

„Holčičko!“

„Mami, tati.“

Slzy se mi koulejí po tvářích, ale to už mě objímají mí rodiče, na které jsem tak dlouho čekala. Když se pustíme, představuji jim svou lásku :

„Mami, tati, to je Petr. Pomohl mi dostat se z toho nejhoršího, podpořil mě, díky němu jsem dnes opět plná síly a vyrovnaná se slepotou. Dal mi vodícího psa k narozeninám. Miluju ho.“

„To jsem ráda, vypadá na slušného chlapce. My pro tebe taky máme dárek.“

„Ano, jaký?“

„Táta ti zaplatil kurs čtení Brailovým písmem. Abys měla co dělat.“

„Děkuju, děkuju mockrát.“

Teď jsem vážně šťastná, řekla bych stoprocentně. Ve tmě, která mě obklopuje, prožívám větší štěstí, než v dobách, kdy jsem viděla. Myslela jsem, že tenhle pocit nemůžu zažít, ale je tu. A já děkuji všem, kteří mi k tomu pomohli.  

 

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                   

 

 

                    

 

                                                                                                               

                                                                                                                                                      

                                                                             

 

 

 

 

 

                                                           

                                                                          

 

                                                                           

 

 

---